James Patterson

James Patterson

Neznámý soupeř

Prolog

DUCH

Jedna

Některé lidi je těžší zabít než jiné. Duch o tom přemýšlel, když se choulil v hlubokém temném stínu nádraží Grand Central. Toho večera zemře muž jménem Walter Zelvas. Ale nebude to snadné. Ducha si nikdo nenajímal na snadnou práci.

Bylo skoro jedenáct večer. Večerní shon byl dávno pryč a dav dojíždějících zřídl na tenký proud unavených cestujících.

Duch měl na sobě dokonalý převlek na vraždění. Jeho obličej se ztrácel pod změtí zacuchaných stříbrošedých vousů a rozježeným plnovousem a jeho arzenál byl ukrytý pod pončem se skvrnami od vína. Každý, kdo by se na něho vůbec obtěžoval podívat, by viděl jen dalšího chudáka bez domova, který vyhledal útočiště na lavičce u koleje 109.

Sledoval svůj terč Waltera Zelvase. Velkého chlapa s nervy a reflexy hada a stejnou duší. Zelvas sám byl nájemný vrah, ale na rozdíl od Ducha se rád díval, jak jeho oběti před smrtí trpí. Mnoho let pracoval ten bezohledný Rus pro Diamantový syndikát, ale jeho zaměstnavatel ho podle všeho přestal potřebovat a najal si Ducha, aby s ním skoncoval.

Pokud nezabije on mě, pomyslel si Duch. U Zelvase rozhodně platilo pravidlo: Zabij, nebo budeš zabit. A tohle bude boj na život a na smrt.

Proto Duch svého protivníka bedlivě sledoval. Údaje na obrazovce s odjezdy se obnovily a Zelvas potichu zaklel. Jeho vlak byl zpožděný o dalších třicet minut.

Jeho terč dopil druhé kapucino ze Starbucksu, vstal, zmačkal prázdný kelímek a odhodil ho do koše.

Žádné odhazování odpadků, pomyslel si Duch. To by mohlo upoutat pozornost a to bylo to poslední, o co Zelvas stál.

Proto chtěl odjet z města vlakem. Vlaková nádraží nejsou jako letiště. Nekontrolují se tam zavazadla, nejsou tam detektory kovů ani ochranka.

Zelvas pohlédl k pánským toaletám.

Všechno to kafe tě jednou zabije, řekl si Duch, když Zelvas zamířil přes mramorovou podlahu na pány.

Napůl komatózní uklízeč s mopem v ruce šplíchal vodu na podlahu terminálu jako zombie natírající střechu dehtem. Neviděl Zelvase přicházet.

Kaluž nahnědlé vody dotekla až kousek k pravé noze toho statného muže. Zelvas se zastavil. „Cákni mi to svinstvo na botu a budeš kadit svoje zuby,“ zavrčel.

Uklízeč strnul. „Omlouvám se. Promiňte, pane.“

Duch to všechno sledoval. V jiné době a na jiném místě by Zelvas možná toho muže utopil v jeho vlastním kbelíku. Ale toho večera byl v nejlepším rozmaru.

Zelvas kráčel dál k toaletám.

Duch už půl hodiny sledoval přicházející a odcházející návštěvníky toalet. Momentálně tam bylo prázdno. Okamžik pravdy, pomyslel si Duch.

Zelvas došel ke vchodu, zastavil a prudce se ohlédl.

Odhalil mě, napadlo Ducha.

Zelvas se podíval přímo na něho. Pak doleva a doprava.

Je to profík. Jenom si hlídá záda.

Když se ujistil, že ho nikdo nesleduje, vešel na toalety.

Duch vstal a rozhlédl se po nádraží. Jediný uniformovaný policista v dohledu byl zaměstnaný tím, že ukazoval cestu mladému páru necelých dvacet metrů daleko.

Pánské toalety neměly dveře, jen vchod ve tvaru písmene L, který Duchovi umožňoval vstoupit a stále zůstat nepozorován.

Ze svého místa viděl na stěnu se zrcadly nad umyvadly. A v zrcadlech se odrážel Zelvas stojící zády k nim, obrácený k pisoáru.

Duch tiše sáhl pod pončo a vytáhl z pouzdra svou stejně tichou pistoli Glock.

Duch měl svou mantru. Dvě slova, která vyslovil sám pro sebe před každou vraždou. Počkal, až Zelvas poprvé s úlevou vydechne a začne si vyprazdňovat měchýř.

Jsem nepřemožitelný, pronesl Duch neslyšně.

Pak jediným plynulým pohybem vstoupil na toalety, tiše se postavil za Zelvase, namířil pistoli na spodní část jeho lebky a stiskl spoušť.

A minul.

Některé lidi je těžší zabít než jiné.

Dvě

Walter Zelvas nikdy nepřistoupil k pisoáru, pokud nebyla splachovací trubice vyrobená z naleštěného chrómu.

Není to dokonalé zrcadlo, ale stačí to. I na tom pokrouceném povrchu je možné vidět, co potřeboval.

Muže. Ruku. Pistoli.

Zelvas se prudce otočil na špičce pravé nohy a rychle vyrazil nataženými prsty proti Duchovu zápěstí, právě když tiskl spoušť.

Kulka šla vedle a roztříštila zrcadlo za ním.

Pak Zelvas zarazil pěst tvrdou jako tvárnice Duchovi do žaludku a prohodil ho zavřenými dveřmi jedné z kójí.

Glock zarachotil o dlaždice.

Duch vzhlédl k rozzuřenému obrovi, který teď sahal po vlastní zbrani.

Sakra, pomyslel si. Ten parchant pořád močí. Ještě že mám na sobě to pončo.

Odkulil se pod vedlejší kóji, právě když Zelvasova kulka provrtala díru do špinavého kachlíku v místě, kde předtím byla jeho hlava.

Zelvas se vrhl ke druhé kóji, aby vypálil znovu. Duch ležící na zádech oběma nohama kopl do dveří kóje.

Ty vylétly z pantů, narazily do Zelvase a odmrštily ho na umyvadla.

Zbraň mu však nevypadla.

Duch se vrhl po Zelvasovi a udeřil mu rukou s pistolí o porcelánové umyvadlo. Doufal, že uslyší zapraštění lámající se kosti, ale ozvalo se jen tříštění skla, jak se zrcadlo za ním ve velkých střepech sypalo na podlahu.

Duch instinktivně zachytil v letu dvaceticentimetrový střep. Zelvas na něho plnou silou zaútočil hlavou, a když se jejich lebky srazily, zabodl Duch ostrý střep do Zelvasova býčího krku.

Krev vystříkla jako voda z hadice. Teď jsem opravdu rád, že mám na sobě to pončo, pomyslel si Duch.

Zelvas s řevem vyběhl z toalet s jednou rukou přitisknutou k ráně na krku a druhou divoce pálící za sebe. Duch se vrhl na zem, aby unikl před odrážejícími se kulkami a pršícími kousky omítky. Po několika převaleních se mu podařilo najít svůj glock.

Vyskočil na nohy, doběhl ke dveřím a uviděl, jak Zelvas pádí přes nádražní halu, zatímco mu z tepny stříká krev. Bylo jasné, že za minutu vykrvácí, ale Duch neměl čas počkat, aby si potvrdil splnění úkolu. Zvedl pistoli, namířil a pak…

„Policie. Zahoďte to.“

Duch se obrátil. Běžel k němu obtloustlý policista a udýchaně funěl, zatímco sahal po zbrani. Stačilo jedinkrát stisknout spoušť a bylo by po něm.

Tohle je práce pro uklízeče, pomyslel si Duch. Muž s mopem a všichni cestující, kteří uslyšeli výstřely, už uprchli z haly. Kbelík s mýdlovou vodou tam zůstal.

Duch položil nohu na kbelík a odkopl ho po podlaze před přibíhajícího policistu.

Přímý zásah.

Tlustý polda šel k zemi hlavou napřed a smýkl sebou po kluzké mokré podlaze.

Ale tohle byl New York – jeden polda znamenal desítky dalších a teď už tam nejspíš mířila celá policejní četa.

Já poldy nezabíjím, pomyslel si Duch, a kbelíky mi došly. Sáhl pod pončo a vytáhl dva kouřové granáty. Odjistil je a zařval: „Bomba!“

Granáty vybuchly s děsivou ranou a tlakové vlny se odrazily od mramorových povrchů jako množství akustických biliárových koulí. Za pár vteřin byla oblast v okruhu třiceti metrů plná hustého červeného dýmu valícího se z plášťů granátů.

Chaos, jenž propukl s prvním výstřelem, nabral na síle, jak se lidé, kteří se předtím vrhli do úkrytů před kulkami, teď naslepo potáceli kouřem k východům.

Desítka policistů tápala dýmem k místu, kde naposledy spatřili střelce.

Jenže Duch už byl pryč.

Jako by se propadl do země.

První část

STUDENT UMĚNÍ

Kapitola 1

Přísahám, že je to pravda. Jmenuji se Matthew Bannon a jsem studentem výtvarného umění na Parsonsově škole designu v New Yorku.

První věc, se kterou se musíte smířit, jakmile se rozhodnete, že zasvětíte svůj život malování, je, že nikdy nezbohatnete.

Je to hlavní rys této profese. Vincent van Gogh zemřel švorc – a já jsem ve srovnání s ním ubohý mazal. Takže mi bylo jasné, že strávím zbytek života jako hladovějící umělec v barvami umazaném loftu v SoHo – chudý, ale šťastný.

Tato představa však vzala zasvé, když jsem v uzamykatelné skříňce na nádraží Grand Central toho večera našel diamanty v ceně několika milionů dolarů.

Přesně tak. Našel.

Já vím, já vím. Těžko se tomu věří. Já tomu také nevěřil. Cítil jsem se tak, jak se musí cítit člověk, který právě vyhrál v loterii Mega Millions. Jen s tím rozdílem, že já si nevsadil.

Jen jsem otevřel skříňku číslo 925 a tam to bylo.

Kožená kabela obsahující diamanty v hodnotě milionů a milionů dolarů.

Právě jsem si plánoval život v chudobě, když tu jsem v ruce držel celé bohatství.

Když jsem vyrůstal v coloradském Hotchkissu, viděl jsem pěkných pár boháčů. Ani jeden z nich tam ale nežil. Projížděli jen po vyhlídkové silnici na své cestě do Vail nebo Telluride a zastavili se pro benzin nebo něco k snědku v restauraci North Fork Valley.

Hotchkiss je asi zpola tak velký jako Central Park a žije tam méně lidí, než byste našli v některém obytném domě v New Yorku.

Nachází se však uprostřed bohem požehnané země. Představuje všechno, o čem zpívá John Denver v Rocky Mountain High.

Tam jsem se naučil lovit, rybařit, pilotovat letadlo a spoustu dalších chlapských věcí, které mě učil můj otec. Byl mariňák. Stejně jako jeho otec a dědeček.

Umělecké sklony mám po své matce. To ona mě učila malovat.

Otec chtěl, abych pokračoval v rodinné vojenské tradici. Matka říkala, že jeden nekulturní mariňák v rodině je víc než dost.

Tak jsme se dohodli na kompromisu. Strávil jsem čtyři roky u vojenského námořnictva a byl třikrát vyslán do Iráku a Afghánistánu.

Pak jsem si našetřil dost peněz, abych se mohl přestěhovat do New Yorku. A teď, ve třiceti letech, jsem studoval na jedné z nejlepších uměleckých škol v zemi.

A moje finanční starosti se náhle rozplynuly.

Byl jsem bohatý. Nebo bych aspoň byl, kdybych se rozhodl si ty diamanty ponechat. A proč ne? Ten muž, kterému patřily, je už hledat nebude.

Pokud jsem věděl, byl mrtvý.

Kapitola 2

Možná byste si mysleli, že najít kabelu plnou diamantů je to nejlepší, co se v mém životě stalo.

Ale to byste se mýlili.

To nejlepší byla Katherine Sanborneová.

Seznámili jsme se ve Whitneyho muzeu.

Je to jedno z mých zamilovaných míst v New Yorku a já si prohlížel jeden ze svých oblíbených obrazů – Noc příměří od George Lukse.

Pak jsem ji uviděl. Okolo pětadvaceti, úchvatně krásný obličej lemovaný středně dlouhými kaštanovými vlasy, které jí v měkkých kudrnách spadaly na ramena. Prováděla po muzeu skupinu středoškoláků. Když došli ke mně, pravila: „George Luks byl americký realista.“

„A já jsem portorický romantik,“ utrousil jeden ze studentů.

Hurónský smích od jeho pubescentního doprovodu.

Okamžitě se toho chytil další kluk. „A já jsem židovský pesimista,“ vyhrkl.

Během pár vteřin se půltucet dětí překřikoval, kdo vyvolá větší smích. Katherine se jen usmívala a nesnažila se je utišit.

Ale já to zkusil. „Nikdo z vás není tak vtipný, jako George Luks,“ řekl jsem a ukázal na obraz na stěně.

„Myslíte si, že ten obraz je vtipný?“ zeptal se portorický romantik.

„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale ten muž, co ho namaloval, vystupoval jako komik a kreslil komiksy do novin. Pak se dal dohromady se sedmi dalšími umělci a založili takzvanou Ashcanskou školu.“

„Hustý,“ poznamenal kluk.

„Byl to fakt frajer,“ řekl jsem. „Dokud z něho jedné noci nevykopali duši při rvačce v baru a o pár hodin později ho nenašli mrtvého. A když budete poslouchat svoji učitelku, dozvíte se spoustu dalších podobných zajímavostí.“

Odešel jsem.

Půl hodiny nato mě Katherine našla, jak zírám na Časné nedělní ráno od Edwarda Hoppera.

„Kde máte třídu?“ zeptal jsem se.

„Já nejsem jejich učitelka,“ řekla. „Jen každou středu pracuji v muzeu jako dobrovolnice. Ty děti jste zaujal. Bylo jim líto, že jste odešel.“

„Jsem si jistý, že jste si s nimi poradila,“ odvětil jsem.

„To ano. Ale i mně bylo líto, že jste odešel. Jak to, že toho tolik víte o umění?“

Pokrčil jsem rameny. „Prostě vím. Není to moc zajímavá historka.“

„Moc ráda poslouchám, co si jiní lidé myslí o umění,“ řekla. „Kdybych vás pozvala na šálek čaje a dýňový muffin do Sarabeth’s Kitchen, pověděl byste mi některé z těch nejméně nudných částí?“ Usmála se a její měkké šedé oči byly plné rošťáctví, radosti a příslibu.

„To bych nemohl,“ namítl jsem.

Její úsměv pohasl a užasle na mě pohlédla.

„Ale mohl bych pozvat já vás do Sarabeth’s Kitchen na šálek čaje a dýňový muffin,“ navrhl jsem. „Šlo by to?“

Úsměv se jí opět rozzářil. „Dohodnuto,“ řekla a natáhla ruku. „Jsem Katherine Sanborneová.“

„Matthew Bannon,“ představil jsem se. Její ruka byla teplá a měkká a velká asi jako polovina mojí. Držel jsem ji jen asi vteřinu, ale stačilo to, abych pocítil tu energii, jakou obvykle poznáte, když se konečně dotknete někoho, kdo se dotkl vašeho srdce.

Šli jsme na čaj.

Pověděl jsem jí o svém snu stát se malířem.

„Třeba bych vám mohla pomoct,“ řekla. „Učím umění. Moc ráda bych viděla vaši práci. Nechtěl byste přinést pár ukázek zítra ke mně do kabinetu?“

„Neříkala jste snad, že ty děti nebyly vaše třída?“

„Nebyly. Neučím na střední.“

„Aha, tak to jo. To dává smysl,“ řekl jsem. „Jste dost mladá. Nejspíš byste nestála o to, potýkat se celý den s bandou puberťáků plných hormonů. Jaký ročník učíte?“

Usmála se. „Není to ročník,“ řekla. „Je to magisterský program. Jsem profesorka výtvarného umění na Parsons.“

Teď to bylo oficiální. Katherine Sanborneová byla krásná a skvělá.

A zcela mimo moji ligu.

Kapitola 3

Polovinu noci jsem strávil vybíráním obrazů, které bych jí měl ukázat. Není tenhle příliš předvídatelný? Není tenhle moc nudný? Nebo ještě hůř, úplně obyčejný? Díval jsem se na svou práci ve zcela novém světle. Nezkoumal jsem, jestli je něčím dobrá, ale zda je dost dobrá pro Katherine.

Následujícího dne jsem vstoupil do kabinetu profesorky Sanborneové se čtrnácti fotografiemi obrazů, které jsem považoval za svá nejlepší díla. Pochybuji, že jsem si kdy v životě připadal zranitelnější.

„Žádný div, že toho tolik víte o realistech,“ řekla, když se na ně podívala. „Vaše práce mi připomíná Edwarda Hoppera. V jeho začátcích.“

„Myslíte v době, kdy ještě maloval prsty ve školce?“

Zasmála se a já usoudil, že to byl jemný, laskavý humor, ne ten druh sarkasmu, ve kterém se někteří profesoři zdokonalují.

„Tak časné začátky jsem nemyslela,“ namítla. „Jak jistě víte, Hopper je pověstný svým uměním zachytit realitu. Ale jeho rané práce jsou tak neosobní. Tam jste teď vy, aspoň podle mého názoru. Postupem času začala jeho díla obsahovat emoce: osamělost, zoufalství, chmury. Jeho nejlepší obraz, můj oblíbený, jsou asi Jestřábi – a ten namaloval až v šedesáti.“

„Doufám, že mně nebude trvat tak dlouho udělat něco aspoň zpola tak dobrého,“ poznamenal jsem.

„To nebude,“ řekla. „Ne když budete studovat na té správné škole.“

„Jako kde?“ zeptal jsem se. „Každá rada mi pomůže. Opravdu.“

„Jako tady,“ odpověděla.

Několikrát jsem zavrtěl hlavou. „Nemyslím, že mám dost talentu na to, aby mě přijali na Parsons.“

„A já se vsadím, že máte,“ namítla. „Kdo prohraje, ten třeba… zaplatí tomu druhému večeři u Petera Lugera.“

O půl roku později jsme já a profesorka Sanborneová večeřeli mírně propečené steaky v restauraci Peter Luger‘s v Brooklynu.

Platil jsem já.

Šest měsíců nato jsem byl v její kritické třídě na Parsons.

To nejlepší na kritické třídě bylo, že jsem mohl být třikrát týdně v její blízkosti. To nejhorší byly kritiky mých takzvaných kolegů.

Dopoledne před tím, než jsem našel diamanty, rozcupoval můj poslední obraz na kusy Leonard Karns. Karns byl malý, obtloustlý, nabubřelý a zahořklý, zbytečně nepříjemný. Nakráčel k mému plátnu a vysvětlil zbytku skupiny, proč je tak mizerné a proč jsem tím pádem tak mizerný i já.

„Takže je to fronta neznámých lidí na úřadu práce,“ řekl. „Ale zajímá nás ve skutečnosti některý z nich? Stejný obrázek bych mohl pořídit mobilem. Jak řekl německý dramatik Bertold Brecht: ‚Umění není zrcadlo, aby odráželo realitu, ale kladivo, kterým ji tvaruje.‘“

„A vy si myslíte, že pan Bannon tento obraz řádně nevytvaroval,“ konstatovala Katherine.

„Ne,“ řekl Karns. „Ale myslím si, že by na něj měl vzít kladivo.“

Pokud doufal, že se tomu zbytek třídy zasměje, mýlil se. Většina spolužáků jen mlčky seděla a mračila se. Byl to poslední den semestru a Karasovi se už podařilo systematicky naštvat každého z nich svými povýšenými, elitářskými kecy.

Byl by kázal déle, ale Katherine ho přerušila. Když hodina skončila, vrátila nám semestrální práce. Zadání znělo napsat pět tisíc slov kritiky umění ve veřejných prostorách New Yorku. Hodnocení tvořilo třetinu naší známky, takže jsem si na ní dal záležet. Trochu jsem doufal v jedničku.

Ale nedostal jsem ji. Na první straně byla přilepená žlutá cedulka, kde stálo: 3+. Matthewe, po hodině si promluvíme.

Deprimovaně jsem seděl ve třídě, zatímco ostatní odcházeli. Profesorka Sanborneová konečně obešla katedru a zamířila ke mně.

„Tři plus?“ řekl jsem. „Myslel jsem, že ta seminárka je o něco lepší.“

„Jestli jste ochotný obětovat trochu času, můžu vám dát šanci známku si vylepšit.“

„Co budu muset udělat? Těžké práce se nebojím.“

A pak se Katherininy šibalské šedé oči rozzářily a s cvaknutím otočila klíčem v zámku třídy.

„Svlékněte si kalhoty,“ řekla.

Zalapal jsem po dechu.

Vystoupila ze své sukně. Velmi ladně. Hezký pohled. „Jestli ty kalhoty nebudou dole do pěti vteřin, pane Bannone, budu vám muset dát nedostatečnou,“ řekla. „Mimochodem ta vaše seminárka je zatraceně dobrá, ale já od vás očekávám ještě víc.“

Ve třídě byla pohovka, která se používala při kurzech figurativní malby, a Katherine mě na ni vmžiku odtáhla a začala mě hladit, líbat a zkoumat. Pak jsem byl v ní. Trochu neobvyklá konzultace s vyučující.

Nakonec mi Katherine přiložila rty k uchu a škádlila ho polibky a doteky jazykem.

„Matthewe,“ zašeptala.

„Co?“

„Jedna plus plus.“

Kapitola 4

Dobře, dovolte mi vrátit se k mému příběhu o nečekaném pokladu, který jsem našel ve skříňce 925. Byl to pochopitelně večer, na který nikdy nezapomenu. A pro ostatní lidi na nádraží Grand Central to byla nejspíš jejich nejhorší noční můra.

Nebyl jsem v New Yorku 11. září 2001, ale žiju tady už dost dlouho, abych pochopil paranoiu rozšířenou po celém městě. Mohlo by se to stát znovu.

New York je, byl a vždy bude Ground Zero. Oranžový kód už nikoho nevyvede z míry. Viděl jsem tanky ve Wall Street, psy na vyhledávání výbušnin ve veřejných budovách a policejní jednotky vtrhávající do různých čtvrtí jako součást každodenních protiteroristických cvičení newyorské policie.

Takže když večerní klid na nádraží Grand Central naruší výstřely následované dvěma hlasitými výbuchy, každého napadne jen jedno.

Teroristický útok.

Kolektivní paranoia se vmžiku ukázala jako oprávněná. Davová panika následovala.

Od stěn té mramorové jeskyně se odrážel křik. První, čeho jsem si všiml, bylo, že nikdo nevyhledal úkryt. Všichni utíkali – určitě s vidinou padajících věží, stále se opakující v hlavě.

A pak jsem neviděl nic. Budovu zaplnil červený dým.

Strávil jsem hodně času v bojových zónách, ale tady jsem neměl žádnou zodpovědnost. Nebylo mým úkolem reagovat.

A pak jsem to uviděl v kouřové mlze.

Krvavou stopu.

Instinktivně jsem se po ní vydal. A potom jsem spatřil jeho.

Chlap velký jako medvěd se svezl k zemi po stěně skříněk do kaluže vlastní krve – s otevřenou ránou v krku.

Ve všem tom šílenství mu nikdo nevěnoval pozornost. Klekl jsem si vedle něho.

Kolenem jsem narazil na něco tvrdého – na pistoli.

„Sežeňte doktora. Zastavte krvácení.“ Ta slova mu vybublala z úst se silným ruským přízvukem.

Ale na doktora nebyl čas. Na nic už nebyl čas.

Než jsem stačil něco říct, obrátil oči v sloup a trhaně vydechl. Byl mrtvý.

Jeho tmavomodrý oblek a podlaha okolo něj se leskly krví. Pokrývala i dvířka spodní skříňky. Když jsem vzhlédl, uviděl jsem rudou šmouhu tam, kde se opřel o zeď ze skříněk a svezl se k zemi.

Skříňka 925 byla pokrytá krvavými otisky.

A byla otevřená.

Dokořán.

Kapitola 5

Důvod, proč na první pohled příčetný člověk, který krvácí z krku, otevřel bezpečnostní schránku na nádraží, místo aby divoce hledal pomoc, jsem mohl jen hádat. Ať bylo uvnitř cokoli, muselo to být příliš cenné, než aby to tam mohl nechat.

Pohlédl jsem dolů na toho mrtvého Rusa. Stálo to za to, soudruhu?

Ale na druhou stranu, kdo jsem, abych soudil tohohle chudáka za to, že dal přednost schránce před vytočením čísla 911? Kdybych měl aspoň polovinu mozku, prchal bych z Grand Centralu spolu s ostatními cestujícími, které vyděsily výbuchy.

Ale já chtěl vědět, co je v té skříňce. Ne, musel jsem to vědět.

Vstal jsem. Tou dobou se už červený dým začal rozptylovat a já se mohl rozhlédnout po tom obrazu zkázy.

Lidé se valili k východům a odstrkovali jeden druhého, aby se dostali z nádraží. Hrstka policistů se snažila zabránit tomu, aby někoho ušlapali.

Další poldové se pokoušeli evakuovat lidi, kteří odmítali odejít.

Jedna žena se třemi kufry se odmítala hnout ze středu nádraží a trvala na tom, že bez svých zavazadel neodejde.

„Sakra, dámo,“ rozkřikl se na ni policista s brunátným obličejem, „během teroristického útoku se s vámi nikdo párat nebude!“

Popadl všechny tři kufry a ona ho následovala, když se prodírali k východu.

A pak vzduchem prolétlo nějaké tělo a dopadlo na mramorovou podlahu.

Byl to mladý muž – Asiat – v uniformě poslíčka.

Michael Jordan’s Steakhouse je oblíbená restaurace na balkonu s výhledem do hlavní haly. Lidé se valili ven a strkali se na širokém mramorovém schodišti na západním konci nádraží. Poslíček musel uvíznout na konci restaurace a rozhodl se pro rychlou únikovou cestu. Byl to pád asi ze šesti metrů. Postavil se na pravou nohu a začal skákat k východu.

Byl to nejšílenější den mého života. A to jsem ještě nevěděl, že až sáhnu do skříňky, šílenství se ještě zhorší.

Položil jsem ruku na kličku a nahlédl dovnitř. Byla tam nějaká taška. Ale ne ledajaká. Byla to jedna z těch staromódních doktorských kabel, které můžete vidět v černobílých filmech, z dob, kdy doktoři chodili za pacienty domů.

Možná ten Rus nakonec nebyl tak pitomý. Doktorské kabely jsou obvykle nacpané gázou a leukoplastí, a pokud by měl štěstí, i zhruba dvanácti sty vatovými tampony.

Opatrně jsem ji otevřel a nahlédl dovnitř.

Moje první myšlenka byla: No to mě podrž.

Moje druhá: Tohle je kabela, pro kterou stojí za to umřít.

Kapitola 6

Už jsem diamanty viděl. Moje matka jeden měla na zásnubním prstenu. Teta měla dva, každý v jednom uchu. Ale můj nový známý, který teď chladl na podlaze nádraží Grand Central, je oba hravě strčil do kapsy. Zúčastnili jste se někdy takové té soutěže, kde se odhaduje, kolik je ve sklenici želé bonbonů, ale je jich tam tolik, že víte, že se ke správnému číslu ani nepřiblížíte? Přesně tolik diamantů bylo v doktorské kabele toho Rusa.

Oprava: v mé doktorské kabele. Aspoň prozatím.

Když jsem vyrůstal, matka mně a mé sestře často vyprávěla pohádku o leprikónovi s hrncem zlata na konci duhy. Nikdy se však nezmínila o ruském neandertálci s taškou plnou diamantů na konci krvavé stopy na vlakovém nádraží. Máma také povídala něco o tom, že si nemáme brát to, co nám nepatří. Ale komu ty diamanty vlastně patřily? Tomu mrtvému s pistolí? Měl jsem silné podezření, že je vzal někomu jinému. Moje maminka to myslela dobře, ale v okamžicích jako tenhle jsem vážně uvažoval o tátově pohledu na svět. Kdo to najde, toho to je.

Skoro jsem slyšel, jak můj otec logicky vypočítává mé možnosti. Co uděláš, Matthewe? Necháš ty diamanty u mrtvoly a odejdeš? Nebo půjdeš k pultu nádražního rozhlasu a řekneš: „Jestli někdo ztratil na Grand Centrálu tašku s diamanty, ať se se mnou sejde v hlavní hale?“

Dospěl jsem k rozhodnutí, aspoň dočasnému. Ty diamanty tam byly volně k mání a já usoudil, že si je vezmu.

Zavřel jsem černou kabelu a zacvakl mosaznou sponu. Mozek mi pracoval na plné obrátky. Tyhle diamanty by mi mohly zcela změnit život.

Kdybych tak tušil, jak brzy a jak moc.

Ten hlas za mnou byl hluboký, znělý a autoritativní. „Policie. Pomalu se otočte. Držte ruce tak, abych na ně viděl.“ Otočil jsem se. Hlas patřil mladému mohutnému Afroameričanovi. A pro případ, že by mě nezastrašila jeho figura, mířil mi na hruď služebním revolverem.

Hm, pomyslel jsem si. Vypadá to, že se můj život už mění.

Kapitola 7

U nohou mi ležel mrtvý chlap, v rukou jsem držel celé jmění v diamantech a uniformovaný policista na mě mířil zbraní. Co teď?

„Strážníku Kendalle,“ oslovil jsem ho podle jeho jmenovky, „jsem moc rád, že jste přišel. Díky bohu. Mohl byste mi pomoct?“

„Kdo jste? A kdo je on?“ zeptal se polda.

„Jsem doktor Jason Wood,“ zmohl jsem se na nějaké jméno. „A nemám tušení, kdo je on, ale mohu vám povědět, že je mrtvý.“

Dřepl jsem si vedle těla a snažil se tvářit, že si nevšímám policistovy zbraně. „Udělal jsem, co jsem mohl,“ řekl jsem, „ale už umíral, když jsem se k němu dostal.“

Kendall byl mladý začínající polda a tohle byla nejspíš největší akce, které se od akademie zúčastnil. V jedné minutě nejspíš vyhazoval z Madison Avenue prodavače triček bez licence a v další se nachomýtl k bombovému útoku v srdci Manhattanu.

„Prokažte mi prosím službu,“ řekl jsem, aniž bych se na něho podíval. „Namiřte tu pistoli někam jinam.“

„Promiňte, doktore,“ řekl a vrátil zbraň do pouzdra. Naklonil jsem se nad mrtvé tělo a snažil se vypadat, jako když vím, co dělám. „Musel ho zasáhnout nějaký šrapnel, když ta bomba vybuchla,“ řekl jsem. „Víte už, kdo za tím stojí?“

„Nevím ani prd,“ řekl polda. „Byl jsem ve Čtyřicáté šesté ulici, když přišlo hlášení o výbuchu na Grand Centralu. Právě jsem přišel.“

„Počkejte chvilku. Moment. Někdo mi volá.“ Popadl jsem svůj mobil a přitiskl si ho k uchu. Pak jsem zaimprovizoval. „Haló, tady doktor Wood,“ řekl jsem. „Já vím. Byl jsem na Grand Centralu, když ty bomby vybuchly. Pořád jsem tam. Dorazím na pohotovost, jakmile to půjde.“

Postavil jsem se. „Poslechněte, strážníku,“ řekl jsem, „pro toho muže už nemohu nic udělat. Ale jsou lidé, kteří teď potřebují mou pomoc. Musím se dostat ke Svatému Vincentovi. Metro jezdí?“

„Je zavřené,“ odpověděl.

„Tak dobře. Půjdu pěšky, když budu muset.“

Vtom ožila Kendallova vysílačka. „Všem jednotkám, nádraží Grand Central. Mám tu deset-třináct. Opakuju, deset-třináct, policista potřebuje posily. Rabování v klenotnictví Five Borough v pasáži ve Čtyřicáté druhé. Střílelo se.“

Zjistil jsem, že policista v úzkých má přednost před mrtvým civilistou. Kendall nezaváhal. „Musím jít,“ řekl. „Počkejte tady na koronera.“

Rozběhl se k východu do Čtyřicáté druhé ulice. Jakmile byl z dohledu, vyrazil jsem opačným směrem. Tak rychle, jak jsem jen dokázal.

Prodíral jsem se masou panikařících lidí na Grand Centralu. Trvalo mi pět nebo šest minut, než jsem se dostal do Lexington Avenue, kde bylo šílenství ještě horší.

Protože metro nejezdilo, překypovaly ulice lidmi, kteří se snažili dostat z Manhattanu co nejdál. A prali se o těch pár žlutých taxíků, které tam zastavily.

Tři muži v oblecích zahnali do kouta jednoho řidiče a trumfovali se v nabídkách, aby se dostali pryč.

„Do Scarsdale,“ řekl jeden. „Dám vám tři stovky.“

„Do Ridgewoodu v New Jersey,“ řekl třetí muž a už držel v ruce hrst stodolarovek. „Tisíc dolarů.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. Do Japonska by se dalo odletět za míň. Ten z Jersey aukci vyhrál. Už se chystal nasednout do taxíku, když jsem ho popadl za paži.

„Jsem doktor. Musím se dostat do Nemocnice svatého Vincenta, abych jim pomohl s oběťmi z Grand Centralu,“ řekl jsem. „Pokud to vezmete Hollandovým tunelem, pojedete přímo kolem ní.“

Pohlédl dolů na mou doktorskou kabelu. „Jo, jo, doktore,“ řekl. „Naskočte si. Vypadneme odsud.“

Nasedl jsem, řidič zamkl dveře a začal se proplétat davem v Lexington Avenue. Svatý Vincent je jen několik bloků od mého bytu. Mířil jsem domů. Zadarmo.

I kdybych se náhodou rozhodl ty diamanty odevzdat, pomyslel jsem si, rozhodně si nechám tu kabelu.

Kapitola 8

Půl hodiny poté, co Walter Zelvas vykrvácel na podlaze nádraží Grand Central, zastavili dva detektivové newyorské policie před domem ve Východní 77. ulici, kde bydlel. Někteří policisté se řídí předpisy, jiní je obcházejí. Ale detektivové John Rice a Nick Benzetti byli o poznání horší než většina darebáků, které zatýkali.

Už jim skončila denní směna na oddělení loupeží a teď pracovali pro Čukova za mnohem lepší hodinovou taxu. Jejich úkol byl prostý: najít ty diamanty.

Když vstoupili do budovy, odvrátil vrátný zrak. Věděl přesně, kam mají namířeno. Za padesát babek jim poskytl náhradní klíč od bytu toho hnusného Rusa, který se na něj o Vánocích vykašlal se spropitným – Waltera Zelvase.

Oba poldové nastoupili do výtahu.

Benzetti měřil metr osmdesát dva, měl ulíznuté černé vlasy a přerostlý orlí nos trčící z malého, úzkého obličeje. Vysoký, tmavovlasý a ošklivý. Ale ve skutečnosti nosil boty se zvýšenými podrážkami a šediny maskoval barvou značky Just For Men. Ošklivý byl od přírody.

Rice, metr devadesát, nepotřeboval pomoc od výrobce bot ani barev na vlasy. Ale ti dva poldové měli jedno společné: byli oba vyděšení.

Setkali se se Zelvasem jen jednou, a vůbec se jim nelíbil. Bylo mu jedno, že jsou na Čukovově výplatní listině. Pořád byli poldové.

Seděli proti němu v Čukovově bytě, mezi sebou láhev vodky, bochník černého chleba a kus sýra.

„Podfouknete mě a zabiju vás,“ varoval je tehdy Zelvas. „A ne kulkou.“

Zvedl nerezovou škrabku na sýr a pomalu, zlověstně jí přejel po horní straně sýra. Odloupla se pětadvacet centimetrů dlouhá hoblina.

„Víte, jak dlouho člověk umírá, když ho stahují zaživa?“ zeptal se Zelvas, než si strčil stočený sýr do úst. „Šest dní. A jenom čtyři, když se přidá sůl.“

Benzetti a Rice stáli po obou stranách dveří bytu 16-E, pistole v rukou. Věděli, že Čukov chce Zelvase zlikvidovat. Netušili však, že už je mrtvý.

„Jestli tam Zelvas bude, rychle ho vyřídíme,“ řekl Rice. „Já mu budu mířit na hlavu. Ty miř na srdce.“

Benzetti si klekl, zasunul do zámku klíč a otočil jím. Zatímco Rice stál nad ním a mířil vysoko doleva, on namířil pistoli nízko doprava a otevřel dveře. Vzduch čistý. Oba muži pomalu vstoupili do obývacího pokoje.

Velikou pohovku a dvě mohutná křesla pokrývala lesklá látka s černými a zlatými geometrickými tvary. Walter Zelvas je velký a ošklivý, pomyslel si Benzetti, a pořídil si nábytek, který se k němu hodí.

Prohlédli pokoj. Čistý.

A pak to uslyšeli. Nějaký zvuk. Kovový. Vycházel z ložnice.

Policisté strnuli.

Ať už byl za těmi dveřmi kdokoli, měl tolik práce, že si jejich přítomnosti v bytě nevšiml. Tiše a zkušeně prošli obývacím pokojem a přitiskli se ke zdi vedle dveří do ložnice.

Ze své pozice viděl Rice na trezor ve zdi. Někdo ho právě otevřel. A Zelvas to nebyl.

Pokynul svému parťákovi a oba vtrhli dovnitř. „Odhaduji, že Walter není doma,“ řekl Rice a namířil pistoli na ženu u trezoru.

Vzhlédla. Byla nádherná. Okolo pětadvaceti, tmavé vlasy, dlouhé nohy, na sobě těsné džíny a přiléhavou bílou halenku s třemi horními knoflíky rozepnutými.

„Zastřel ji,“ řekl Benzetti.

„Skloňte zbraně,“ řekla žena hlasem, v němž nebylo ani stopy po strachu. „Víte, kdo jsem? Zjevně ne.“

„Nevíme a je nám to jedno,“ řekl Benzetti. „Zastřel ji.“

„Třeba bychom měli nejdřív zjistit, co je zač,“ namítl Rice. „Podle všeho si myslí, že je důležitá.“

„Kašlu na to, za koho se považuje,“ odsekl Benzetti. „Tak zastřelíš ji, nebo to mám udělat já?“

„Chápu, chápu,“ řekla. „Hodný polda, zlý polda. Vy jste ti dva mudakové, co pracují pro Čukova, Benzetti a Rice. Zelvas mě před vámi varoval.“

„A vy jste žena, která se sem vloupala a teď vypáčila Zelvasův trezor.“

„Já ho nevypáčila. Znám kombinaci. Dal mi ji Zelvas. Stejně jako klíč od bytu.“

Byla vzdorovitá, ale také zrychleně dýchala. Měla strach. Benzettiho bavilo sledovat, jak se před ním takhle kroutí. Ta pěkná prsa představovala příjemný bonus.

„A proč by vám Zelvas dával klíč od bytu, a navíc kombinaci svého trezoru?“

„Jsem jeho přítelkyně. Jsem Natalia.“

Rice pohlédl na Benzettiho. „Čukov se nikdy nezmínil, že by Zelvas měl přítelkyni.“

„Takže pracujete pro Čukova,“ konstatovala Natalia. „Proč vás sem poslal? Mně to můžete říct. Stejně máte v plánu mě zabít.“

„Poslal nás sem vyzvednout nějaké diamanty,“ odpověděl Benzetti.

„Já pracuji pro Nathaniela Prince,“ řekla Natalia. „Taky mě sem poslal pro diamanty a je to Čukovův šéf.“

„Myslel jsem, že šéf je Čukov,“ řekl Benzetti.

„Čukov?“ Natalia to jméno přímo vyprskla. „Vy si myslíte, že je ten patolízalský dalbajob dost chytrý na to, aby řídil operaci jako Diamantový syndikát? Čukov pracuje pro Nathaniela Prince a Nathaniel poslal mě, takže schovejte ty zbraně, pánové, a nechte mě dokončit, co jsem začala. Stejně byste ten trezor neotevřeli. Kombinaci mám já.“

„Ale my máme pistole.“ Kývl na Rice. „Nasaď jí pouta.“ Zelvas měl doma posilovnu a Rice připoutal Natalii za zápěstí k metrákové čince.

Benzetti sáhl do trezoru a vytáhl černý sametový váček. Musel trochu zabrat – vážil nejméně dvě kila. Napadlo ho, kolik diamantů by mohl vyfouknout, aniž by si toho někdo všiml. Pak vysypal obsah na postel.

Žádné diamanty. Jenom sýr. Tlusté kolo sýra velké jako narozeninový dort.

Natalia vypustila proud ruských kleteb.

„Uklidni se, sakra!“ řekl Benzetti.

Neuklidnila.

Rice se ušklíbl. „Rusky neumím, ale odhaduji, že je pořádně naštvaná.“

Benzetti pokrčil rameny. „Jasně, píchala s nejošklivějším chlapem v Upper East Side, těšila se na diamanty – a teď má jenom kus sýra. To by mě taky naštvalo.“

Kapitola 9

Oba policisté nechali Nataliu připoutanou k čince a rychle prohledali byt. Po pěti minutách to Benzetti vzdal. „Když nejsou v trezoru, nejsou nikde,“ řekl. „Kdo z nás sdělí tu špatnou zprávu Čukovovi?“

Hodili si mincí a Benzetti prohrál. Bože, tolik se mu do toho telefonátu nechtělo!

Čukov byl stodvacetikilový sud prachu s centimetrovou zápalnou šňůrou. Benzetti byl jednou svědkem, jak rozbil láhev od piva a zarazil ji jednomu muži do krku za to, že podváděl při pokeru. A to bylo v banku mizerných sto dolarů.

„Sýr?“ zařval Čukov. „Sýr? Vy si snad děláte prdel!“

Benzetti prakticky cítil, jak vzteklý Čukov prská do mobilu. „Žádné diamanty?“ křikl Čukov.

„A žádný Zelvas,“ dodal Benzetti.

„Zelvas je mrtvý,“ informoval ho Čukov.

„Zelvas je mrtvý?“ zopakoval Benzetti, aby to slyšel i Rice. „A víte, jak se to stalo? Jste si tím jistý?“

„Okrádal nás,“ řekl Čukov. „Vedu odbor Syndikátu, který se snaží zabránit ztrátám. Před deseti minutami jsem dostal potvrzení z terénu, že Zelvasova zlodějská kariéra je u konce.“

Benzetti úlevou vydechl. „To zírám. Kde jste našli někoho, kdo si uměl poradit se Zelvasem? No to je fuk. Zmínil se váš člověk v terénu o těch diamantech?“ zeptal se. „Jestli nejsou tady, předpokládám, že je Zelvas vzal s sebou.“

„Pokud to udělal, náš člověk je neviděl,“ řekl Čukov. „Stěží stihl Zelvase vyřídit, než se tam seběhla banda poldů. Měl štěstí, že se mu podařilo utéct.“

„Takže ty diamanty neviděl?“ ujistil se Benzetti.

„Tak mi to pověděl. Je mi to jedno. Chci ty diamanty zpátky!“ zařval Čukov.

„A chce je i někdo jménem Nathaniel Prince,“ řekl Benzetti.

Zdálo se, že to upoutalo Rusovu pozornost. „Co víte o Nathanielu Princovi?“

„Je to váš šéf?“

„Vy a Rice pracujete pro mě,“ řekl Čukov. „To je všechno, co potřebujete vědět.“

„Vlastně potřebuji vědět ještě jednu věc,“ řekl Benzetti. „Kdo je Natalia? Měří asi sto pětasedmdesát, tmavé vlasy, parádní kozy, moc pěkná dáma.“

„Odkud znáte Natalii?“ zeptal se Čukov.

„Máme ji spoutanou v Zelvasově ložnici. Zrovna otvírala trezor, když jsme tam přišli.“

„Natalia je Princova přítelkyně.“

„Princova přítelkyně? Povídala, že chodí se Zelvasem.“ Čukov se zasmál. „Je trochu do větru.“

„Co máme s tou krásnou Natalii udělat?“

„Máte dvě možnosti,“ řekl Čukov. „Můžete jí sundat pouta, omluvit se, že jste nevěděli, kdo je, a povědět jí, že uděláte všechno pro to, aby Nathaniel Prince dostal ty diamanty zpátky.“

„Na omluvy mě moc neužije. Jaká je druhá možnost?“

„Nechte ji spoutanou, strhněte z ní šaty, vyšukejte jí mozek z hlavy a za pár hodin budete šťastní, ale mrtví. Prince vás zabije – jako v gulagu.“

Kapitola 10

Sedět vzadu v taxíku s kabelou plnou diamantů je trochu neskutečné. Tohle se přece nemůže dít mně, opakoval jsem si pro sebe. Ale dělo se to. Jenom jsem si přál, abych mohl tašku otevřít a přesvědčit se.

Můj dobrodinec z New Jersey se mnou ani nepromluvil. Hovořil mobilem s někým z japonského hedgingového fondu. Byl jsem si jistý, že než dorazí do Tenafly, vydělá dost na to, aby mohl taxikáři zaplatit tisíc dolarů.

Řidič povídal celou cestu do centra a popisoval mi své vlastní finanční plány.

„Za hodinu se stihnu na Grand Central vrátit. Budou tam stovky pracháčů ochotných vypláznout těžké prachy, aby se dostali domů na předměstí,“ řekl. „Tohle je jedna z těch úžasných nocí, na které každý drožkář čeká.“

Tak málo času. Tolik zoufalých duší k oškubání. Usmál jsem se a potěžkal svou doktorskou kabelu. Koho já můžu soudit?

Zastavil mi u vchodu na pohotovost Nemocnice svatého Vincenta a já chvatně vystoupil. Ušel jsem tři bloky k domu, kde jsem bydlel, a celou cestu se rozhlížel.

Je to čtyřpatrový dům bez výtahu postavený na začátku dvacátého století, kdy řemeslné dovednosti a čest byly stále typickými rysy stavebního průmyslu. Byl to klasický cihlový dům, kterému nájemníci říkali Pevnost.

Já bydlel v nejvyšším patře. Ve vstupní hale je uzavřený televizní okruh a já většinu večerů jen zamával na kameru a ten, kdo mě uviděl, mi otevřel dveře se slovy: „Zdravím, Matthewe.“

Toho večera jsem však vyběhl po schodech až nahoru, otevřel dveře, zamkl za sebou na dva západy a vydechl. Nikdo mě nezatkl ani nezabil a pořád jsem měl ty diamanty. Byl jsem v bezpečí. Prozatím.

Vždycky mám dobrý pocit, když vcházím do svého bytu, a toho večera jsem se cítil ještě lépe. Rozhodně nepatří mezi největší v New Yorku, ale cítím se tam doma. To proto, že každý centimetr stěn zaplňují moje obrazy. Nevím, jestli vůbec za něco stojí, ale líbí se mi natolik, že se na ně chci v jednom kuse dívat.

Do pokoje líně přišel můj kocour. Před dvěma lety jsem si ho vzal z útulku. Je černobílý s asi patnácti odstíny šedé. Když jsem ho našel, jmenoval se Hooper, ale já to změnil na Hopper, podle svého oblíbeného malíře.

Bylo to jedno. Stejně nikdy nepřišel, když jsem na něho zavolal.

„Podívej, co taťka přinesl domů,“ řekl jsem a ukázal mu kabelu s diamanty. Bylo mu to úplně fuk, ale já toužil někomu se pochlubit.

„No možná tě to nezajímá, ale diamanty na některé ženy fungují jako šanta kočičí.“

Vzal jsem si z lednice pivo, posadil se na gauč, otevřel tašku a prosíval diamanty mezi prsty. Vychutnával jsem si euforii ze svého bohatství, když zazvonil zvonek.

Někdo si jde pro diamanty, že? Musí to tak být. Sakra.

Vyskočil jsem, šplíchl si pivo na kalhoty a rozběhl se ke skříním, kde jsem měl uložené barvy, štětce a také berettu M-9 poloautomat. Jsem bývalý mariňák. Ten, kdo byl dole, si myslel, že jsem jen student umění. Výhoda pro mě.

Sevřel jsem pistoli a šel se podívat na obrazovku uzavřeného okruhu. Kocour, stejně jako já zvědavý, kdo je u předních dveří deset minut po půlnoci, mě následoval.

Podíval jsem se na obrazovku a s úlevou vydechl.

„Bože, Hoppere,“ řekl jsem. „Jeden z nás je nervózní jako kočka.“

Kapitola 11

V pěti letech jsem dostal první krabici na hračky. Bylo to truhla, jaké používali mariňáci. Zatímco jiné děti měli dřevěné bedny s obrázky svých oblíbených superhrdinů nebo logy sportovních týmů na víku, můj otec rozhodl, že bych měl mít olivově zelenou okovanou truhlu se dvěma zámky zdobenou heslem Semper Fi a prosáklou jeho vlastní vojenskou minulostí.

Mám ji stále. Je přišroubovaná k podlaze v mé ložnici. Odemkl jsem ji a zahrabal doktorskou kabelu s diamanty pod vrstvy starých uniforem a několik suvenýrů, které jsem si přivezl z Afghánistánu. Zaklapl jsem víko a ujistil se, že je pevně zamčené.

Pak jsem se vrátil do obývacího pokoje, uložil pistoli do skříně, kam patřila, a otevřel dveře.

A tam stála ona, oblečená do světle šedého svetru, který jí ladil s očima, a do džínové sukně po kolena, která hezky ukazovala její nohy. Katherine Sanborneová.

„Co tady děláš v tuhle hodinu,“ řekl jsem, „kromě toho, že vypadáš tak úžasně?“

Položila mi paže kolem krku. „Tys to neslyšel? Na nádraží Grand Central došlo k nějakému teroristickému útoku,“ řekla, políbila mě na tváře, na krk a nakonec na rty. „Nechtěla jsem být dnes v noci sama.“

„Správně,“ řekl jsem a přitiskl její tělo ke svému. „Po železnicích a možná letadlech jsou dalším logickým terčem pro teroristy učitelé umění.“

Ustoupila. „Děláš si ze mě legraci, Matthewe?“

„Nikdy.“

„Ochráníš mě? Budeš mi dnes dělat společnost?“

„No jasně.“

A myslel jsem to vážně. Matka mě vychovávala jako umělce, ale otec mě učil, jak chránit lidi, které miluji. Když jsem vyrůstal, choval se ke mně víc jako seržant v základním výcviku než jako táta. V deseti mě vzal na túru do národního parku Pike National Forest. V jedné minutě byl se mnou a pak náhle zmizel a já zůstal sám v srdci coloradské divočiny. Neměl jsem nic než lovecký nůž. Žádné jídlo, vodu ani kompas. Věděl jsem také, že jsme se nerozdělili nedopatřením. Byla to zkouška. Trvalo mi třicet hodin, než jsem ji složil, ale nakonec jsem našel cestu domů.

Pohlédl jsem Katherine do očí. Ochráním ji? Rozhodně. Pohladil jsem ji po víčkách, tvářích, rtech. Pak stejnou trasu prošly mé rty. Víčka, tváře, ústa.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla, když jsme si dali pauzu na nadechnutí.

„Rozhodně.“

„Jak to, že máš mokré kalhoty?“ řekla. Spustila ruku a strčila mi ji mezi nohy.

„Pivo. Nešťastná náhoda.“

„Nemůžeš tady chodit takhle mokrý,“ řekla a rozepnula mi opasek. Pak zatáhla za zip a pomohla mi z kalhot.

Pivo se mi už vsáklo do boxerek. „Pořád jsi mokrý,“ konstatovala. „A taky tvrdý.“

„Nedokážu si představit proč.“

Za pár vteřin jsem už ležel nahý na zádech a Katherine seděla obkročmo na mně. Vnikl jsem do ní. Ne tvrdě, ale pevně. Prohnula se v zádech, sevřela mi koleny stehna a přitiskla se ke mně. Pomalu se nadechla a vydechla. Udělala to znovu. A znovu.

Zvuky, které Katherine vydává, když spěje k vrcholu, mě vzrušují ze všeho nejvíc, a zatímco Katherine dýchala čím dál rychleji, já se k ní přidal, dokud…

Naše orgasmy přišly ve vlnách jeden po druhém a pomalu ustávaly, dokud její tělo nekleslo na mé. Pak mě Katherine objala kolem ramen a přitiskla mi rty k uchu.

„Bláznivě tě miluju,“ zašeptala.

„Taky tě miluju,“ řekl jsem. „Nikdy mě nenapadlo, že bych mohl někoho takhle milovat. Ale je to tady.“

V té poloze jsme usnuli.

Bez sebemenších obav.

Tak neuvěřitelně naivní.

Kapitola 12

Vadim Čukov věděl, jak přežít. Když ho zajal konkurenční gang, podařilo se mu uškrtit své věznitele ze zadního sedadla auta svými vlastními pouty. Když ho zbili čtyři vězeňští dozorci a zavřeli na samotku, uprchl a zabil je i jejich rodiny. Čukova čtyřikrát pobodali, dvakrát postřelili a jednou vyhodili z rozjetého vlaku. Musel by se stydět, kdyby měl zemřít na chronickou obstrukční plicní nemoc.

Seděl nahý na keramických dlaždicích parní sauny, na klíně ručník, ve kterém byl zamotaný mobil a bronchodilatans. Dva záchranné prostředky.

Čukov objevil cigarety, když mu bylo jedenáct. Javy, silné ruské hřebíky do rakve, které mladému pouličnímu grázlovi ze zločinecké organizace Solncevskaja Bratva přinášely dospělejší vzhled, postavení a nakonec CHOPN (lékařská zkratka pro chronickou obstrukční plicní nemoc – pozn. red.).

O pětatřicet let později byl otrokem páry, kterou musel vdechovat skoro každý den, aby otevřela jeho zanícené plíce.

Většina parních saun ve městě byla magnetem pro teplouše a mladé kravaťáky, ale Ruské a turecké parní lázně ve Východní desáté ulici byly stará škola. Skutečné kachlíky, ne ten laminátový a akrylový hnus, který se dával do těch nových hybridních parních saun. A žádní hezcí mladíci. Aspoň ne v tuhle ranní hodinu. Měl páru jen pro sebe.

Čukovovo tělo bylo malé, silné a pokryté černými kudrnatými chlupy a šestnácti tetováními. Růže, tygr, lebky – každá modrá čára na jeho těle vyprávěla o jeho minulosti v ruské mafii každému, kdo ji uměl přečíst.

Zazvonil mobil. Čekal na dobré zprávy, které by mohl předat Princovi. Doufal, že jsou to ony. Nebyly.

„Kde jsou moje peníze?“ zeptal se hlas na druhém konci.

Byl to Duch.

„Kde jsou moje diamanty, ty hajzle?“ opáčil vztekle Čukov.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ řekl Duch. „Vím jenom, že jsme měli dohodu. Já svoji část splnil, vy ne. Walter Zelvas je mrtvý, ale moje peníze na Kajmanských ostrovech nejsou.“

„Proč myslíte, že jsem vás najal, abyste Zelvase odstranil?“ řekl Čukov. „Kradl Syndikátu diamanty. Ty diamanty se nenašly v jeho bytě, takže je musel vzít s sebou. A vy jste byl poslední, kdo ho viděl živého.“

„A jestli nedostanu svoje peníze, budu poslední, kdo uvidí živého vás.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Čukov.

„Že byste se měl podívat doleva.“

Čukov otočil hlavu. Na zdi byla červená tečka. Přesunula se na strop, nakreslila několik písmen S, odtančila zpátky na zeď a pak se mu usadila na hrudníku.

Musel sevřít svěrače, aby se strachy nepokálel.

„Jste tam?“ řekl Čukov. „Jak jste mě našel? Jak jste se sem dostal?“

„Za tohle mě lidi platí, pamatujete? Takže mi zaplaťte.“

„Buďte rozumný,“ řekl Čukov. „Dejte mi čas najít ty zmizelé diamanty.“

„To není můj problém,“ řekl Duch.

Červená tečka se pomalu pohnula po Čukovově těle, obkroužila následky celoživotního požitkářství na jeho břiše a nakonec spočinula na inhalátoru, který měl položený v klíně.

Čukov se silně potil – a nebylo to jen párou. „Prosím,“ řekl.

„Zvedněte si sukni,“ řekl Duch.

„Cože?“

„Ten ručník. Zvedněte ho.“

Čukov nestál tváří v tvář smrti poprvé. Pokaždé ji porazil, ale ne tím, že se třásl strachy.

Strhl si ručník a postavil se. Nahý. Hrdý. Vzdorný. „Táhněte k čertu,“ zařval. „Vadim Čukov se před nikým neskloní.“

Ta slova se odrazila od kachlíkových stěn.

Kapitola 13

„Kde jste si odkroutil těch sedm?“ zeptal se Duch.

„Cože?“

„Nezajímá mě koukat se na vaše péro. Umím číst ta tetování. Podle hvězdy na vašem koleni jste si odkroutil sedm let ve vězení. Ptám se kde.“

„V Butyrce.“ Čukov to slovo vyplivl. „Peklo. Radši bych odešel na Sibiř.“

„Dejte si ten ručník zpátky a posaďte se na svůj tlustý zadek.“

Čukov si obtočil ručník kolem pasu a sedl si. „Jestli umíte číst tetování, tak taky víte, že ta sedmicípá hvězda na koleni znamená další vězení.“

„To vím. Jste členem ruské mafie.“

„Před nikým se neskláním.“

„Slyšel jsem vás už napoprvé,“ řekl Duch. „Byl jste ve své staré zemi pachan?“

Čukov se zhluboka nadechl a naplnil plíce horkou párou. „Nathaniel Prince byl pachan. Já byl obyčejný brigadýr.“

„Brigadýr možná,“ řekl Duch. „Ale obyčejný ne. Ne když jste se rozhodl porušit Vorovskoj zákon.“

Čukov vybuchl: „Kecy. Nikdy jsem Zlodějský kodex neporušil. Celý život jsem se jím řídil. Dokonce i ve vězení.“

„A já tvrdím, že jste porušil pravidlo číslo osmnáct. Dodržuj sliby dané dalším zlodějům.“

„To nic neznamená, pokud jste mě okradl,“ namítl Čukov.

„Zabil jsem pro vás člověka, ale nic jsem neukradl,“ řekl Duch.

„Jak poznám, že nelžete?“

„Máte dvě možnosti, brigadýre Čukove,“ řekl Duch. „Buď uvěříte mému slovu a budete se řídit kodexem, nebo mi neuvěříte a za pět vteřin zemřete.“

Červená tečka na Čukovově hrudi opisovala malé kroužky.

„Pjať,“ začal Duch počítat ruský. „Četýre. Tri. Dva. Adín.“

„Zaplatím, zaplatím,“ vyhrkl Čukov.

„Kagdá?“

„Vy umíte rusky?“ zeptal se Čukov.

„Jenom pár slov, která potřebuji při své práci,“ odpověděl Duch. „Jako ‚prosím‘, ‚děkuji‘ a ‚kdy můžu čekat peníze?‘.“

„Převedu je okamžitě.“

Rudá tečka zmizela z Čukovovy hrudi.

„Spasíba,“ řekl Duch. „Je radost s vámi obchodovat.“

„Ještě jsme neskončili,“ řekl Čukov. „Mám pro vás další práci.“

„Poslouchám.“

„Beru na vědomí, že jste ty diamanty nevzal,“ řekl Čukov. „Takže chci, abyste zjistil, kdo to udělal.“

„Pak mám toho mudaka zabít a vrátit diamanty vám,“ řekl Duch. „Da?“

„Da,“ přitakal Čukov a přidal vlhký smích.

„Chci dvojnásobek toho, co jste mi zaplatil za Zelvase.“

Čukov spolkl svůj vlastní smích. „Dvojnásobek? Zbláznil jste se?“

„Stojí to víc, když mám zjistit, kdo je vlastně terčem,“ vysvětlil Duch. „Kromě toho si myslím, že když vám ty diamanty vrátím, sám na tom vyděláte.“

„Mohl bych přidat tak deset procent,“ řekl Čukov.

„Dvojnásobek,“ trval na svém Duch. „Berte…“

Červená tečka se vrátila na Čukovovu hruď.

„… nebo nechte být.“

Čukov to vzdal. „Dobře. Zaplatím dvakrát tolik, ale jenom když dostanu ty diamanty zpátky.“

„Takže jsou z nás znovu obchodní partneři,“ řekl Duch.

Čukov pohlédl na svůj hrudník v očekávání, že červená tečka zmizí. Nezmizela. „Už na mě můžete přestat mířit,“ řekl.

Žádná odpověď.

Čukov tam seděl a potil se, ale ani se nepohnul. Trvalo mu celou minutu, než mu došlo, že se ta tečka nepohne. Laserový paprsek už nikdo neřídil.

Čukov se s klením postavil a sledoval červenou čáru parou k jejímu zdroji. Nebyla to ani zbraň. Bylo to obyčejné laserové ukazovátko položené na mokrých kachlících.

Duch byl samozřejmě dávno pryč.

Kapitola 14

Čukov se osprchoval, oblékl, dojel taxíkem domů a neochotně převedl peníze za odstranění Zelvase.

Nalil si panáka vodky, hodil ho do sebe, zvedl telefon, začal vytáčet Nathanielovo číslo, ale pak rychle zavěsil.

Nedokázal by čelit vzteku Nathaniela Prince bez druhého panáka vodky.

Časy se změnily. Před čtyřiceti lety vydával rozkazy Čukov a Nathaniel je bez otázek plnil. Ti dva bratranci, kteří vyrůstali na sídlišti Sokol v dělnické čtvrti Moskvy.

Nathaniel byl vzorný student a zbožňovaný jedináček. Jeho otec byl sýrař a chlapec po škole pracoval v rodinném stánku na tržnici na prospektu Leningradsky a využíval svého vzhledu a šarmu při prodeji měkkého, sladkého sýra tvorak a brynzy turistům a movitým zákazníkům.

Čukovův otec byl ve vězení a Vadim už ve dvanácti letech kradl auta na Arbatu, kde parkovali boháči. Luxusní auta často přinášela bonusy jako fotoaparáty, hodinky nebo občasnou pistoli v přihrádce na rukavice a Vadim měl brzy hromadu horkého zboží. Ukázal ho Nathanielovi, který dostal nápad. Zabalil každý předmět do igelitu a všechny je ukryl ve vaničkách se sýrem v rodinném stánku. Výmluvný Nathaniel je pak nabízel zákazníkům a brzy vydělával za pár hodin víc než jeho otec za týden.

S jídlem roste chuť, a tak začal rychle stoupat po příčkách gangu. Bylo mu jen dvacet devět, když oslovil Diamantový syndikát s myšlenkou, která ho vynesla na vrchol žebříčku.

Syndikát pašoval do země ilegální diamanty, které se staly platidlem ve válkou rozervaných afrických státech. Armády rebelů financovaly své občanské války a ozbrojené konflikty unášením domorodců, které nutily kopat diamanty pohřbené v bahnitých říčních březích. Každý, kdo odmítl spolupracovat, byl zohaven, zmrzačen nebo zavražděn, takže řeky rudly krví a kamenům se říkalo krvavé diamanty.

Prince přišel s neprůstřelným plánem, jak pašovat diamanty do Ameriky. V sýru.

Koupil malou továrnu v Marseille, kde se vyráběl skvělý gruyere fontu. Když z Angoly nebo Sierry Leone dorazila zásilka problematických diamantů, byly zbroušeny, zabaleny a zality do pečlivě označených bochníků božského fromage.

Sýr se vyvážel do New Yorku, kde Zelvas a jeho lidé kameny vyjmuli a prodali je obchodníkům s diamanty v Západní 47. ulici, kteří se zajímali víc o ceny na černém trhu než o fakt, že ty diamanty pocházejí z rukou vraždících afrických vojevůdců.

Plán fungoval dobře, dokud Zelvas nezačal být chamtivý. Než Čukovovi došlo, že si z každé zásilky bere několik kamenů, nashromáždil ten muž celé bohatství.

Teď byl Zelvas mrtvý, ale diamanty, které ukradl, zmizely.

Čukovovým úkolem bylo je najít. Hodil do sebe třetího panáka vodky a vytočil Nathanielovo číslo.

„Radil bych ti, aby to byla dobrá zpráva, Vadime,“ řekl Nathaniel.

„Taky je,“ zalhal Čukov. „Rice a Benzetti jsou už těm diamantům na stopě. Měl bys je mít zpátky za pár dní.“

„Rice a Benzetti?“ zařval Nathaniel. „Ty spoléháš na párek úplatných poldů, že ti přinesou domů celý majlant v diamantech?“

„Ne, ne, hledá je ještě tucet dalších chlapů,“ řekl Čukov sípavě. Odmlčel se, aby se nadechl z inhalátoru. „A najal jsem Ducha, aby vystopoval toho, kdo ty diamanty sebral, a zbavil se ho. Duch je legenda, Nathanieli. Je nejlepší.“

„To si budu pamatovat, Vadime. Protože jestli mi ty šutry brzy nepřineseš, najmu Ducha, aby se zbavil tebe.“

Praštil telefonem.

Čukov zvedl láhev s vodkou a několikrát si lokl. Pak si naplnil plíce další dávkou albuterolu z inhalátoru.

Ten parchant, pomyslel si. Stvořil jsem monstrum.

Kapitola 15

Část Brooklynu zvaná Brighton Beach je tak hustě osídlená Rusy, že má přezdívku Malá Oděsa.

Nathaniel Prince, který se narodil a vyrostl v Moskvě, tam odmítl bydlet. Argumentoval tím, že Brighton Beach je semeniště zločinu. A i když se nebál pouličního násilí, nechtěl žít tam, kde newyorská policie posílila své řady.

Místo toho si vybral Park Slope, mnohem klidnější část Brooklynu. Jeho sousedé byli umělci, spisovatelé, hudebníci a herci. To se Princovi líbilo. Mezi tolika slavnými lidmi si ho nikdo nevšímal. Za čtyři miliony dolarů si tedy koupil luxusní sto let starý městský dům, který mu skýtal dokonalou anonymitu.

Hlavní ložnice zabírala celé druhé patro. Se svým vysokým stropem, parketovou podlahou a krbem na dřevo byla Nathanielovým útočištěm před světem.

Sdílel ji s Natalií. Ta teď vyšla z koupelny v karmínovém hedvábném županu, který jí sahal do půl stehen. Zavázaný pásek zdůrazňoval její štíhlý pas a plná ňadra.

Usmála se na Nathaniela. „Na koho jsi to křičel?“ zeptala se.

„Na Čukova.“

„Co ten chudák Vadim provedl teď?“

„Může za chybějící diamanty za miliony dolarů. Zelvas nás podfoukl ještě z hrobu a je to Čukovova vina.“

„Všechno ne,“ řekla Natalia. „Vezmu část na sebe.“

„Ty? Co jsi pokazila?“ řekl Nathaniel.

„Myslela jsem si, že mám Zelvase pod kontrolou. Chtěl se mnou utéct,“ řekla. „Nikdy mě nenapadlo, že mě opustí a uteče s těmi diamanty.“

Sundala víčko ze sklenice Creme de la Mer. Nathaniel netušil, co to je, ale viděl výpis z kreditní karty. Dvanáct set dolarů za tu malou růžovobílou dózu.

Natalia si rozvázala pásek, rozevřela župan a začala si vtírat ten nehorázně drahý krém do svých dlouhých, pevných, dokonale tvarovaných nohou.

Pouhých deset minut nato byl už Nathaniel mezi těma nohama, hluboko v ní, obličej zabořený do jejích ňader, jazyk na jejích bradavkách, mozek omámený jejím parfémem. Jeho orgasmus, jako pokaždé s Natalií, ho zanechal naprosto šťastného a zcela vyčerpaného.

Když se však díval, jak Natalia sjela dlaněmi z lýtek na vnitřní stranu stehen, začal se vrtět. Pod přikrývkou byl stále nahý a cítil, jak znovu tvrdne.

Natalia si nabrala na špičky prstů další krém a nechala župan spadnout na zem. Její pleť zářila, dosud vlhká po sprše. Havraní vlasy si vysušila ručníkem a teď jí splývaly v prstýncích na ramena.

„Jsem ráda, že je Zelvas mrtvý,“ řekla, když si vtírala krémovitou emulzi do pokožky na ňadrech a plochém břiše. „Z pomyšlení, že by mě jeho tlusté, zpocené tělo ještě jednou zalehlo, se mi chce zvracet.“

„A jak myslíš, že se cítím já?“ zeptal se Nathaniel.

„Promiň,“ řekla. „Musela jsem s ním spát. Byl to jediný způsob, jak si získat jeho důvěru, aby mi řekl, že tě okrádá.“

Nathaniel si odfrkl.

„Nezlob se,“ řekla a namočila špičky prstů do Creme de la Mer. „Víš, že jsi jediný muž na světě, kterého jsem kdy milovala.“

Pomalu, svůdně došla k němu a posadila se na postel. „Víš, že mi Zelvas radil, abych tě opustila?“ řekla, zatímco si vtírala krém do dlaní. „Povídal, že jsi dost starý na to, abys byl můj otec.“

Strčila ruku pod pokrývku. „Kdyby tak tušil, že je to opravdu tak.“

Kapitola 16

Když se Čukov probral z omámení, byla už tma. Příliš vodky, pomyslel si. Kvůli tomu jsou tyhle problémy. Před dvěma týdny pil se Zelvasem. Byli namol a Zelvas se chvástal, kolik zabil lidí.

Nakonec to už Čukov nemohl poslouchat. „Každá stará ženská s pistolí dokáže někoho zabít,“ řekl. „Vrať se a hoň si tady triko, až zabiješ sedmadvacet lidí najednou. To se podařilo mně.“

Zelvas si říhl a vzduch naplnil pach pelmeni a kyselého zelí, které snědli před dvěma hodinami. „Kecy,“ namítl.

„Přísahám na duši své matky. Před dvaceti lety manželka mého bratrance Nathaniela přecházela se synem a dcerou ulici, když zpoza rohu vylétl taxík a srazil je. Manželka a ten kluk byli mrtví dřív, než dopadli na zem. Dcera byla v kritickém stavu. Řidič ani nezastavil.“

Zelvas užasl. „Netušil jsem, že měl Nathaniel rodinu.“

„Bylo to předtím, než jsi k nám přišel. Byl oddaný otec. Následujících šest měsíců proseděl u lůžka své dcery, zpíval jí a staral se o ni. V noci jsem tam sedával s ním a mluvili jsme o pomstě.“

„On věděl, kdo byl ten řidič?“ zeptal se Zelvas.

„Ne. Ale svědkové viděli modrobílý taxík. Patřil taxikářské společnosti Dmitrijov,“ řekl Čukov. „Jednoho rána jsem vzal tucet mužů a vtrhli jsme do jejich garáží, právě když se chystali na další směnu. Byl tam skoro každý, kdo pro Dmitrijova pracoval. Mnozí z nich byli jeho příbuzní: synové, bratři, bratranci. Zamkl jsem je ve skladišti, pustil plyn, polil podlahu benzínem a zapálil ho. Jedinou sirkou. Sedmadvacet mrtvých.“

„Vážím si tě zas o trochu víc, kamaráde,“ řekl Zelvas. „A co se stalo s Nathanielovou dcerou?“

„S Natalií?“ zeptal se Čukov. „Je v pořádku.“

Zelvasův obdiv se změnil v šok. „Natalia je Nathanielova dcera?“

Čukov si uvědomil, že právě prozradil rodinné tajemství, o kterém přísahal, že si vezme do hrobu. Nathanielova milenka byla jeho dcera.

„Prosím, přísahej, že si to necháš pro sebe. Zabil by mě,“ řekl Čukov.

„Jen klid,“ odvětil Zelvas. „Je to tak odporné, že bych to ani nedokázal vyslovit.“

Zelvas šel domů. Té noci plakal do polštáře, poprvé od doby, kdy byl malý kluk. Pozvolna nakradl jmění v diamantech od Syndikátu, aby mohl utéct se svou milovanou Natalií.

Ale teď jí pohrdal. Odejde bez ní. Jen on. A diamanty.

Kapitola 17

Vzbudil jsem se s Katherine bezpečně uhnízděnou v mém objetí – a taškou pravděpodobně cenných drahokamů u svých nohou. Musím přiznat, že jsem byl šťastnější, než jsem si kdy dokázal představit. Také jsem byl mnohem bohatší. Jediná otázka zněla: Jak bohatý?

Když Katherine odešla do práce, zamkl jsem dveře, odemkl truhlu a vysypal obsah tašky na postel. Hopper byl stejně zvědavý jako já a vyskočil na lůžko, aby si lesklé kamínky prohlédl.

Věděl jsem toho o diamantech stejně jako můj kocour, ale poznal jsem, že mají zhruba stejnou velikost. Ani velké kameny ani drobné úlomky. Jen bezpočet třpytivých nuggetů velkých asi jako granule pro kočky. Hopper vypadal, jako by došel ke stejnému závěru, tak jsem ho shodil z postele dřív, než si stihl dát snídani za milion dolarů.

Zapnul jsem televizi. Ve všech zprávách se mluvilo o bombách na Grand Centralu. Mrtvého identifikovali jako Waltera Zelvase, ale o lesklé hromádce na mé posteli tam nebyla ani zmínka. Přibližně jsem diamanty spočítal, náhodně vybral pět z nich, zbytek vrátil do kabely a odjel metrem do města na stanici Rockefeller Center.

Pátá avenue byla plná turistů mířících do Rádio City Music Hall, katedrály svatého Patrika, Saks nebo k dalším turistickým magnetům v té oblasti. Cestou na západ po 47. ulici jsem vstoupil do zcela jiného světa, kde chasidští Židé v dlouhých černých kabátech drmolili jazykem, kterému jsem nerozuměl, když uzavírali obchody na chodníku a zpečeťovali je podáním ruky.

Diamantová čtvrť. Už jsem tam byl, ale nikdy obchodně. Vstoupil jsem do Národní burzy klenotů v Západní 47. ulici. Stovky prodejců, každý ve svém malém stánku, nakupovali a prodávali zlato, stříbro, šperky, hodinky a samozřejmě diamanty.

Chana Leventhalová, mohutná žena přes šedesát, mě přistihla, jak zírám na diamantové prsteny v její vitríně. „Vypadáte jako mladý muž, který shání zásnubní prsten,“ řekla.

„Právě naopak,“ opáčil jsem. „Zrovna jsem dostal jeden zpátky.“

„Aj, ona se s vámi rozešla?“

Přikývl jsem.

„Ale prsten vám vrátila.“

„Myslím, že ano,“ řekl jsem. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl jeden ze svých pěti kamenů. „Dala mi jenom ten diamant, ale nevím, jestli ho nevyměnila za kousek skla.“

„Tak to zjistíme,“ řekla Chana. „Znám jednoho odborníka.“

Vzala si kámen, než jsem stačil odpovědět. „Šmueli,“ oslovila muže sedícího na klenotnické stoličce zády k pultu. „Dostal kopačky. Koukni se na to.“

Podala mu diamant, on si vsadil do oka lupu a asi dvacet vteřin si ho prohlížel. Pak vstal a došel ke mně. Byl malý, měl pečlivě zastřiženou šedou bradku a zažloutlé zuby celoživotního kuřáka.

Podal mi diamant. „Můžete být klidný,“ řekl. „Je košer. Kde jste ho koupil?“

„V Coloradu.“

Pokrčil rameny a pohlédl na svou ženu.

„Měl jste přijít sem,“ řekla. „Colorado je předražené.“

„Kolik jste zaplatil?“ zeptal se Šmuel. „Patnáct tisíc?“

„Šestnáct plus daň,“ odpověděl jsem.

„Gonif,“ utrousil.

Chana na mě pohlédla a řekla: „To znamená podvodník, zloděj.“

Šmuel potřásl hlavou. „Je to docela kvalitní kámen, má přibližně karát, možná karát a čtvrt, dobrou barvu a obsahuje velmi málo inkluzí, což znamená, že já poznám, že není dokonalý, ale vy ne. Já bych ho v pěkném prstenu prodal za takových dvanáct tisíc.“

„Kolik byste zaplatil, kdybych vám ho chtěl prodat?“ otázal jsem se.

„Polovinu. Šest tisíc.“

„Díky,“ řekl jsem. „Moc jste mi pomohl. Budu o tom uvažovat.“

„Radši byste si ho měl nechat,“ řekla Chana. „Jste pohledný mladík, najdete se jinou dívku, lepší než tu první. Přijďte sem pak s tím diamantem a Šmuel vám vyrobí hezký prsten.“

Ještě jednou jsem poděkoval, přešel ulici a začal znovu stejný proces.

Promluvil jsem si s deseti obchodníky, abych získal dva posudky na každý kámen. Devět z nich mi nabídlo cenu, která dělala v průměru šest tisíc dvě stě dolarů. Desátý mi řekl, že je můj diamant falešný, a nabídl mi na ruku dvě stovky. Gonifové se asi dají potkat všude.

Odhadoval jsem, že v kabele je tak dva tisíce sto diamantů. Kdybych je dokázal prodat po šesti tisících za kus, získal bych asi třináct milionů dolarů. Ale nebyl jsem chamtivý. Při rychlém prodeji bych se smířil i s nižším ziskem.

Zastavil jsem se na rohu Čtyřicáté sedmé ulice a Šesté avenue a zavolal Katherine. „Mám skvělou zprávu,“ řekl jsem.

„Povídej, povídej.“

„Uspořádám večírek. Dnes večer. Na osmou.“

„Co slavíš?“

„Mám třináct milionů důvodů k oslavě,“ řekl jsem.

„Mám fofr,“ namítla Kahterine. „Pověz mi jeden.“

„Jsem zamilovaný do nejúžasnější ženy na světě.“

„To je skvělé,“ řekla. „Moc ráda bych se s ní seznámila. Uvidíme se večer.“

Kapitola 18

Nemohl jsem nikomu říct, proč večírek pořádám, tak jsem poslal e-mail nebo textovku každému, koho jsem chtěl toho večera vidět. A několika, které jsem vidět nechtěl. Škola skončila. Napijeme se. U mě.

Ještě jsem nevymyslel, jak proměnit diamanty na peníze, takže mě stále omezoval studentský rozpočet. Koupil jsem kuřecí křídla, dvoumetrovou obloženou bagetu, chipsy, víno, pivo a tu nejlevnější vodku v regálu.

Katherine dorazila v sedm, aby mi pomohla všechno připravit.

„Mám pro tebe překvapení,“ svěřila se mi.

Podíval jsem se na hodinky. „Pokud zahrnuje to, že se svlékneš, jsem rozhodně pro.“

„Tuhle myšlenku si schovej, až bude po večírku,“ namítla. „A mimochodem odkdy je bláznivý, vášnivý sex překvapením?“

Nával hostů začal za deset minut osm a okolo deváté už můj byt naplňovala hlučná, opilecká a šťastná směsice radosti, úniku před realitou a uvolnění. Většina lidí, kteří přišli, byli kamarádi z Parsons doplnění několika sousedy.

„Pozval jsi ty tři chlapy z přízemí?“ zeptala se Katherine.

„Myslíš ty tři strážné, co bydlí v bytě jedna a hlídají dům?“ řekl jsem. „Samozřejmě že jsem je pozval.“

„Jsou na mě vždycky tak milí, když se tu objevím,“ řekla Katherine. „Pokaždé mi podrží dveře a pozdraví.“

„To je asi tak celý jejich společenský život,“ poznamenal jsem. „Na večírku se neobjevili, ale jsem moc rád, že bydlí v přízemí. Co se sem nastěhovali, neměli jsme tu ani jednoho svědka Jehovova.“

Po celém bytě visely mé obrazy a každých pár minut mně někdo popadl za ruku a odtáhl k jednomu z nich, aby si o něm promluvil. Někdy měli dotazy, ale většinou mi chtěli sdělit svůj názor.

Na začátku večera jsem slyšel komentáře jako: „Moc se mi líbí, jak se ti podařilo zachytit esenci městského života, pocit izolovanosti a osamělosti, který se člověka zmocňuje uprostřed asfaltové džungle.“

Ale když už alkohol tekl několik hodin, zněly komentáře spíš typu: „Kámo, ty tvý věci jsou kurevsky dobrý. Kdybych měl prachy, koupil bych je všechny.“

Měl jsem pár dobrých přátel, se kterými byla zábava, ať byli střízliví, opilí, či cokoli mezi tím. Kromě Leonarda Karnse.

Leonard seděl sám na pohovce a popíjel laciné červené víno, které si přinesl, protože „pivo je pro puberťáky a vesnické burany“. Tvářil se pobaveně jako antropolog studující primitivní kmen pivo chlemtajících domorodců. Všichni ho ignorovali – kromě Hoppera, který vyskočil na gauč, aby si ho prohlédl. Karns natáhl ruku, aby ho pohladil, ale kocour odpověděl vzteklým zasyčením a odběhl.

„Chudák Leonard,“ zašeptala Katherine. „Vypadá to, že ho nemá rád vůbec nikdo. Proč jsi ho vlastně zval? Nezdá se, že by měl rád tebe nebo tvoje obrazy.“

Usmál jsem se. „Já vím. Když je nablízku, nutí mě to ke skromnosti.“

V deset večer zazvonil zvonek a já se podíval na monitor uzavřeného televizního okruhu. Toho muže jsem nepoznal. Byl malý, mohl vážit tak sto padesát kilo, měl černé vlasy ulíznuté dozadu a malou bradku bez kníru. Pokud bych ho někdy potkal, pamatoval bych si ho. Ale nepotkal.

Nejsem obvykle paranoidní, co se týče cizích lidí, ale měl jsem ty diamanty, které mi nepatřily, a někdo je mohl hledat.

V koutě vedle dveří jsem měl opřenou pálku Louisville Slugger. S padesáti lidmi okolo a baseballovou pálkou po ruce jsem usoudil, že jestli ten muž přišel dělat problémy, budu mít navrch.

Pustil jsem ho do domu.

Kapitola 19

Držel jsem dveře bytu otevřené a čekal. Tlusťoch byl pomalý a těžkopádný – vlekl se do schodů a zastavoval na každém odpočívadle, aby popadl dech.

Katherine se ke mně připojila. „Kdo to sem jde?“

„Nezvaný host. Neznám ho.“

„Podsaditý muž?“

„Tlustý.“

Dloubla mě do žeber. „Pšt, uslyší tě.“

„Myslím, že ví, že je tlustý.“

Uhodila mě do ramene. „Přestaň.“

Tlustý, podsaditý muž se dostal na odpočívadlo nad třetím patrem a vzhlédl k nám. „Ahoj, Katherine,“ pozdravil. „Zdravím, Newtone,“ odpověděla. „Nemusíte spěchat.“

„Jako kdybych měl na vybranou,“ utrousil, chytil se zábradlí a utkal se s posledním úsekem schodiště.

„Koukám, že ho znáš,“ podotkl jsem.

„On je moje překvapení.“

Když muž dorazil nahoru, byl brunátný v obličeji a silně se potil. „Matte, tohle je Newton,“ řekla Katherine. „Newtone, tohle je Matthew Bannon, ten geniální mladý umělec, o kterém jsem ti vyprávěla.“

„Proč musí každý geniální mladý umělec, se kterým se mám setkat, bydlet ve čtyřpatrovém domě bez výtahu?“ utrousil a podal mi zpocenou ruku s prsty jako klobásy. „Rád vás poznávám, pane Newtone.“

„Žádný pán. Jenom Newton. Jedno jméno. Jako Madonna.“

„Vypadáte vyčerpaně, Newtone,“ řekl jsem, když jsme vešli do bytu. „Můžu vám něco přinést?“

„Kyslíková bomba by neškodila,“ odpověděl.

„Máme pivo.“

„Ještě lepší,“ odvětil. „Dvě plechovky.“

Než jsem se vrátil s pivem, svlékl si Newton kabát velikosti 54. Na modré košili měl pod každým ramenem propocený flek velký jako sedlový vak.

„Newton se přišel podívat na tvoji práci,“ sdělila mi Katherine.

„Skvělé,“ odpověděl jsem. „Provedu vás.“

„Pracuji sám,“ namítl. „Zůstaňte s Katherine a já se tu porozhlédnu.“

Otevřel první pivo a s plechovkou v každé ruce se začal nenuceně pohybovat po bytě.

„Myslíš, že se mu budou mé věci líbit?“ zeptal jsem se Katherine.

„Na tom nezáleží,“ odpověděla. „Nakupuje umění pro někoho jiného. Pro nějakého chlapíka z hedgeového fondu, který má spoustu peněz a málo času. Newton nakupuje pro něho.“

„Když má ten člověk tolik peněz, proč si nekoupí něco od Pabla Picassa nebo Willema de Kooninga? Proč by měl chtít originál zrovna od nějakého Matthewa Bannona?“

„Ty dva už má. Ale jeho vášní je objevování nových talentů.“

Prohlédnout si mé celoživotní dílo trvalo Newtonovi deset minut. Podal mi dvě prázdné plechovky od piva a já mu přinesl dvě další.

„Kolik vám je?“ zeptal se.

„Třicet.“

„A sloužil jste v armádě.“

„U námořnictva.“

„Třikrát ho poslali na Střední východ,“ doplnila mě Katherine.

„To jsem vycítil z vašeho díla,“ konstatoval.

„Jak to myslíte?“

„Na rovinu,“ pronesl ke Katherine, „myslím, že pan Bannon má před sebou ještě dlouhou cestu, ale přirozený talent v něm je.“ Pak se obrátil ke mně a dodal: „Myslím, že se vaše práce bude mému klientovi líbit, a nepochybuji, že do vás rád investuje.“

„Investuje?“ podivil jsem se.

„Chtěl bych koupit tři obrazy,“ řekl. „Jestli jste tak dobrý, jak si myslím, tak si je můj klient nejen rád pověsí v jednom ze svých domů, ale také se Matthew Bannon bude prodávat za spoustu peněz. Získáte tím oba.“

Nemohl jsem tomu uvěřit. „Které tři rané Matthewy Bannony byste chtěl koupit?“ zeptal jsem se.

„Ty čtyři lidi ve stanici metra, toho starocha v krčmě a tu ženu u okna,“ řekl a ukázal na ta tři plátna. „Kolik?“

Neměl jsem tušení. Pohlédl jsem na Katherine.

„Dejte nám minutku,“ požádala Newtona a odtáhla mě do kouta. „Co myslíš?“

„Nevím. Plátna stála asi patnáct babek za kus a rámy byly po třiceti. Plus barvy. Takže moje investice do každého byla asi padesát babek. Jsem naprosto neznámý, takže kdybych dostal tak tři čtyři stovky za každý, bylo by to super.“ Zamrkala na mě a odvedla mě zpátky k Newtonovi.

„Máte pravdu,“ řekla. „Matthew je ještě surový, zlepší se, a v tomhle stadiu představuje skvělou investici. Jste chytrý, když ho chcete podchytit hned v přízemí.“

„Ve čtvrtém patře,“ opravil ji Newton, dopil pivo a otevřel další. „Byl jsem z těch schodů tak zadýchaný, že bych si nejradši koupil byt ve druhém patře, odpočinul si a pak pokračoval. Tak mě přestaň napínat, Katherine, a řekni mi kolik.“

„Dva tisíce za kus.“

„To je pálka.“

„Pět tisíc za všechny tři,“ řekla Katherine. „To je tisíc za každé patro, které jste vystoupal. Moc nerada bych vás viděla odcházet s prázdnýma rukama po takové dřině.“

Newton si lokl posledního piva. „Platí,“ řekl. „Zítra sem pošlu své lidi, aby je vyzvedli.“

Potřásl mi rukou a odešel.

Objal jsem Katherine. Viděl jsem, jak Karns sedí na pohovce a zírá na nás. Bannon objímá učitelku. Co to má znamenat?

„Opravdu jsi právě prodala moje obrazy za pět tisíc dolarů?“ zeptal jsem se.

„Jenom tři. Pořád jich spousta zbývá.“

Tolik jsem tu ženu miloval. Vášnivě jsem ji políbil.

Zdálo se, že se mi všechno v životě daří. Jediné, co mě napadlo, bylo: Tohle přece nemůže trvat věčně.

Kapitola 20

Bylo půl čtvrté ráno a Katherine a já jsme byli zabalení do jedné z těch velikých dek s rukávy. Zní to hloupě, ale když jste na střeše svého domu a právě jste se milovali pod hvězdami, nic není hloupé.

„Mýlil jsem se,“ řekl jsem.

Přitulila se těsněji a já cítil teplo jejího těla na svém. „V čem?“

„Když jsem se dnes ráno probudil ve tvém náručí, myslel jsem si, že bych nikdy nemohl být šťastnější než v tom okamžiku. Uplynulo však necelých čtyřiadvacet hodin a já jsem ještě bláznivěji zamilovaný než předtím.“

„Zřejmě neuškodilo, že jsem prodala tři tvé obrazy,“ podotkla.

„Myslíš, že tě miluju pro tvé obchodní schopnosti?“

„Já nevím,“ prohodila. „Pořád mi opakuješ, jak mě miluješ, ale nevzpomínám si, že bys mi někdy řekl proč. Takže – proč?“

„Protože jsi krásná, chytrá, zábavná a dáš mi jedničku z kurzu kritiky.“

„To říká kdo? Kdes to slyšel?“

„Chceš tvrdit, že mi nedáš jedničku?“

„Zasloužil sis jedničku za svou seminární práci, ale závěrečnou známku budu zapisovat až za dva dny,“ řekla a zatvářila se trochu nakvašeně. „Budeš muset počkat jako všichni ostatní. Nikomu nenadržuju. Většinou.“

Políbil jsem ji. „Díky, že jsi prodala moje obrazy,“ řekl jsem. „Nemůžu uvěřit, že jsi z něho vyrazila pět táců. Já bych je prodal za mnohem míň.“

„To jsem věděla,“ namítla. „A Newton taky.“

„Fakt? Tak proč nesmlouval?“

Usmála se. „To je součást hry.“

„Odkdy je umění hra?“

„Žádné umění. Obchod. Cena obrazu vychází z toho, co si o něm lidi myslí. A ať je Newtonův šéf sebekultivovanější, nijak by ho nepotěšilo, kdyby si měl pověsit na zeď něco, co by stálo stejně jako nějaký Elvis na sametu.“

„Chceš mi tvrdit, že Newton zaplatil tolik, jen aby před svým šéfem vypadal dobře?“

„Ne,“ řekla. „Abys vypadal dobře ty.“

Potřásl jsem hlavou. „Myslím, že se o uměleckém byznysu mám ještě hodně co učit.“

„Máš štěstí,“ prohodila a políbila mě. „Jsem učitelka umění.“

Leželi jsme v objetí a dívali se na hvězdy. Nikdy mě nenapadlo, že bych se s nějakou ženou mohl cítit tak dobře. Katherine Sanborneová mi změnila život a já se se svou doktorskou kabelou plnou diamantů chystal změnit ten její –

„Nemyslíš, že nás ty peníze zkazí?“ namítla.

Věděla o těch penězích. Nevím, jak to mohla vědět, ale bylo to tak. Zasáhlo mě to jako pěst do žaludku. Zapírat, zapírat, zapírat.

„Jaké peníze?“ zeptal jsem se chabě.

„Právě jsi vydělal prvních pět tisíc,“ odpověděla. „Je to docela působivý začátek kariéry.“

Aha, tyhle peníze.

Pomalu jsem vydechl. „Ne,“ řekl jsem. „Nezkazí nás. Kromě toho je to jenom jeden prodej. Mohla to být jen šťastná náhoda.“

„Ne. Budeš s lidmi souznít,“ namítla. „Jsi upřímný a z tvého díla je to cítit. To je základ realismu.“

„Díky,“ opáčil jsem.

Ale ona se mýlila. Nebyl jsem upřímný. Dokazovala to taška s diamanty někoho jiného v mé truhle.

Kapitola 21

Nádraží Grand Central je majestátní budova ve slohu beaux arts, rozkládající se na dvaceti hektarech uprostřed Manhattanu. Je nazýváno srdcem největšího města Spojených států, a přesto tam ani jeden ze čtyřiceti tisíc policistů města New York nemá žádnou pravomoc.

Ve světě, kde byrokracie vítězí nad geografií, bylo Grand Central svěřeno pod zodpovědnost Metropolitní dopravní policie se zkratkou MTA, jejíž příslušníci pracují pro stát New York.

„Uvědomuješ si, že tady na Grand Centralu nejsi žádný polda?“ řekl Rice, když zaparkoval u hydrantu ve 43. ulici.

„Na to kašlu,“ opáčil Benzetti. „Zvlášť když máme za zadkem bandu naštvaných Rusů. Jestli ty diamanty nenajdeme, dojdou k názoru, že jsme jim je sebrali, a vyřídí nás stejně jako Zelvase.“

Vstoupili vchodem z Vanderbilt Avenue a zůstali stát na Západním balkonu pod trojicí dvacet metrů vysokých klenutých oken.

„Vypadá to, že se všechno vrátilo k normálu,“ podotkl Rice, když se podíval z mramorového balkonu do rozlehlé haly dole.

„Až na posílenou ochranku,“ řekl Benzetti.

„Já vím. Když jsme prošli dveřmi, napočítal jsem pět státních poldů,“ přitakal Rice. „Normálně je tady jeden.“

Benzetti se ušklíbl. „Nervózní doba.“

„Kam máme namířeno?“

„Do kanceláře Centrální bezpečnosti. Spodní patro.“ Benzetti se podíval na hodinky. „V téhle směně tam dělá jedna moje kamarádka.“

Oba policisté sešli dolů po širokém mramorovém schodišti, přešli halu, minuli centrální informační pagodu z mramoru a mosazi s jejími slavnými čtyřbokými hodinami a pokračovali dolů do jídelní haly.

Prošli halou, kde měly své pobočky známé newyorské jídelní řetězce jako Brother Jimmy’s, Zaro’s, Junior’s a více než tucet dalších, a sestoupili po rampě ke dveřím s nápisem NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN.

Benzetti zazvonil, ukázal na kameru odznak a bzučák oba pustil dovnitř.

„Newyorská policie,“ sdělil vážnému poldovi MTA za pultem. „Hledám seržantku Blackovou.“

Policista si prohlédl odznak, přikývl, nahlédl do telefonního seznamu a vytočil čtyřmístné číslo.

„Hned tady bude,“ zamumlal.

Po pěti minutách vyšla ven vysoká atraktivní Afroameričanka se třemi proužky na rukávu a objala Benzettiho.

„Vím, že tohle není společenská návštěva,“ řekla, když o krok ustoupila.

„Však mě znáš, zlato. Ke společenským návštěvám nepotřebuju posilu,“ odvětil Benzetti. „Tohle je můj parťák John Rice. Johne, tohle je Kylie Blacková.“

Potřásli si rukama a Kylie odvedla oba muže dovnitř. Majestátnost a klasická krása, které z budovy dělaly architektonický skvost, nebyly nikde ve velícím centru patrné. Jakýkoli půvab, který to místo mohlo mít, když ho více než před stoletím postavili, zakryla malba nebo sádrokarton. Zbyla jen nudná, sterilní jeskyně osvětlená zářivkami, kde dozorčí za stoly s monitory dohlíželi na každého z těch šesti set tisíc lidí, kteří dennodenně prošli terminálem.

„Co může MTA udělat pro ty nejlepší z New Yorku?“ zeptala se Kylie a jazykem si lehce olízla horní ret.

„Nerad tě otravuju,“ řekl Benzetti, „ale potřebujeme se podívat na pár Nejzábavnějších domácích videí ze čtvrtečního večera.“

„Z toho bombového útoku?“ zeptala se Blacková. „Už jsme ty záznamy předali newyorské policii, FBI, imigračnímu… prostě každému, na koho si vzpomenete. Ty výbuchy viděl už každý kromě té tlusté ženské, co vede program Potraviny pro chudé.“

„Nejsme tu kvůli těm bombám,“ řekl Benzetti. „V úterý večer oloupil nějaký parchant bezdomovec, který se zabydlel na vašem krásném nádraží, jednoho reportéra z Postu.“

„Oloupil?“ podivila se Kylie. „O tom slyším poprvé. Naši ubozí podnájemníci jsou dobře vychovaní. Chodí se sem vyspat a použít toaletu. Pro oloupení byste si museli zajít na autobusové nádraží. Grand Central je domovem neškodných bezdomovců.“

„No, jeden z vašich bezďáků strhl tomu reportérovi zbrusu novou koženou bundu. Jeho žena je kamarádka starostovy manželky a zbytek si dokážeš domyslet.“

Blacková potřásla hlavou. „Newyorská policie pověřila dva detektivy z loupeží, aby se po té drahocenné bundě poohlédli, než začne radnice řádit.“

Benzetti pokrčil rameny. „Hele, do konce dvacetiletého služebního období mi zbývají dva roky. Takže když po mě někdo něco chce, sklapnu a snažím se udělat mu radost.“ Blacková se široce usmála. „Na to si vzpomenu, detektive Benzetti, až mě příště napadne něco, co by mohlo udělat radost mně. Tak jo, usadím vás v místnosti se záznamy. Užijte si to.“

Kapitola 22

Technik byl obtloustlý a těstovitý. Jmenoval se R. J. nebo J. R. a Rice s Benzettim mu nevěnovali pozornost a nestarali se o něj. Chtěli jen, aby odešel.

„Víte vůbec, jak se s touhle hračkou zachází?“ zeptal se technik.

Seděli ve stísněné sledovací místnosti, kde byl prakticky jen počítač a velký monitor.

„Mám doma sledovací jednotku pro šestnáct kamer,“ řekl Rice.

„Cha,“ řekl technik a skutečně se zasmál. „No, tohle bude jako přesednout z buicku Skylark do bugatti Veyron.“

„Obě mají čtyři kola a motor,“ odsekl Benzetti.

„Cha,“ zopakoval technik, tentokrát vážně. „Ale klid, je to blbuvzdorné.“ Zvedl obě ruce. „Tím nechci říct, že jste blbci.“

„Cha,“ udělal Benzetti. „Jenom nám ukažte, jak ten váš zatracený počítač bugatti funguje, a zmizte odsud.“

Deset minut nato odešel technik z místnosti a Rice vyhledal záznamy kamer v hlavní hale.

„Ta bomba vybuchla v úterý večer krátce po jedenácté,“ řekl Benzetti. „Začni hledat hodinu předtím.“

Video mělo vysoké rozlišení a najít Waltera Zelvase v tisícovkách večerních cestujících trvalo necelých dvacet minut.

„Zastav to,“ řekl Benzetti. „Tady je, kupuje si kafe ve Starbucksu.“

Sledovali ho, jak vstoupil do čekárny, pak zvýšili rychlost přehrávání, když se posadil, vstal, podíval se na monitor, zopakoval celý proces a pokaždé se zatvářil o něco znechuceněji.

„Jeho vlak má zpoždění,“ poznamenal Rice, když se dívali, jak se Zelvas vrací do Starbucksu.

Když se ukazatel času přiblížil k 23.00, dopil Zelvas druhý kelímek, hodil ho do koše, přešel halu, zastavil se na pár slov s jedním uklízečem a pak vstoupil na pánské toalety. Rice opět zastavil přehrávání.

„Tady je ten chlap, kterého popsali poldové. Plnovous. Pončo. To je ten bezďák s bombou. Šel za Zelvasem na záchod.“

„To není bezďák,“ řekl Benzetti. „Je to ten člověk, kterého Čukov najal, aby odstranil Zelvase. Musela je zachytit kamera na záchodě.“

„Na toaletách kamery nejsou,“ řekl Rice. „Nějaká kravina o právu na soukromí.“

Sledovali video normální rychlostí. O osmaosmdesát vteřin později se Zelvas vypotácel z pánských toalet, krvácel z krku a střílel. Pak zmizel ze záběru.

Pár vteřin nato se ve dveřích toalet objevil muž v ponču. Namířil pistoli směrem, kterým odešel Zelvas, ale nejprve si musel poradit s nádražní policií.

„To je jako sledovat grotesku s keystoneskými policisty,“ utrousil Rice, když vousatý muž zručně vyřídil poldu kbelíkem s mýdlovou vodou.

Pobuda vytáhl zpod ponča dva granáty, vytáhl pojistky a obrazovku zahalil dým.

„Ten parchant je mazaný,“ musel uznat Benzetti. „Podíváme se, jestli ho zachytila jiná kamera.“

Rice přeskakoval z jedné kamery na druhou, ale dým je oslepil všechny. Klikl na přetáčení, ale když se kouř rozplynul, byl už pobuda pryč. „Nemůžu ho najít,“ řekl Rice.

„Čukov ho najal, ten ho dokáže najít. Naším úkolem je vypátrat ty diamanty. Někdo ví, kde jsou.“

Rice se plácl do čela. „Jasně. Zelvas to ví.“

„Jasně,“ zopakoval Benzetti. „Zelvas je mrtvý.“

„Na videu mrtvý není. Počkej.“

Rice přepínal z jedné kamery na druhou. „Mám ho,“ řekl po pár minutách.

Dívali se, jak se Zelvas potácí po mramorové podlaze. Narazil do stěny bezpečnostních schránek, našel jednu v horní řadě a otevřel ji.

Rice stopl přehrávání a přiblížil záběr. „Máme to,“ řekl. „Schránka číslo 925. Kolik bys vsadil, že není plná sýra?“

Kapitola 23

Rice video znovu pustil a Zelvas se svalil na zem. Okolo jeho těla se rozšiřoval mokrý kruh a pomalu barvil mramorovou podlahu doruda.

A pak se do rohu obrazovky vplazil pramínek kouře. „Kruci,“ zaklel Benzetti. „Zase ztratíme obraz.“

„Jen klid,“ řekl Rice. „Je šedesát metrů od výbuchu.“ Sledovali, jak kouř zahalil obraz růžovou mlhou a pak se rozplynul.

„Podívej se na všechny ty prchající lidi. Skoro o toho chudáka zakopávají, ale nikdo nezastaví, aby mu pomohl,“ řekl Rice.

„Myslí si, že nějaký terorista odpálil bombu. To se pak každý stará jen o sebe,“ poznamenal Benzetti. „Počkej chvilku. Tady přichází pan Samaritán.“

Konvenčně vypadající mladík si klekl a snažil se Zelvase uklidnit.

„Kdo je ten chlap?“ zeptal se Rice.

„Kdo ví? Vypadá jako nějaký latté srkající teplouš, který utíkal o život a zastavil, aby si prohlédl mrtvolu.“

„Zelvas mu něco říká,“ upozornil ho Rice.

„Krátký rozhovor,“ utrousil Benzetti, zatímco sledoval, jak Zelvas umírá. „Právě si vyměnil žetony za peníze.“

„Co ten chlap udělá teď?“ řekl Rice.

„Jestli je ten kluk chytrý, bude se fofrem pakovat z Grand Centralu.“

Ale mladík se nehýbal. Díval se nahoru na schránky umazané krví.

„Hleďme,“ řekl Rice. „Opice uviděla banán.“

Mladý muž se postavil, sáhl do otevřené schránky, vytáhl malou koženou kabelu a nahlédl do ní.

„Teď si opice nadělá do kalhot,“ utrousil Benzetti. „Vypadá jako skaut,“ řekl Rice. „Třeba to odnese na ztráty a nálezy. Vím, že já bych to udělal.“

Benzetti se zasmál. „Může být přímo světec, ale každý máme svou cenu.“

Mladík chvatně zavřel kabelu a zaklapl sponu.

„Instinkt mi říká, že ten chlap právě zjistil, jaká je ta jeho.“

A pak se objevil ten polda.

„Tenhle je od newyorské,“ poznamenal Rice.

„Musí být z jednotky idiotů,“ řekl Benzetti. „Proč by jinak vytahoval pistoli na civilistu?“

Mladík poldu ignoroval a dál ošetřoval mrtvého Rusa.

„Je chytrý,“ řekl Rice. „Používá Zelvasovu tašku jako rekvizitu, aby mohl hrát doktora.“

„A strážník Pitomec mu to baští,“ dodal Benzetti, když mladý policista vrátil zbraň do pouzdra.

Sledovali, jak se děj vyvíjí. Nakonec mladík vytáhl z kapsy mobil a začal mluvit.

„Jako na objednávku,“ řekl Benzetti. „Telefonát.“

„Jenom to předstírá,“ křikl Rice na poldu na monitoru. „A tys mu na to skočil, strážníku…“ Zastavil video a zaostřil na policistovu jmenovku. „Strážník Kendall.“

Stiskl přehrávání a sledoval, jak Kendall mluví do vysílačky. Hovor byl krátký, ale zdálo se, že policistu nabudil.

„A kruci,“ povzdechl si Benzetti. „Myslím, že vím, jak tenhle film skončí.“

Kendall strávil s mladíkem ještě pár vteřin a pak se rozběhl směrem k východu do Čtyřicáté druhé ulice. Mladý muž počkal dalších deset vteřin, než vyrazil opačným směrem.

„Sleduj ho,“ řekl Benzetti.

Rice sledoval akci na záběrech jednotlivých kamer, zatímco mladík utíkal k východu do Lexington Avenue. Poslední kamera zachytila drama venku, kde se tři muži přetahovali o taxík a falešný doktor usmlouval jízdu s vítězem.

Rice zastavil video. „Ten taxík má číslo 6J42,“ řekl a zapsal si ho. „Zavolám na komisi pro taxíky a limuzíny a zjistím, kdo ho řídil.“

„Moc bych si od toho nesliboval,“ namítl Benzetti. „Nejspíš to bude nějaký Arab, který si na nic nevzpomene, protože měl té noci moc práce s odíráním lidí.“

Rice záznam zase pustil a taxík, mladík a kožená kabela byli pryč.

„Neměl žádná zavazadla,“ řekl Rice. „Takže buď pravidelně dojíždí, nebo pracuje v jednom z obchodů tady na Grand Centralu. Vytisknu z videa jeho portrét. Toho chlapa najdeme.“

„A až to uděláme, osobně mu vpálím kulku do hlavy a odnesu diamanty Čukovovi,“ řekl Benzetti.

„Víš,“ prohodil Rice s úsměvem, „za tohle by mělo být nějaké nálezné.“

„Však také bude,“ řekl Benzetti. „Hrst diamantů.“

„Dvě hrsti,“ opravil ho Rice.

Monitor zaplnila mladíkova zvětšená tvář a Rice stopl záznam. „A kdyby si Rusové všimli, že nějaké kameny chybí, můžeme to hodit na tohohle fešáka.“

Benzetti přikývl. „Jak říkáš, chlape. Jak říkáš.“

Druhá část

PRONÁSLEDOVÁNÍ

Kapitola 24

Nathaniel Prince seděl na své posteli a upíral oči na bezdrátový telefon vedle sebe.

„Nepřinutíš ho zvonit tím, že se na něj budeš dívat,“ řekla Natalia.

„Čukov měl zavolat už před několika hodinami,“ namítl Prince.

„Tak mu zavolej.“

„Není moje práce sledovat toho neschopného kreténa s koštětem a lopatkou,“ opáčil Prince. „Čukov je poskok. On by měl zavolat mně.“

Natalia se podívala na hodinky. „Připozdívá se. Brzy už bude tak opilý, že nevytočí číslo.“

S takovou logikou nemohl Prince polemizovat. Zvedl telefon a stiskl jediné tlačítko. Čukov to zvedl až po čtvrtém zazvonění.

„Nathanieli, právě jsem ti chtěl zavolat,“ řekl rychle. „Mám dobrou zprávu. Jsme na stopě toho chlapa, co má naše diamanty.“

„Bylo načase,“ zavrčel Prince.

„Poslal jsem ti mailem jeho fotku.“

„Fotku? Chci, abys mi přinesl ke dveřím jeho hlavu s jeho koulemi nacpanými do huby!“ zařval Prince. „Kdo to je?“

„Je to nějaký pitomý kluk, který byl v pravý čas na pravém místě. Zelvas uložil ty diamanty do bezpečnostní schránky na Grand Centralu. Ten chlap je našel a sebral.“

„Tvrdil jsi mi, že ty diamanty jsou v Zelvasově trezoru,“ namítl Prince. „Proč by je přesouval do schránky na nádraží?“ Protože Natalia znala kombinaci a Zelvas nedůvěřoval děvce, která spí s vlastním otcem.

„To nevím, Nathanieli,“ řekl Čukov.

„Co o tom hajzlovi víme? Jak se jmenuje?“

„Jeho jméno ještě neznáme,“ přiznal Čukov, „ale buď na Grand Centrálu pracuje, nebo pravidelně dojíždí do práce. Někdo musí vědět, kdo to je. Rozhodně ho najdeme.“

„Kdo je to my?“

„Já, Rice, Benzetti a Duch,“ odpověděl Čukov.

„To nestačí,“ řekl Prince. „Chci, aby na tom dělalo víc lidí.“

„Mám tucet svých mužů…“

Prince Čukova přerušil, než stačil domluvit. „Nechci nějaké poskoky. Chci profesionála. Lovce. Vraha.“

„Duch je profesionál…“

„Je sám,“ namítl Prince. „Syndikát mě bude vinit ze ztráty diamantů. Je mi jedno, jak dobrý ten Duch je. Nemůže být všude. Potřebuju pojistku, zálohu. Někoho chytrého. Někoho, s kým jsme už spolupracovali. Co ta Němka?“

„Krallová?“

„Jo, přesně ta.“

„Já nevím,“ řekl Čukov. „Tihle nájemní vrazi jsou jako primadony. Nechtějí soupeřit s někým jiným. Chtějí exkluzivní smlouvu.“

„Kašlu na to, co chtějí,“ řekl Prince. „Jsou to žoldáci. Já platím, já určuju pravidla. Chci najít toho parchanta, co mi sebral diamanty, a chci mu useknout prsty jeden po druhém. A jestli to Krallová nebude chtít udělat, najdi někoho jiného.“

Prince zavěsil a šel k počítači. Vytiskl si snímek muže, který ukradl jeho miliony. Ukázal ho Natalii. „Znáš tohohle mužika?“ zeptal se.

Prohlédla si obrázek. „Kdybych ho viděla, rozhodně bych si ho pamatovala. Je hezký,“ řekla, aby Prince poškádlila.

„Až s ním skončím, už tak hezký nebude.“

„Nežárli,“ řekla. „Myslím, že ty jsi hezčí.“ Upustila fotografii na podlahu a políbila ho zlehka na rty.

Opětoval polibek. Ne tak lehce.

Rozepnula mu košili, jeden knoflík po druhém.

On jí stejně rozepnul černou hedvábnou blůzu. Pak jí položil dlaně na ňadra.

Byl to rituál, který už dělali mnohokrát. Svlékali se pomalu navzájem, dráždivě a provokativně. Ale tentokrát Nathaniel nedokázal čekat.

Sobě stáhl kalhoty, pak jí kalhotky a postavil se za Natalii, která se opřela o těžký dubový psací stůl. Pustil kalhoty na podlahu, položil Natalii ruce na zadek, nasměroval si ji do správné polohy a vnikl do ní.

Uplynulo už dvacet let ode dne, kdy taxík zabil jeho ženu a syna a skoro ho připravil o dceru. Ta tragédie je spojila pevným poutem. A jak Natalia vyrůstala v krásnou dívku, stal se z pouta fyzický a citový svazek, divoká, nezadržitelná láska, která vybuchla v létě toho roku, kdy jí bylo sedmnáct. Následujících deset let jejich láska vzkvétala bez pocitu viny a lítosti. Pokud to bylo zakázané a špatné, budiž. Byl to jejich život, jejich volba.

Oba uměli ve vztahu dávat a brát, ale toho večera si Nathaniel Prince potřeboval vzít víc, než mohl dát. Jeho tělo spěchalo k vrcholu a nedokázal na Natalii počkat. Udělal se silně a opakovaně a vydechoval při tom její jméno jako modlitbu.

Ona na něho volala rusky – stejně jako na něho volala každý den a každou noc, když seděl u ní v nemocnici a díval se, jak bojuje o život.

„Papa, papa.“

Kapitola 25

Marta Krallová byla stejně krásná jako inteligentní a stejně inteligentní jako nebezpečná. Měřila přes sto osmdesát, měla platinově blond vlasy – bývalá modelka, ze které se mužům rozbušilo srdce, jakmile vešla do místnosti. Ale za dost vysokou částku dokázala muži srdce zastavit. Navěky.

Čukov vystopoval Krallovou v Los Angeles. O osm hodin později vstoupila do jeho bytu oblečená do kožených jezdeckých kalhot Marc Jacobs a tmavě šedého kašmírového roláku Derek Lam. Nakrátko ostříhané vlasy rámovaly její dokonalé rysy a bezchybnou pleť, které se toužilo dotknout tolik mužů a žen.

Posadila se a upřela pohled na Čukova.

Ledová socha, pomyslel si. Chladná až do samého nitra. Dokonalý zabiják.

„Dočetla jsem se v New York Times, že Waltera Zelvase našli mrtvého po tom zmatku na Grand Centralu.“

„Ano,“ řekl Čukov. „Rozhodl se pro předčasný důchod.“

„Měl jste zavolat mně,“ pronesla. „Aspoň by se jeho večírek na rozloučenou nedostal na titulní stránky.“

„Spěchalo to. Chystal se odjet z města.“

„Spíš chtěl odjet z téhle polokoule,“ řekla Krallová. „Proč utíkal?“

„Okrádal Syndikát a my jsme na to přišli.“

„Chápu. A protože obchodujete s diamanty, předpokládám, že nekradl kancelářské potřeby.“

„Dobrý postřeh,“ řekl Čukov. „A já teď chci dostat zpátky všechno, co nám vzal.“

„Díky, ale nemám zájem,“ namítla. „Nedělám ve ztrátách a nálezech. Zavolejte mi, až budete mít něco náročnějšího a zajímavějšího. Mně nejvíc sedí krvavá práce.“

„Tady.“ Čukov jí podal fotografii mladíka stojícího u bezpečnostních schránek. „Tenhle může krvácet, jak si budete přát.“

Marta si snímek prohlédla. „Sexy chlap,“ konstatovala. „Skoro je mi líto ho zabít. Ne doopravdy, ale trochu jo. Radši bych si s ním nejdřív pohrála.“

„Jenom zjistěte, co udělal s mými diamanty. Dokážete to?“

„S jednou rukou přivázanou za zády,“ odpověděla a změřila si Rusa akvamarínovýma očima.

Dohodli se na ceně – vysoké.

„Jedna otázka,“ řekla Marta. „S kým soutěžím? A jestli mi zalžete, přijdu na to a sednu na první let zpátky do L. A. Nebo do Hamburku.“

„Není to soutěž,“ ujistil ji Čukov. „Dělají na tom pro mě dva pitomí poldové a jeden profesionál.“

„Kdo?“

„Duch.“

Marta zachovala ledový zevnějšek, ale uvnitř se v ní všechno vařilo. Nikdy se s Duchem nesetkala, ale opovrhovala jím. Lidé o něm mluvili, jako by byl bůh.

„Tak Duch,“ řekla nenuceně. „Slyšela jsem, že je docela dobrý.“

Čukov se zasmál. „Docela dobrý? Říká se, že je jediný zabiják, který se dostane do nebe. Satan by byl moc nervózní, kdyby ho měl u sebe.“

„Jestli je tak dobrý, proč potřebujete mě?“

„Protože můj šéf chce zálohu.“

Vstala. „Nebudu nikomu dělat zálohu. Na to si sežeňte někoho jiného.“

Čukovovi bylo jasné, že to vzal za špatný konec. Díval se, jak odchází ke dveřím. Prince ho zabije, jestli ji ztratí.

„Počkejte,“ řekl. „Zapomeňte na to, co chce můj šéf. Já vás chci proto, že Duch by mohl o těch zmizelých diamantech vědět víc, než říká, a já vám zaplatím dvojnásobek, když mi prokážete službu a zabijete ho.“

Krallová se zatvářila překvapeně. Nic by ji nepotěšilo víc než odstranit Ducha. A teď jí za to někdo chtěl zaplatit. Potřásla Čukovovi rukou. „Přijímám.“

Čukov byl sám překvapený. Pak ale sklonil zrak ke své hrudi. Pořád viděl tu červenou tečku, jako by se mu vpálila do kůže a masa a snažila se provrtat díru do jeho důstojnosti.

Nijak svého náhlého rozhodnutí nelitoval. Duch musí zemřít.

Vadim Čukov se před nikým neskloní.

Kapitola 26

Marta Krallová dojela taxíkem na roh Čtyřicáté druhé ulice a Šesté Avenue a koupila si sendvič s krocanem, avokádem a slaninou v kiosku wichcraft v Bryant Parku. Našla si tichý stolek pod platanem na Severní promenádě a zavolala do Francie Etiennovi Gravoisovi.

Nebyl rád, že ji slyší. Nikdy. Marta Etiennovi zachránila život a on za to od té doby platil.

Etienne byl závislý hráč, který udělal tu chybu, že si půjčil dvacet tisíc eur od alžírského drogového dealera, a nepodařilo se mu dluh splatit. Dealer si Martu najal, aby ho zabila. Ona místo toho zaplatila jeho dluh. Etienne pro ni byl mnohem cennější živý. Pracoval v počítačových záznamech Interpolu.

„Bonjour, Etienne,“ řekla Marta. „Poslala jsem vám mailem fotku jednoho mladíka.“

„Už jsem pro dnešek odešel z kanceláře,“ namítl.

„Tak se tam vraťte.“

„Jdu s manželkou na večeři. Má narozeniny.“

„Tak jí popřejte za mě. A povězte jí, že za ní za pár dní zajdu. Jenomže to už bude vdova.“

„Vrátím se do kanceláře.“

„Ta fotka byla pořízena před pár dny na nádraží Grand Central v New Yorku,“ oznámila mu Krallová. „Chci vědět, kdo to je a kde ho najdu.“

„Víte o tom muži něco?“ zeptal se Etienne.

„Ne. To je vaše práce, monsieur Gravoisi. Zaprodal jste svou bezcennou duši ďáblu. Teď se vraťte ke svému počítači a dejte mu, co chce.“

„Ano, jistě.“

Dala mu telefonní číslo. „Jak dlouho to bude trvat?“

„Pokud má záznam v rejstříku, tak možná dvě hodiny. Jestli budu muset kopat hlouběji, tak trochu déle.“

„Nemarněte čas. Potřebuju to hned.“

„Rozumím.“

„Ještě jednu otázku, Etienne. Víte něco nového o Duchovi?“

„Ne,“ řekl a zasmál se. Slyšela to.

„Co je k smíchu?“

„Nic, nic. Jenom to, že Ducha hledá už polovina policejních agentur po celém světě. A teď i vy.“

„No, když se o něm něco dozvíte, doufám, že neuděláte tu chybu, že byste zavolal nejdřív některé z nich. Comprenezvous, Etienne?“

„Oui.“

Zavěsila.

Marta Krallová se jen zřídka usmála. Všechna ta léta pózování pro módní fotografy jí z těla vysála všechnu radost. Její oči byly chladné a kruté. Její tvář nedokázala zakrýt zlo v jejím srdci.

Ale to bylo předtím, než ji Čukov najal, aby zabila Ducha. Otevřela kabelku a vytáhla kapesní zrcátko.

Přesně, jak tušila. Usmívala se.

Kapitola 27

Marta si byla jistá, že Gravois toho pohledného muže na fotografii identifikuje. Závisel na tom jeho život. K vystopování Ducha měla lepší zdroj. A byl přímo tam, v New Yorku. Ira.

Vzala si taxík na spodní Manhattan a vystoupila v Canal Street, kde byl vzduch hustý zplodinami ze stovek nákladních a několika osobních aut, která se plazila na cestě do Hollandova tunelu a dál do Jersey.

Došla z Canal Street do Laight Street, pak po West Street do Watts Street a nakonec, když si byla jistá, že ji nikdo nesleduje, prošla kolem rozlehlých garáží UPS k domu šedému od sazí ve Washington Street.

Budova byla malým kouskem starého New Yorku, který byl už pryč. Šest podlaží, šest zvonků. Stiskla jeden označený nápisem Acme Industries.

Ozval se něčí hlas: „Promiňte, máme zavřeno.“

„Bylo mi řečeno, že pro prémiové zákazníky máte otevřeno pozdě do večera,“ řekla Marta.

Hlas se ozval znovu. „Jaká úroveň prémiového zákazníka?“

„Titanová.“

Bzučák ji pustil dovnitř. Prošla kolem výtahu a začala stoupat po schodech. Na odpočívadle pod prvním patrem uviděla potkana okusujícího plesnivou housku. Ani se nepohnul, jen na ni zíral a cenil zuby, dokud neprošla kolem.

Irovy dveře byly ve třetím patře. Další zabzučení a byla uvnitř loftu. Měl necelých tři sta metrů čtverečních a celá ta plocha byla zaplněná. Stály tam řady nesourodých stolů pokrytých elektronickými přístroji a kuchyňský kout, kde Marta uviděla další dva potkany slídící na kuchyňské lince. Na posteli se válely krabice od jídla, plechovky od piva a porno časopisy. Vedle přetékajícího odpadkového koše se tyčil komín z počítačových manuálů.

Tím chaosem se klikatila cesta dost široká pro invalidní vozík. Muži na vozíku bylo mezi třiceti a padesáti lety, měl velkou nadváhu a zcela ignoroval osobní hygienu. Na klíně měl otevřený sáček Cool Ranch Doritos a na stojanu na počítač vedle něho stála dvoulitrová láhev pepsi.

„Jsem Ira,“ řekl. „Omlouvám se, jestli trochu páchnu. Nemívám moc návštěv a dostat se do vany a ven je hrozná dřina.“

„Nevadí,“ řekla Marta. „Já jsem Giselle.“

„Kdo vás poslal, Giselle?“

„Přítel.“

„To je nejlepší doporučení,“ řekl Ira. „Jestli toho pana Přítele někdy potkám, rád mu koupím pivo. Co pro vás můžu udělat?“

„Mám manžela, který nedokáže udržet péro v kalhotách, ale pokud se nezvládnete dostat do vany a ven, asi mi moc nepomůžete. Můj problém vyžaduje někoho, kdo má mnohem víc svalů.“

„V Acme Division máme i divizi manuálně pracujících,“ řekl Ira. „Mozek a svaly. Já jsem mozek.“

„Nerada bych vás zklamala,“ řekla Marta, „ale mozek už mám. Co hledám, je někdo dost silný, aby shodil ze střechy šedesát kilo hoven.“

„Odhaduji, že váš manžel s toulavým ptákem váží o hodně víc než šedesát kilo,“ řekl Ira, „ale nepřekvapilo by mě, kdyby měl milenku s pevným tělem zhruba o takové váze.“

„No, já překvapená byla. A teď se chystám překvapit je. Je tady někdo, kdo by to mohl zvládnout? Ano, nebo ne?“

„Rozhodně. Chcete, aby si poradil i s vaším manželem?“

Marta se zasmála. „S tím tupým parchantem bych si dokázala poradit sama. Mohla bych mu taky ve spánku rozmlátit hlavu litinovou pánví. Ale radši bych viděla výraz v jeho obličeji, až zjistí, že ta jeho kancelářská kurvička sletěla ze střechy jako holubička.“

„Není problém. Mám několik kandidátů, kteří takovou práci zvládnou.“

„Nechci jich několik. Chci jednoho. Nejlepšího člověka, kterého máte.“

„Můžu vám dát druhého nejlepšího,“ řekl Ira. „Moje jednička manželskou nevěru nedělá.“

„Co to má sakra znamenat?“

„Vydělává těžké prachy za to, že loví ty nejtvrdší parchanty. Odmítl by zabít pěknou holku jenom za to, že píchá s vaším manželem.“

„Vrah se svědomím. Jak ušlechtilé. Jak se jmenuje – Don Quijote?“

„Říkají mu Duch.“

„A jste si jistý, že je dobrý?“ zeptala se Marta.

„Nikdo není lepší.“

„Výborně,“ řekla Marta. „Vypadá to, že je to přesně ten muž, kterého hledám.“

Kapitola 28

„Myslím, že bych se s tím Duchem opravdu ráda setkala,“ řekla Marta. „Povězte mi o něm něco.“

Ira se pohladil po strništěm porostlých záhybech tuku, kde měl bradu. „No, co bych vám asi tak mohl o Duchovi povědět?“ řekl. „Má rád večeře při svíčkách, dlouhé procházky po pláži, venkovní koncerty v Tanglewoodu a luštění křížovek v The Sunday Times s chytrou, citlivou ženou. Takovou jako vy, Giselle.“

Strčil si do pusy hrst doritos.

Marta strnula. „O čem to sakra mluvíte?“

„No tak, Marto, máte mě za pitomce?“ řekl Ira a z úst mu vylétly drobky z kukuřičných chipsů. „Mám databázi milionů hlasových otisků a ten váš znám asi z tuctu telefonátů. Když na mě někdo zdola zazvoní, porovnám jeho hlas. Vaše návštěva mi lichotí. Mí klienti sem obvykle chodí, ale moji agenti se v kanceláři skoro nikdy neukážou. Co chcete Duchovi?“

„Děláme na stejném úkolu.“

„Jakém úkolu?“ podivil se Ira. „Zelvas je mrtvý. Konec.“

„Žádný konec,“ řekla Marta. „Ty diamanty, které Zelvas ukradl Syndikátu, ukradl někdo jemu.“

„Já vím,“ řekl Ira. „Čukov mi poslal fotku nějakého kluka, jak ty šutry vytahuje z bezpečnostní schránky. Předal jsem ji Duchovi. Chcete taky kopii?“

„Už ji mám. Čukov mě najal jako zálohu. Promiňte, že jsem se vás pokusila oklamat, ale protože Duch a já jsme na stejné straně, napadlo mě, že byste nás mohl spojit.“

„To bych nemohl, ani kdybych chtěl,“ řekl. „On kontaktuje mě. Ale je mi potěšením seznámit se s vámi osobně. Omluvte mě, že nevstanu.“

„Setkal jste se někdy osobně s Duchem?“ zeptala se Marta.

„Ne, madam. Má svoje pravidla. Nikdo se k němu nesmí přiblížit. Tak se nikdo nedozví, jak vypadá.“

Rozepnula sponu na černé kožené kabelce Bottega Veneta přes rameno a vytáhla revolver Ruger Redhawk. Nerezová ocelová čtyřiačtyřicítka jí pohodlně padla do ruky a poskytla jí příjemný pocit moci.

„To je zvláštní,“ řekla a namířila pistoli přímo doprostřed Irovy hrudi. „Mám stejná pravidla.“

Díval se na ni s mnohem menším strachem, než očekávala. „Ale no tak, Marto… opravdu si myslíte, že bych vás prásknul?“

„A prásknul?“

„Nikdy. Díky čemu myslíte, že tohle dělám už tolik let? Zachovávám tajemství. Vaše, jeho, každého.“

„Tomu věřím,“ řekla. „Ale také si myslím, že byste se mohl možná podělit o část jeho tajemství, když vás nechám naživu.“

„Tomuhle říkáte život?“ řekl a hořce se zasmál. „Jíst, pít a honit si ho v téhle špinavé díře – to není život. Jediné, co mi brání podříznout si krk, je to nebezpečí. Práce se zabijáky, popravčími, řezníky. Jsem chodba k cele smrti. To je můj život. Chcete mě zbavit utrpení? Poslužte si. Nejste první, kdo na mě vytáhl zbraň.“

„Možná ne. Ale jsem první, kdo stiskne spoušť.“

Zaryla mu hlaveň tvrdě do hrudní kosti.

„Možná to je mizerný život, Iro,“ řekla, „ale je jediný, který máte. Chcete žít?“

Kuráž se mu vytratila z hlasu. „Ano,“ řekl. „Pokud mám na vybranou…“

„Když se dozvíte něco, cokoli, co mě dovede k Duchovi, zavoláte mi.“

Podala mu kartičku s číslem mobilního telefonu.

„Zavolám,“ řekl. „Přísahám.“ Jeho tělo se roztřáslo, až mu sáček s chipsy vypadl z klína a obsah se rozsypal po podlaze.

„Opatrně,“ řekla Marta a sklonila zbraň. „Přece si tady nechcete udělat svinčík.“

Kapitola 29

Pomyslel jsem si, že to, co se chystám udělat, vyrazí Katherine dech. Aspoň jsem v to doufal. Vytočil jsem číslo jejího mobilu.

„Jak se máš?“ řekla. Pouhá tři slova, ale vzrušil mě už zvuk jejího hlasu. Byli jsme stále v téhle fázi našeho vztahu a doufal jsem, že nikdy neskončí.

„Je čas splatit dluh,“ řekl jsem jí. „Ty jsi pro mě měla překvapení. Teď mám jedno já pro tebe.“

„Bezva. Co to je?“

„Co to je? Je to překvapení a já ti po telefonu nic nepovím,“ odpověděl jsem.

„Nemůžeš aspoň naznačit?“

Seděl jsem na posteli se Zelvasovým doktorským kufříkem vedle sebe. Přejel jsem prsty po hrbolaté kůži.

„Dobře, jedna nápověda,“ řekl jsem. „Třpytí se to.“

„Třpytivá překvapení mám nejradši,“ přiznala. „Kdy to uvidím?“

„Hned, jak to půjde. Kde jsi?“

„Právě to balím ve Whitney. Potřebuju asi půl hodiny.“

„Sejdeme se v restauraci Amity a zaplatím ti oběd,“ navrhl jsem.

„Domluveno. Miluju tě,“ dodala.

„Až to překvapení uvidíš, budeš mě milovat ještě mnohem víc,“ řekl jsem a ukončil hovor, než se mě mohla zeptat na další nápovědu.

Pět minut nato jsem už byl v metru mířícím do města po lince číslo šest. Seděl jsem vedle postarší ženy, která se podívala na mou lékařskou kabelu a řekla mi, jak je skvělé, že jsou pořád ještě doktoři, kteří chodí za pacienty domů.

Ve Čtyřicáté druhé ulici jsem přesedl na Express, vystoupil v Osmdesáté šesté a došel k restauraci New Amity na rohu Osmdesáté čtvrté a Madison Avenue. Otevřel jsem dveře a okamžitě si připadal jako rocková hvězda.

„Mottchew,“ zavolal Gus zezadu z restaurace. „Mottchew Bannon. Rád tě vidím, kamaráde.“

Majitel Steve, dva další číšníci a kuchař minutek za grilem mě všichni srdečně přivítali.

Ze všech řeckých restaurací je tahle naprosto nejlepší. Jídlo je dobré, ceny rozumné a obsluha fantastická. Gusovi bylo okolo šedesáti, měl řídnoucí stříbrné vlasy, úsměv pro každého a roztomilý přízvuk. Pocházel z Řecka. Nebo – jak on vyslovoval svou angličtinou – z Grrrris. Moc jsem toho o něm nevěděl, ale měl jsem pocit, že ve své staré zemi vedl zajímavý život.

Ukázal na jeden box, a než se můj zadek dotkl lavice, postavil přede mě můj obvyklý hrnek napůl běžné a napůl bezkofeinové kávy a malý džbánek odstředěného mléka.

„Před dávnou dobou jsem měl taky takovou,“ poznamenal s pohledem upřeným na doktorskou kabelu.

„Byl jsi v Athénách doktor?“ zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Máš doktorskou tašku. Jsi doktor?“ vyhnul se otázce a přidal ke své minulosti další záhadu. „Přijde dneska ta hezká dáma?“

„Ta dáma je tady,“ řekla Katherine, když udýchaně dosedla na protější straně boxu. „Moc hezká si nepřipadá, ale každopádně má žízeň.“

Gus přinesl Katherine to co obvykle – velkou sklenici vody bez ledu, jen s kolečkem citronu a brčkem. Objednali jsme si sendviče – jeden s krocanem a rajčaty, jeden s tuňákem které nám měli v kuchyni rozříznout, abychom se mohli podělit.

„Tak co je to za příležitost?“ zeptala se. „Co jsem udělala, že si zasloužím překvapení?“

„Je to jen můj způsob, jak ti poděkovat, že jsi mi za tenhle semestr dala jedničku.“

„Ještě jsem známky neodeslala, takže tvoje překvapení vypadá spíš jako úplatek,“ namítla. „A Katherine Sanborneová úplatky nepřijímá.“

Dlouze se napila vody. „Ale ve tvém případě udělám výjimku. Tak už mě nenapínej. Kde to je?“

Položil jsem doktorskou kabelu na stůl.

„To je ono?“ podivila se.

„Vypadáš zklamaně.“

„Povídal jsi, že se to překvapení třpytí, tak jsem očekávala jednu z těch malým modrých krabiček od Tiffanyho.“

„Kdo ví?“ poznamenal jsem. „Třeba u Tiffanyho změnili obaly.“

„Myslím, že je jenom jeden důvod, jak to zjistit,“ řekla. Rozepnula mosaznou sponu a otevřela kabelu.

Zadržel jsem dech.

Kapitola 30

Katherine sáhla dovnitř a vytáhla svazeček pohlednic, které jsem převázal červenou stužkou.

„Louvre, Eiffelovka, Triumfální oblouk, katedrála Notre Dame,“ jmenovala, zatímco listovala pohlednicemi. „Začínám tušit souvislost.“

„Je toho víc,“ řekl jsem. „Pokračuj.“

Vytáhla láhev vína.

„Georges Duboeuf Beaujolais Nouveau,“ přečetla. „To je to, co se třpytí?“

„Ne. Je obyčejné a laciné. Ve slevě za sedm babek. Šetřil jsem.“

„To je zábava,“ poznamenala. „Jako hledání pokladu.“ Sáhla dovnitř a vytáhla dvě bagety a klín sýra značky Brie. „Chystáme se na piknik?“

„Ano,“ přitakal jsem.

„Kam?“

„Hledej dál,“ pobídl jsem ji.

Zapátrala hlouběji a vyndala dvě elektronické letenky, které jsem před hodinou vytiskl na svém počítači.

A pak vyjekla. „Paříž? My poletíme do Paříže?“ Rozhlédla se kolem a uvědomila si, že nás lidé v restauraci sledují. „Poletíme do Paříže,“ zopakovala pro případ, že ji napoprvé někdo neslyšel.

Několik lidí zatleskalo.

„Nevím, co si mám zabalit,“ řekla. „Kdy poletíme?“ Ukázal jsem na letenku.

Podívala se na mě a vyjekla znovu: „Dnes večer? Zbláznil ses?“

„Ano,“ řekl jsem. „Do tebe.“

„Dnes večer nemůžu.“

„Jistě že můžeš,“ řekl jsem. „Budeme cestovat nalehko, a co budeme potřebovat, si koupíme cestou.“

„Mám jen osm hodin na to, abych se připravila.“

„Lidé, kteří kupují laciné letenky na poslední chvíli na internetu, jsou obvykle chudí a flexibilní,“ řekl jsem. „Myslím, že pro nás platí obojí.“

Byla šokovaná a nadšená zároveň. „Nevím, co mám dělat,“ přiznala.

U vedlejšího stolu seděly dvě ženy ve středních letech. Jedna z nich se k nám naklonila a řekla: „Zlato, jestli se vám s tímhle fešákem do Paříže nechce, ráda poletím místo vás.“

„Pojedu, pojedu,“ vyhrkla Katherine. „Tohle je ten nejfantastičtější, nejromantičtější a nejvýstřednější dárek, jaký jsem kdy dostala.“

Gus dorazil s naší večeří a pohlédl na víno, sýr a francouzský chléb. „To vypadá líp než sendvič s tuňákem,“ poznamenal. „Mám vám ty sendviče zabalit na cestu? Můžete si je dát k večeři zítra.“

„To nebude třeba, Gusi,“ řekl jsem. „Zítra budeme my dva večeřet ve Městě světel. Slyšel jsem, že se skutečně třpytí.“

Kapitola 31

Rice a Benzetti vypátrali taxík, který nabral Taškáře, jak překřtili toho mladíka, který ukradl tašku plnou diamantů.

„Pamatujete si tohohle muže?“ zeptal se Rice a ukázal taxikáři snímek z kamerového záznamu.

„Ne. Měl bych?“

„Měl jste ho v taxíku tu noc, kdy na Grand Centralu vybuchla bomba.“

Ještě jednou si snímek prohlédl. „No jo. Bláznivá noc. Nabral jsem kunčafta, který chtěl do Jersey. Tenhle chlap se svezl s ním.“

„Kam do Jersey jste ho odvezl?“ zeptal se Benzetti.

„Nejel s námi celou cestu. Je to doktor. Vysadil jsem ho u Nemocnice svatého Vincenta. A jel zadarmo. Nic jsem mu neúčtoval. Noc jako tamta ve mně probouzí samaritána.“

„Jo, vám filantropie kouká z očí,“ ušklíbl se Benzetti. „Vypadněte odsud.“

Oba poldové strávili následujících několik hodin obcházením obchodů, restaurací a pokladen na Grand Centralu v naději, že najdou někoho, kdo dokáže Taškáře identifikovat.

Ať byl kdokoli, nebyl tam stálý zákazník. Nikdo ho nepoznal.

„Promluvme si s tím strážníkem, co na něho vytáhl pistoli,“ navrhl Benzetti.

„Jmenuje se Ruben Kendall,“ řekl Rice. „Slouží na sedmnáctém okrsku.“

„Nechci se zastavit u něho v práci,“ řekl Benzetti. „Zná nás tam moc lidí a ptali by se, proč tam čmucháme. Zkusíme se s ním setkat někde venku.“

Rice zavolal na sedmnáctý okrsek a vyžádal si Kendalla k telefonu.

„Strážníku Kendalle, tady je detektiv John Rice. Dobrá práce, tuhle v noci na Grand Centrálu.“

„No, díky. Co pro vás můžu udělat?“

„Snažím se dodělat nějaké papírování o tom bombovém útoku,“ řekl Rice. „Měl byste čas na pár otázek?“

„Jistě. Přijeďte na okrsek.“

„Kdybychom já a můj parťák vstoupili do sedmnáctého, narazili bychom nejmíň na půl tuctu chlapů, co by si chtěli pokecat o starých časech,“ řekl Rice s předstíraným uchechtnutím. „Nevadilo by vám jít ven? Sedíme v černém chevroletu Tahoe na rohu Padesáté a Třetí.“

„Není problém. Hned tam budu.“

Se svými sto dvaadevadesáti centimetry a sto dvaceti kily vzbuzoval strážník Ruben Kendall značný respekt. Ale jeho dětská tvář a vřelé hnědé oči proměňovaly tygra na domácí kočku.

Oba detektivové vystoupili z auta a představili se. Rice mu podal fotografii. „Poznáváte toho chlapa?“

Polda se na ni krátce podíval. „To je ten doktor z té noci na Grand Centralu.“

Benzetti se do toho vložil. „Jak víte, že to je doktor?“ Kendall zaváhal. Poznal sugestivní otázku, když nějakou slyšel. „No… pověděl mi to,“ řekl.

„On vám to pověděl?“ namítl Benzetti.

Kendall si přejel obličej dlaní. „Nedostal jsem se k tomu, abych zkontroloval jeho doklady. Byl to blázinec. Nepodobalo se to ničemu, co nás učili na akademii.“

„Já na akademii chodil,“ řekl Benzetti, „a jasně si pamatuju, že nám říkali, že když uvidíme chlapa stát nad mrtvolou, máme zjistit jeho totožnost.“

„Poslechněte, lidi se div neušlapali navzájem, aby se dostali z nádraží, a mně nahlásili deset třináct,“ hájil se Kendall. „Mnohonásobné rabování, policista žádající o posily. Ten chlap nepředstavoval hrozbu. Odběhl jsem.“

„Poslechněte, mladíku, nikdo nečeká, že budete zjišťovat totožnost během teroristického útoku.“ Rice položil Kendallovi ruku na rameno a soustředil se na přesvědčivé ztvárnění role hodného poldy. „Takže ten chlap tvrdil, že je doktor. Co nám o něm ještě můžete povědět?“

Strážník vytáhl z kapsy blok. „Pamatuju si, že říkal, že pracuje v Nemocnici svatého Vincenta,“ řekl Kendall, zatímco listoval stránkami. „Sdělil mi svoje jméno a já si ho zapsal – tady je. Jason Wood. Doktor Jason Wood. Pomůže vám to?“

„Jestli je to jeho skutečné jméno, usnadní nám to práci,“ řekl Rice.

„A pokud je falešné, co se stane mně?“

„Půjdete kontrolovat parkovací automaty,“ zavrčel Benzetti.

„Nevšímejte si ho,“ řekl mu Rice. „Řídí se předpisy, ale všichni děláme chyby.“

„Podá na mě stížnost?“

„Nedovolím mu to,“ řekl Rice. „Nicku, poslouchej mě. Toho kluka nenapráskáme. Sám jsi udělal spoustu chyb, když jsi byl zelenáč.“

Benzetti pokrčil rameny. „Dobře. Ale nechci mít malér z toho, že jsem ho nenahlásil. Takže k tomuhle rozhovoru nikdy nedošlo. Nikdy jsme se nesetkali. Chápeš, mladej?“

„Ano, pane. Nikdy jsme spolu nemluvili. Děkuju. Mockrát děkuju.“

„Padej odsud.“

Kendall se rychle obrátil a zamířil zpátky k budově okrsku.

„Pitomec,“ utrousil Benzetti. „Zavolej ke Svatému Vincentovi.“

„Proč se s tím obtěžovat? Vsadím padesát babek, že o doktoru Jasonu Woodovi nikdy neslyšeli.“

„Já bych na to nevsadil ani pět centů,“ řekl Benzetti. „Ale ověřit si to musíme.“

Nasedli do auta a Rice zavolal do nemocnice. Po dvou minutách zavěsil. „Nikdy o něm neslyšeli,“ řekl. „Co uděláme teď?“

Benzetti neodpověděl. Jeho mysl zaměstnávala fantazie o sexu s vysokou nohatou blondýnou, která kráčela po Třetí avenue. „Podívej se na tohle,“ řekl.

„Jen si sni, troubo. Kdyby tě ta ženská někdy viděla bez bot, počůrala by se smíchy.“

Sledovali, jak se žena blíží k jejich autu.

Benzetti stáhl okénko.

„Co to děláš?“ zeptal se Rice.

„Zepředu vypadá skvěle. Chci si pořádně prohlédnout její zadek, až projde kolem.“

Ale žena kolem neprošla. Zastavila, sáhla do okénka, popadla Benzettiho za kravatu a prudce trhla, až hlavou tvrdě narazil do dveří auta.

„Vy jste Čukovovi chlapci v modrém, co?“ řekla. „Hledám vás.“

Kapitola 32

Benzetti zasténal bolestí. Sáhl po pistoli, ale než ji stačil vytáhnout, měl v ústech Ruger Redhawk.

Rice tasil svou zbraň.

„Pokud není jeho hlava z kevlaru, kulka jí projde skrz,“ varovala ho blondýna. „A pak provrtá tebe. Dva poldové jednou ranou.“

Rice strnul. „Dá vám Čukov prémii, když nás zabijete jednou kulkou?“

„Zabít vás? To mě nikdy nenapadlo.“ Usmála se, krásná a ďábelská zároveň. „Čukov mě najal, abych s vámi spolupracovala. Jsem Marta, vaše nová nejlepší kamarádka.“

„Být vámi, zapracuju na svém prvním dojmu. Když jsme kamarádi, tak co ta pistole v parťákově puse?“

„To proto, že při pohledu na mě slintal jako pes v řeznictví. Nenechala jsem se najmout na to, aby se ze mě tvému umaštěnému parťákovi postavil.“ Zavrtěla pistolí v Benzettiho ústech. „Rozumíš, Romeo?“

Zahuhlal na souhlas.

Marta mu vysunula pistoli ze rtů, ale dál na něho mířila. „Ráda vás poznávám,“ řekla.

„Jo, potěšení na naší straně,“ utrousil Benzetti, zatímco si mnul hlavu na místě, kde narazil do dvířek auta.

„Co víte o tom chlapovi, který odešel s Čukovovými diamanty?“

„Nikdo, s kým jsme mluvili na Grand Centrálu, ho nepoznal,“ odpověděl Rice. „Jeden zelený polda ho viděl sklánět se nad Zelvasovým tělem, ale ten kluk ho oklamal a přesvědčil, že je doktor. Jakmile polda vyrazil za jiným úkolem, Taškář zamířil k východu a naskočil do taxíku. Poslední, kdo ho viděl, byl taxikář, který ho vysadil u Nemocnice svatého Vincenta.“

„On ale doktor není, tak jak nám to pomůže ho najít?“ zeptala se Marta.

„Ten chlap náhodou padl na celé bohatství v diamantech,“ řekl Benzetti. „Kam asi mohl ze všeho nejdřív jet? Domů. Nedal by taxikáři svou skutečnou adresu, takže se držel svého převleku za doktora a nechal se odvést do nemocnice ve své čtvrti. Svatý Vincent je v Západní dvanácté ulici, což znamená, že nejspíš bydlí v okruhu od pěti do deseti bloků.“

„To je velká oblast,“ řekla Marta.

„Co se vám nezdá?“ ohradil se Benzetti. „Právě jsem vyloučil čtyři předměstí a většinu Manhattanu.“

„Co když dojel ke Svatému Vincentovi a nasedl do jiného taxíku?“ řekla Marta. „Co když odjel metrem do Brooklynu?“

„Podívejte, jsem policajt. Nemůžu brát v potaz všechny možnosti. Sleduju stopy, které mám, a když je nějaká ulička slepá, zkusím další.“

„Jenže to zabere hodně času, který vy dva troubové nemáte. Takže byste asi měli přijít s něčím lepším, než lelkovat na rohu Západní dvanácté ulice s rukama v kapsách a čekat, až se nějaký chlap půjde projít s kabelou plnou diamantů.“ Zamávala mu revolverem před obličejem. „Musím dodat anebo?“

„Pochopili jsme,“ řekl Benzetti. „Ty diamanty najdeme.“

„To pochybuju,“ řekla Marta. „Ale jestli ano, vrátí se každý z nich Čukovovi. Rozumíte?“

„Rozumíme,“ odpověděl Benzetti.

„Nespustím z vás oči, takže pozor, hoši. Tohle je poslední varování.“

Vrátila zbraň do pouzdra, bezstarostně odešla ulicí a cestou se dívala do výkladních skříní.

Kapitola 33

„Má pravdu,“ řekl Rice. „Nemáme na hledání těch diamantů moc času. Nejdřív nás varoval Čukov a teď ona.“

„Tak co navrhuješ? Máš nějaký plán?“

„Obrátíme se na veřejnost. Dáme tu fotku z bezpečnostní kamery médiím.“

„Zbláznil ses?“ řekl Benzetti. „Tohle ani není náš případ. Ten bombový útok na Grand Centralu spadá pod Úřad pro národní bezpečnost. My se snažíme najít tašku diamantů ukradených zatraceným zabijákům a musíme to provést v tajnosti. Když s tím půjdeme na veřejnost, skočí po nás federálové.“

„Tomu rozumím. Takže se obrátíme na média a nebudeme mluvit o Grand Centralu. Jsme jenom dva poldové, co hledají podezřelého. Můžeme říct, že ho chceme v souvislosti s čímkoli, co nás napadne. Povíme třeba, že se o něho zajímáme v rámci probíhajícího vyšetřování nějaké vraždy nebo loupeže. Na tom nesejde. Nedáme tam však telefonní číslo na ústřednu pro tipy. Dáme tam své přímé linky a budeme jednat s lidmi sami. Co ty na to?“

Benzetti přikývl. „Přemýšlím o tom.“

Rice vybuchl. „A co kdybych ti strčil pistoli do pusy, zatímco přemýšlíš? Sakra, Nicku, ta blonďatá mrcha je ještě šílenější než Čukov. Povídala, že z nás nespustí oči, a z toho, jak na nás skočila, jí to věřím. Nejde mi o to, vyjít z toho s hrstí diamantů. Mám dvě děti. Chci z toho jenom vyjít živý.“

„Dobře,“ řekl Benzetti. „Zveřejníme to. Dostanu toho chlapa na New York One. Není to CNN, ale čtyřiadvacet hodin denně vysílají zprávy – a jsou místní. Slíbíme jim exkluzivitu na jeden den. Budou ukazovat ksicht toho chlapa a naše telefonní číslo každých šest minut – dokud ho nenajdeme a nezabijeme.“

Kapitola 34

„Je Katherine jediná z několika set milionů, nebo co?“ zeptal jsem se. „Napadá tě nějaká jiná žena, která by s tebou šla na oběd a o pár hodin později všeho nechala a skočila na letadlo do Paříže?“

Žádná odpověď.

„Copak?“ řekl jsem. „Ztratil jsi řeč?“

V tom okamžiku moje poněkud znuděné obecenstvo reagovalo hlasitým mňouknutím.

Byli jsme doma. Jen já a Hopper. On se olizoval a já balil. Byl jsem tak vybuzený, že jsem musel mluvit, a asi jsem mluvil zajímavě, protože se zdálo, že je Hopper ochotný lízat se, poslouchat a zároveň se dívat, jak balím.

„Podle mého otce jsou dva způsoby, jak si zabalit,“ vysvětloval jsem kocourovi. „Po mariňácku a špatně. První pravidlo zní cestovat nalehko. Když neletíš až na Měsíc, můžeš si koupit cokoli, co sis nevzal. Pokud víš, co děláš, můžeš cestovat kolem světa s jednou taškou.“

Moje taška byla značky Red Oxx Sky Train, nejefektivnější cestovní zavazadlo na světě. Otevřel jsem ji a začal balit oblečení do rance. Je to starý vojenský trik, který šetří místo a brání pomačkání. Je také skvělý, když potřebujete schovat něco, co je přímo na očích.

Rozložíte oblečení na sebe, větší kusy dospod. Nahoru umístíte centrální předmět. U mě je to pokaždé toaletní taška plná ponožek a spodního prádla. Pak pečlivě přeložíte oblečení přes centrální předmět, jeden kus po druhém, dokud nemáte kompaktní malý ranec. Jakmile tuhle techniku zvládnete, nikdy už nebudete balit jinak.

Dělal jsem to stokrát, ale tentokrát jsem umístil do středu doktorskou kabelu a moje ponožky byly plné diamantů.

„Vím, že je riskantní pašovat je do ciziny,“ řekl jsem Hopperovi. „Kdyby mě chytili francouzští celníci, skončil bych ve vězení. A co hůř, kdyby někdo zjistil, že jsem ten člověk, který má Zelvasovy diamanty, mohl bych skončit mrtvý. Jestli se stane tohle, Hoppere, můj vykastrovaný příteli, budeš se o sebe muset postarat sám. Ale za to riziko to stojí. Jestli se mi je podaří prodat, budu v balíku. I kdybych dostal jen polovinu z těch třinácti milionů, kolik by měly stát, pořád bych byl do smrti slušně zabezpečený.“

Dostalo se mi dalšího mňouknutí.

„Máš pravdu. My budeme zabezpečení. Ty, já, Katherine a možná i pár harantů.“

Zazvonil zvonek a já se podíval na monitor.

„To je Katherine,“ sdělil jsem Hopperovi. Zapnul jsem tašku a pustil ji bzučákem do domu.

Vyběhla do schodů v džínách, modrém svetru a baseballové čepici New York Yankees.

„Tohle je všechno, co jsem si vzala,“ řekla a upustila na zem svou plátěnou tašku.

„No páni, když jsem říkal cestovat nalehko, vzala jsi mě opravdu za slovo,“ opáčil jsem.

„Všechno se dá přeprat,“ dodala. „Kromě toho doufám, že jsi pronajal pokoj v jednom z těch pařížských hotelů, kde není předepsané oblečení.“

Obrátil jsem se ke kocourovi. „Co jsem ti povídal? Je jedna z milionu.“

Objal jsem Katherine kolem útlého pasu a přitáhl ji k sobě. Její dech byl teplý a sladký. Její rty měkké a svůdné.

Tohle byla radost. Bylo to všechno, co jsem kdy potřeboval. Měl jsem své umění, měl jsem ženu, se kterou jsem toužil strávit zbytek života, a pokud všechno půjde podle plánu, měl jsem brzy mít i všechny peníze, které kdy budu potřebovat.

Nic mě nemohlo zastavit.

Kapitola 35

„Jmenuje se Bannon,“ řekl Gravois. „Matthew Bannon.“ Marta si to ani nemusela zapsat. Vpálilo se jí to do paměti. „Proč vám to trvalo tak dlouho, Etienne?“ zeptala se. „Neříkejte mi prosím, že jste se přece jenom rozhodl jít s manželkou na večeři.“

„Ne, ne, s manželkou jsem se nesetkal.“

„Jestli zjistím, že ano, zabiju ji a vás přinutím se na to dívat.“

„Přísahám, že jsem jel rovnou zpátky do kanceláře, ale byl tam ještě můj šéf. Věděl, že má moje žena narozeniny, a ptal se, proč jsem se vrátil. Pověděl jsem mu, že jsme se pohádali. Pak jsem musel počkat, až budu sám.“

„Proč?“

„Očumoval tam,“ řekl Gravois. „Co jsem měl dělat? Povědět mu, že jsem se vrátil, abych se naboural do důvěrných policejních záznamů a stáhl údaje o dalším terči jednoho zabijáka?“ Marta si zapálila cigaretu. Byla jako obvykle v nekuřáckém hotelovém pokoji. Byly vždycky mnohem čistší než ty, kde bylo kouření povolené. Většina kuřáků byli čuňata. Ona ne.

„Tak dobře,“ řekla nakonec, „budu vám věřit. A teď mi povězte o tom Matthewu Bannonovi.“

„Není v databázi zločinců,“ řekl Gravois. „Našel jsem ho přes jeho vojenské záznamy. Je Američan a sloužil u vojenského námořnictva.“

„Bojový výcvik?“

„Ten nejlepší. Jednou sloužil v Iráku a dvakrát v Afghánistánu.“

„Kde je teď?“

„V New Yorku. Studuje.“

„Studuje?“ podivila se Marta. „Jak je starý?“

„Třicet. Dělá si magisterský titul z výtvarného umění na Parsonsově univerzitě na Manhattanu.“

„Mariňák s bojovým výcvikem studuje výtvarné umění? To vypadá na rozdvojenou osobnost.“

„V jeho vojenských záznamech nebyla ani zmínka o psychických problémech,“ řekl Etienne.

„Jen klid, Etienne. Dělala jsem si legraci.“

„Aha,“ zasmál se Francouz. „Ano. Moc vtipné.“

„A kde pana Bannona najdu?“

„Bydlí v bytě v Perry Street. Parsons je o pár bloků dál v Západní třinácté.“

Marta se usmála. A Svatý Vincent je v Západní dvanácté. Možná ten pitomý polda není zase tak pitomý.

„Můžu vám poslat mailem celou jeho složku s adresou, telefonním číslem, vojenskými záznamy a školními vysvědčeními,“ nabídl Etienne.

„A všechno, co chybí, je v jeho nekrologu,“ řekla Marta. Etienne se hlasitě zasmál.

„Nežertovala jsem,“ poznamenala Marta.

„Pardon. Německý smysl pro humor se hodně liší od francouzského.“

„Ano,“ přisvědčila Marta. „Nejsme vtipní.“

Etienne zadržel dech a snažil se odhadnout, zda se má zasmát, nebo raději ne. „Už je pozdě, Marto,“ poznamenal. „Potřebujete ještě něco?“

„Dnes večer už ne. Co kdybyste šel domů a popřál manželce všechno nejlepší k narozeninám.“

„Merci.“

„A mnohem víc,“ dodala Marta. „Ale to už je samozřejmě jen na vás.“

Ukončila hovor.

Kapitola 36

Marta se při práci řídila jedním pravidlem: nikdy nenechat dojem, který by nebylo možné zapomenout, ovlivnit nebo vymazat. Kromě jiného to znamenalo nebrat si na cestu za svou obětí taxík. Taxikáři si toho moc pamatují. Z hotelu na Times Square šla pěšky, pak se vmísila do večerního davu a nasedla do metra na Sheridan Square.

Jakmile opustila dav lidí vracejících se domů z práce, musela si dávat pozor na své pohyby. Její odhodlaný krok se změnil na lhostejné loudání. Prošla po Christopher Street, kde se dívala do výkladních skříní a vypadala spíš jako na procházce než na vražedné misi. Zamířila na sever po Bleecker Street, kde byla ulice širší a obchody a restaurace zdaleka ne tak ošuntělé.

Na rohu Bleecker a Perry Street se zastavila před výlohou obchodu Ralph Lauren a v odrazu ve skle zkontrolovala, jestli ji někdo nesleduje. Ti pitomí policajti by se mohli plížit za ní v naději, že se pomstí. Nikoho však neviděla, tak se vydala na západ po Perry Street, stromy lemované ulici s klasickými obytnými domy z hnědých cihel.

Pomalu prošla kolem domu, kde bydlel Matthew Bannon, pak se obrátila a minula ho ještě jednou. Pět podlaží. Bannonův byt byl v nejvyšším patře. Ve srovnání s jinými podobnými domy vypadal tenhle zabezpečeně. Ale už si poradila s horšími.

Vystoupala po šesti venkovních schodech a zkusila domovní dveře. Otevřeno. Vstoupila do vestibulu, kde se zabezpečení o něco zvýšilo – kamera uzavřeného okruhu a těžké pláty chránící vnitřní dveře před vypáčením.

Zvonky byly přehledně označené. Stiskla Byt 5, Bannon.

Nikdo se neozval, ale vnitřní dveře se otevřely.

Prošel jimi Afroameričan okolo třicítky, asi metr devadesát vysoký, s býčí šíjí a vyholenou hlavou. Sotva se na ni podíval, jen zavřel vnitřní dveře a rychle vyšel z budovy.

Podruhé zazvonila na Bannonův zvonek. Pořád žádná odpověď. Stiskla všechny zvonky. Někdo ji pustí bzučákem dovnitř a ona si na Bannona počká v jeho bytě.

Položila ruku na kouli na vnitřních dveřích a čekala na bzučení. Přes sklo viděla, jak se dveře bytu 1 otevřely. Vyšel z nich nějaký muž – blond, na ježka, jasně modré oči, seprané džíny a přiléhavá šedá košile, která nenechávala žádný prostor pro představivost.

Usmál se a otevřel dveře.

„Můžu vám nějak pomoct, paní?“

Gentleman, usoudila Marta. A podle toho, co věděla o amerických přízvucích, nebyl ten jeho newyorský. Pocházel z nějakého jižního státu. Z Alabamy nebo možná z Mississippi.

„Hledám Matthewa Bannona,“ řekla.

„Není tady,“ odpověděl jižanský gentleman. „Ale to vám určitě muselo dojít, když nereagoval na vaše druhé zvonění. A teď zvoníte na všechny zvonky v naději, že se najde někdo dost pitomý na to, aby vás pustil dovnitř? Ale my tady pitomcům byty nepronajímáme. Takže si dejte odchod, blondýno.“

Marta měla kabelku Bottega Veneta pověšenou na rameni. Loktem si ji přitiskla k boku, dokud neucítila, jak ji ocelový ruger tlačí do žeber.

Její tvář zůstala ledově klidná. „Jsem jedna z jeho učitelek v Parsons,“ řekla. „Můžete mu vyřídit, kde mě najde? Mám jeho závěrečnou práci. Chtěla jsem mu sdělit známku.“

Muž z bytu 1 se trochu uvolnil. „Aha, vy jste učitelka umění.“

Marta mu věnovala svůj nejsvůdnější úsměv. Čtyřikrát byla na obálce německého Vogue. Tohohle chlapa zvládne snadno. „Ano,“ řekla. „Jsem profesorka Muellerová.“

„Takže profesorko,“ řekl, aniž uvolnil dveře, „jak myslíte, že dadaistické hnutí ovlivnilo nástup postmodernismu v Americe dvacátého století?“

„Nasrat,“ vyštěkla Marta.

„Jo,“ řekl muž, „to celkem vystihuje i můj vztah k dada. Ale jsem velký fanda těch psů hrajících poker. A teď odsud zmizte.“

Marta nenáviděla nepředvídané vraždy. Tahle nebyla prověřená, nebyla naplánovaná, ale Rusové s nalezením Bannona spěchali. Pokud na něj má počkat v jeho bytě, až přijde domů, bude muset toho troubu blokujícího dveře zabít.

V duchu si prošla scénář. Obrať se k vnějším dveřím, vytáhni revolver z kabelky, otoč se, střel ho mezi oči, odtáhni jeho tělo dovnitř, ukliď po sobě, jdi do čtvrtého patra a počkej na Bannona. Ten muž v šedé košili bude vedlejší ztráta. Smůla, kámo. Řekl sis o to sám.

Obrátila se k domovním dveřím, jednu ruku na sponě kabelky. A pak ho uviděla.

První muž, ten s vyholenou hlavou, který vypadal, že někam spěchá, nikam neodešel. Stál venku a potahoval z cigarety.

Sundala ruku z kabelky. Zabití jednoho člověka bylo zvládnutelné. Zabití dvou bylo riskantní. Na Martu až příliš.

Otevřela domovní dveře a černoch s cigaretou zabručel zdvořilý, ale netečný newyorský pozdrav. Běloch ji následoval ven z domu a zůstal stát na horním schodě.

„Šťastné pátrání,“ popřál jí.

Sešla po schodech do Perry Street.

Však ona se vrátí. Zabije Matthewa Bannona a toho buranského parchanta z bytu 1.

Kapitola 37

Ukázalo se, že projít bezpečnostní kontrolou na letišti JFK bylo snadné. Proklouzl jsem tam se svým mnohamilionovým příručním zavazadlem.

Katherine naopak přistihli při činu s velkou tubou pasty na zuby ve světě, kde se trpí jen malé.

Zastavila ji podsaditá Hispánka oblečená ve služebním úboru skládajícím se z bílé košile, černých kalhot, modrých latexových rukavic, zlatého odznaku a jmenovky se jménem Moralesová.

„Budu vám to muset zabavit,“ oznámila žena a ukázala na pastu.

„Vím, že je to moc velké balení,“ řekla Katherine. „A ano, znám předpis. Ale tahle je víc než poloprázdná.“

„To vidím, paní,“ řekla Moralesová, „ale vy ten předpis ve skutečnosti neznáte. Stojí tam, že v případě tekutin, gelů a aerosolů záleží na velikosti balení, ne na skutečném obsahu. Větší obaly, které jsou poloprázdné, ani smotané pasty se do letadla brát nesmějí.“

„Děláte si legraci.“

„Paní, my tady nežertujeme.“

„Proboha,“ řekla Katherine, „co myslíte, že bych mohla provést s poloviční tubou zubní pasty? Vyhodit…?“

Přitiskl jsem Katherine ruku na ústa dřív, než stačila pronést ta čtyři slova, která nás oba mohla přivést do vězení: vyhodit letadlo do vzduchu.

Katherine mi ruku odstrčila. „Matte, co to sakra děláš?“ vyštěkla, právě když nás z obou stran obstoupili další dva členové ochranky.

„Povím vám, co dělá, slečno,“ řekla Moralesová. „Snaží se vás zachránit. A teď, jestli nechcete letadlo do Paříže propásnout, zachovejte se rozumně, zahoďte tu pastu do koše a můžete pokračovat.“

Jemně jsem Katherine stiskl paži. „Prosím,“ řekl jsem jí. „Slibuju, že ti v Paříži koupím jinou pastu.“

„Tohle je Tom’s z Maine,“ namítla. „Tu v Paříži nemají.“

„Koupím ti francouzskou pastu. Tam dělají ty nejlepší na světě.“

„Tohle je Tom’s Wicked Fresh, je přírodní a celé hodiny po ní mám čerstvý dech. Jinou nepoužívám.“

Naklonil jsem se k ní a pošeptal jí do ucha: „Možná tomu nebudeš věřit, ale do pěti vteřin nás zatknou, svléknou, prohledají a nechají přespat v cele. Nikdy jsem po tobě nechtěl, abys pro mě něco udělala ze slepé víry, ale teď tě o to žádám. Prosím, prosím, prosím, dej té milé dámě tu pastu, neříkej už ani slovo a já ti slibuji, že se zítra ráno ubytujeme v našem hotelu, pospíšíme si do pokoje, shodíme šaty, schoulíme se pod přikrývku a já tě budu líbat po celém těle, i kdyby ti z úst páchlo jako z pařížského kanálu. Prosím.“

Hodila pastu do koše.

„Přeju pěkný let,“ řekla Moralesová.

„Děkuju,“ řekl jsem a pokývl hlavou. „Děkuju.“ Moralesová se usmála. Věděla, za co jsou ty díky.

Jen jsem si přál, abych jí mohl povědět, že zachránila svět před pastou Tom’s, ale nechala proklouznout chlapa, který odjížděl ze země s taškou plnou diamantů ukradených mrtvému Rusovi.

Kapitola 38

„Najdeme nějaký bar,“ řekl jsem, zatímco jsem odváděl Katherine co nejdál od bezpečnostní kontroly. „Potřebuju se napít.“

Našli jsme malý podnik kousek od naší brány, kde podávali hamburgery a pivo. Já si dal od každého jedno. Katherine nechtěla nic, tak jsme se rozhodli vrátit do Starbucksu, který jsme viděli cestou terminálem.

Posadil jsem se k malému stolku, žvýkal svůj vystydlý hamburger, srkal zteplalé pivo a zíral na televizi nad barem. Byla naladěná na místní zpravodajský kanál. Zvuk byl ztlumený, ale byl jsem moc daleko na to, abych přečetl text pod obrazem.

Právě jsem se chystal probrat ten incident s pastou na zuby, když mi zaskočilo tak, že jsem málem vyzvracel hamburger a pivo na stůl. Nebylo to tou mizernou letištní stravou. Chtělo se mi zvracet z toho, co jsem uviděl v televizi.

Sebe.

Sebe na nádraží Grand Central, jak držím černý doktorský kufřík a za sebou mám zeď bezpečnostních schránek.

„Krucinál,“ vyhrkl jsem.

„Krucinál co?“ zeptala se Katherine, která se právě posadila ke stolku s velkým kapucínem a borůvkovým muffinem.

Seděla zády k televizi.

„Krucinál, potřebuju další pivo,“ řekl jsem, vyskočil a zamířil k baru. Došel jsem tam právě včas, abych si přečetl i konec titulku: … hledaný pro podezření z loupeže. Pak se ukázalo telefonní číslo.

A potom naskočila reklama.

Rozhlédl jsem se po baru, abych zjistil, kolik dalších lidí se na to dívalo. Asi tucet, možná víc. Co jiného mají lidé v letištním baru dělat než zírat na televizi? Doufal jsem, že se nepodívají na mě.

Sklonil jsem bradu, jednou rukou si zastínil oči a prohlížel si dlažbu, zatímco jsem kráčel k místu, kde seděla Katherine.

„Kde máš pivo?“ zeptala se.

„Rozmyslel jsem si to,“ řekl jsem. „Víš, co bych opravdu potřeboval?“

„Ne.“

„Klobouk.“

Sundal jsem jí z hlavy trochu vybledlou čepici Yankees a nasadil si ji. Bohužel mi neseděla.

„Na tvou velkou hlavu je moc malá,“ poznamenala Katherine.

„No tak koupíme nějakou, která mi padne,“ namítl jsem.

„Jakmile dojím,“ řekla, zvedla muffin a kousla si.

Tak jsme tam seděli a povídali si. A pak se to stalo znovu. Moje fotografie se objevila na obrazovce.

Nesnažil jsem se přečíst titulky. Se skloněnou hlavou jsem čekal, až Katherine dopije kapucino. Pak jsme šli do Hudson News. Katherine si prohlížela časopisy a já zašel do dárkového obchodu.

Už jsem se chystal koupit kšiltovku Yankees, když jsem uviděl barety. Absolument, pomyslel jsem si. Tres Français a mnohem lepší převlek. Měli dvě barvy: hnědou a červenou. Rozhodl jsem se pro hnědou.

Přesunul jsem se ke stojanu se slunečními brýlemi a vybral jedny široké se zrcadlovými skly.

Pak jsem vyhledal Katherine. „Co ty na to?“

Hlasitě se zasmála. „A co ta baseballová čepice?“

„Jsem umělec. Letíme do Francie. Rozhodně potřebuju baret. A sluneční brýle,“ řekl jsem a nasadil si ty nové. „Takhle je to dokonalé, ne?“

„Určitě,“ řekla Katherine a usmívala se.

Kapitola 39

Asi hodinu po startu se podávala večeře.

„No konečně,“ řekl jsem. „Kvalitní francouzská kuchyně. Měli bychom ochutnat a každý zkritizovat svoje jídlo.“

Já jsem si dal hovězí guláš, Katherine se rozhodla pro kuře na bylinkách.

„Mdlé, vysušené, převařené,“ řekla po několika soustech. „Jedna hvězdička, a to jenom proto, že jsem velkorysá. Co ty?“

„Čtyři hvězdičky.“

Katherine se na mě podívala.

„Myslím, že je to tou atmosférou,“ řekl jsem a políbil ji na šíji. „A samozřejmě společností.“

Jakmile jsme vyprázdnili talíře, zhasli jsme lampičky nad hlavami, zvedli opěrku mezi našimi sedadly a Katherine se ke mně přitulila zabalená do deky a mých paží.

Za pár minut nevěděla o světě. Já usnout nemohl.

Miloval jsem tu ženu. Do čeho jsem se ji to chystal zatáhnout?

Kdyby se ten incident s pastou na zuby jen o málo vystupňoval, mohla nás Katherine pasovat na potížisty, ale moje příruční zavazadlo by nás rozhodně dostalo do vězení.

Co jsem si myslel? Do čeho jsem ji to zapletl? Zbláznil jsem se snad? Tyhle otázky mi poskakovaly hlavou jako plážový míč na rockovém koncertě.

Někde cestou jsem usnul a probudil se až během přistání na letišti Orly. Při pohledu z okna jsme viděli svěží vinice a malé domky farem s červenými střechami, kterými byl francouzský venkov posetý.

„Nemůžu uvěřit, že jsi mě opravdu vzal do Francie,“ řekla Katherine přitulená ke mně.

„Tak tomu věř,“ odvětil jsem. Pak jsem ji políbil.

Rychle se odtáhla. „Matte, ne. Po ránu je mi hrozně cítit z úst.“

„Děláš si legraci?“ řekl jsem. „Dech ti voní po té pastě z Maine.“

Uhodila mě do ramene. „Matthewe! Ty jsi takový lhář.“ Bože, jak jsem tu ženu miloval.

Letadlo zastavilo na makadamu a jedna z těch velkých pojízdných hal naložila cestující a odvezla nás k terminálu. Všichni kolem nás mluvili francouzsky. Nápisy, hlášení, dokonce i hudba z reproduktorů, to všechno bylo francouzské.

Sundal jsem si sluneční brýle a baret. Byl jsem tisíce kilometrů daleko od New Yorku, kde každých deset minut ukazovali moji fotografii v televizi. Cítil jsem se v bezpečí. Tady mě nikdo hledat nebude.

Kapitola 40

Umělec známý jako Leonard Karns byl skoro patologicky zamilovaný do Katherine Sanborneové. To byl jen jeden z důvodů, proč nenáviděl toho svalnatého, netalentovaného Matthewa Bannona. Bannon a profesorka spolu chodili. O tom nebylo pochyb. Ale teď měl Karns možnost pomstít se jim oběma.

Bože, tolik Bannonem a Sanborneovou pohrdal. Například proto, že se jim líbil realismus, dokonce portréty. Karns portréty nesnášel. „Pokud je tohle to jediné, co chceš dělat, mohl bys rovnou pracovat na pouti,“ řekl jednoho dne v kurzu kritiky. Jedna dívka odešla ze třídy v slzách.

Karns byl malíř slohu Big Bang!, což byla nová moderní abstraktní malba pro 21. století. Big Bang! oplýval energií a explodoval barvami. Jeho obraznost vycházela z počítačové technologie, kvantové fyziky, genetiky a dalších komplikovaných současných oborů. Tohle Leonard Karns považoval za skutečné umění.

Břídilové jako Matthew Bannon se zasekli v čase u obrazů, jak se malovaly před mnoha lety – a už tehdy nestály za nic.

A právě když Bannon vytanul Karnsovi na mysli, objevila se jeho fotografie v televizi. Karns seděl ve svém ubohém bytě, když Bannonova podobizna vyskočila na obrazovku s titulkem, že je hledaný pro podezření z loupeže.

A zmínkou o odměně.

Vytočil číslo z televize a ozval se mu záznamník. Detektiv Rice mu říkal, aby namluvil své informace a on že mu zavolá, jak jen to půjde.

„Vím, že je to ten chlap, kterého hledáte,“ řekl Karns do přístroje. „Ten podezřelý z loupeže. Viděl jsem ho v televizi. Chodí se mnou na uměleckou školu. Taky vím, kde bydlí. Zavolejte mi.“

Karns zanechal své jméno a telefonní číslo. Už se chystal zavěsit, když tu přidal zlomyslný dovětek: „Navíc ten chlap jako umělec nestojí za nic.“

Kapitola 41

Bylo mi jasné, že mi Katherine dříve či později položí otázku, které bych se nejraději vyhnul. Ukázalo se, že to bude dříve. Byli jsme ještě na letišti a já se zastavil u okénka směnárny, abych vyměnil dolary za eura. Katherine mi podala nějakou hotovost z peněženky.

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Mám na to.“

Zasmála se. „Jak to myslíš, mám na to? Nebudeš platit za nás oba. Rozhodně ne. V žádném případě, Matthewe.“

„Jasně že budu,“ namítl jsem. „Do Paříže jsem tě pozval já. Je to na mě.“

„Poslechni, Matte, já tě pozvala do Parsons,“ oponovala. „Ale nepamatuju se, že bych ti platila školné.“

„To je něco jiného. Tohle je rande. No a náhodou v Paříži. Platí muž.“

„Ne když je to chudý umělec.“

„Nedělej si s tím starosti,“ trval jsem na svém a snažil se neudělat z toho chlapskou záležitost, protože tak to nebylo. No, možná bylo. „Nedávno jsem přišel k nějakým penězům.“

„Ale Matte, já doufala, že ty peníze, co jsi dostal za obrazy, neutratíš,“ namítla.

„Ne,“ řekl jsem zvesela. „Tohle je něco jiného. Důvěřuj mi, dobře?“

„Ty jsi přišel k penězům?“ podivila se. „Jak to, že ses mi o tom nezmínil dřív? O jaké peníze jde?“

„Je to moc bláznivé,“ namítl jsem. „Myslel jsem si, že bys mi nevěřila.“

„Zkus to,“ vybídla mě.

Pokrčil jsem rameny. „Dobře. Našel jsem na nádraží tašku plnou diamantů.“

„A já jsem pozvaná na čaj k anglické královně,“ řekla.

„Fakt? Když mě vezmeš s sebou, zaplatím to.“

Objala mě kolem krku. „Ty jsi ten nejštědřejší, nejroztomilejší, nejúžasnější muž, jakého jsem kdy potkala,“ pronesla. „Ale jsi mizerný lhář. Kdybys našel tašku s diamanty, odevzdal bys ji.“

Dlouze a vášnivě mě políbila a otázka, jak si ty prázdniny můžu dovolit, byla smetena ze stolu. Alespoň prozatím.

Hladce jsme proklouzli celnicí – myslím, že Francouzi nemají psy na hledání diamantů. Oba jsme byli příliš unavení na to, abychom sedli na autobus a ušetřili peníze, tak jsme zamířili na stanoviště taxíků a vybrali si elegantní, pohodlný černý peugeot.

Za volantem seděl robustní muž s šedivým plnovousem a širokým úsměvem. „Tak kam to bude?“

„Hotel Bac St. Germain,“ řekl jsem. „Víte, kde to je?“

„Oui, monsieur,“ přisvědčil. „Máte moc štěstí. To jediný hotel v Paříž, který umím najít.“

Katherine a já jsme se zasmáli.

„Umíte anglicky a navíc jste vtipný,“ řekl jsem. „Angličtina není tak nutná. Ale řídit taxík, na to musím mít velký smysl humoru,“ odpověděl, zatímco řídil auto k nájezdu označenému A106.

„Kde budeme bydlet?“ zeptala se mě Katherine.

„Je to hotýlek, který jsem našel na netu. Je na Levém břehu, v Quartier Saint-Germain-des-Prés, což je nejmódnější a nejsuprovější čtvrť v Paříži.“

„A s námi bude ještě skvělejší,“ řekla.

Řidič se zasmál. „Vy dva jste fandové umění?“ zeptal se.

„Oui,“ odpověděla Katherine.

„V té čtvrť, kde budete bydlet, tam umělecké galerie na každém rohu. A moc kaváren, krásných obchodů a bláznivých, úžasných lidí.“

„Proto tam jedeme,“ řekl jsem. „Slyšel jsem, že je tam místo ještě pro dva blázny.“

„Rádi Aznavoura?“ zeptal se a zasunul do přehrávače CD.

„Kdo ne?“ opáčil jsem.

A pak taxík naplnil Aznavourův svůdný hlas.

Pokud nejste zamilovaní, už když do Paříže přijíždíte, při odjezdu určitě budete. A pokud už zamilovaní jste, budete ještě víc.

Katherine se mi schoulila do náručí s hlavou na mé hrudi a po zbytek jízdy jsme se nechali opájet tím nejsvůdnějším tenorem v celé Francii, možná na světě.

„Máš otevřené, nebo zavřené oči?“ zašeptala Katherine v jednom okamžiku.

„Otevřené.“

„Já taky,“ řekla.

Proč by někdo v Paříži zavíral oči, pomyslel jsem si. Kamkoli se člověk podívá, je všechno tak neuvěřitelně romantické. Dokonce i uvíznout v zácpě. S ženou jako Katherine.

Kapitola 42

Hotel byl pestrobarevný, moderní a laciný – jenom sto deset eur za noc. Náš pokoj nebyl ještě připravený, když jsme se zapsali, tak nás poslíček dovedl do útulné malé restaurace na terase v šestém patře, kde jsme si vychutnali kouřící šálky café au lait, drobivé máslové croissanty, jahodový džem, čerstvé ovoce, jogurt a úžasný výhled na celý distrikt.

O čtyřicet minut později se poslíček vrátil a odvedl nás do našeho pokoje. Položil tašky na podlahu, já mu dal spropitné, pověsil na kliku cedulku NE PAS DÉRANGER a zamkl dveře.

Katherine a já jsme nebyli sami už celou věčnost, od chvíle, kdy mě vyzvedla u mě doma, a nemohli jsme se dočkat, až se budeme moci dotýkat jeden druhého. Za pár vteřin se naše oblečení válelo po celé podlaze a my leželi pod hladkými, chladnými přikrývkami.

Sex byl trochu rychlý, ale rozkoš přetrvala mnohem déle. Povídali jsme si a pak usnuli. Katherine mě probudila po třech hodinách, pomalu a něžně jsme se pomilovali a pak vyrazili prozkoumat Paříž.

„Kam půjdeme nejdřív?“ zeptal jsem se. „Napadají mě desítky míst, která bych chtěl vidět.“

„Na oběd,“ rozhodla Katherine. „Ale platím já.“

„Oběd?“ řekl jsem. „Jo, jasně.“

„Dobře. Máme rezervaci na půl druhé.“

„Opravdu?“

„Napadlo mě, že bych měla překvapit i já tebe.“

Chytili jsme taxík. „Restaurace Jules Verne,“ řekla řidiči. Ten nás po deseti minutách vysadil u základny Eiffelovy věže. Prošli jsme pod ní ke žluté markýze, kde nás přivítal usmívající se maîtré d‘.

„Sanborneová,“ řekla Katherine. „Máme tady rezervaci pro dva.“

„Zavolala jsem z New Yorku,“ vysvětlila mi, když vrchní číšník hledal ve své knize. „Tenhle podnik je docela populární. Doufala jsem, že dostanu rezervaci na večeři, ale to bylo vyloučené.“

Vyjeli jsme soukromým výtahem do úžasné místnosti zavěšené na ocelové konstrukci Eiffelovy věže, odkud byl úchvatný panoramatický výhled na město pod námi.

Číšník ve smokingu nás dovedl ke stolu skoro ve středu místnosti.

„Na stůl u okna se čeká šest týdnů,“ vysvětlila Katherine.

„Doufám, že se tím neomlouváš za tenhle. Jsem v šoku.“

Byl to nejfantastičtější oběd v mém životě. Skoro jsem se zakuckal, když jsem uviděl ceny na jídelním lístku.

„Jen klid,“ řekla Katherine. „Pokud můžeš utratit své nalezené diamanty za všechno ostatní, já ti aspoň zaplatím oběd.“

Srkali jsme šampaňské, když číšník páru sedícímu u vedlejšího stolu přinesl malý, bohatě zdobený čokoládový dort s jednou svíčkou uprostřed. Muselo jim být přes osmdesát, byli bělovlasí, dobře oblečení a podle toho, jak se přes stůl drželi za ruce, moc zamilovaní.

Žena sfoukla svíčku.

„Šťastné narozeniny,“ popřála jí Katherine.

„Merci,“ řekla žena. „Ale ne, máme výročí.“

„Gratuluju,“ poblahopřál jsem. „Kolikáté?“

Muž se usmál. „Půlté,“ odpověděl. „Emilie a já spolu chodíme už šest měsíců.“

Město lásky opět dostálo své pověsti.

Po obědě jsme šli do École nationale supérieure des beaux-arts. Byl to Katherinin nápad. Je to Francouzská národní umělecká škola, kde se člověk může procházet po chodbách a dívat se na pracující studenty.

„Přesně jako Parsons,“ řekla Katherine.

„Skoro,“ odpověděl jsem. „Až na to, že do Parsons nechodili Monet, Degas, Moreau a Delacroix.“

„Pravda,“ přisvědčila. „Ale Jasper Johns, Edward Hopper a Norman Rockwell ano.“

Mrkl jsem na ni. „Jak říkají v Paříži: ‚Touché, Mademoiselle.‘“

„A jak se říká v New Yorku: ‚Trefa, člověče.‘“

Pak jsme asi s patnácti tisíci dalšími lidmi navštívili Louvre. Neviděli jsme je všechny, ale podle průvodce právě tolik lidí projde Louvrem denně. Trvalo by celý týden prohlédnout si čtyři sta uměleckých děl, která tam jsou vystavená. Rozhodli jsme se věnovat dvě hodiny několika dílům Michelangela, Raphaela a dalších italských mistrů.

Pak jsme se obrátili o sto osmdesát stupňů a vzali si další taxík do Galerie Mona Lisa. Průměrný turista o ní nemá ani ponětí, ale dostali jsme na ni tip od toho postaršího páru v restauraci. Je plná děl současných umělců. Expozice byla tematicky nejednotná, ale bylo možné zhlédnout tam skvělé umění od lidí, kteří jsou stále naživu.

„Jednoho dne tu taky budeš viset,“ řekla Katherine.

„A nejlepší na tom je, že nebudu muset umřít, abych se sem dostal.“

Odešli jsme z galerie a kráčeli po Boulevard Saint-Germain, než jsme odbočili náhodně doleva do Rue de Buci a narazili na Cacao et Chocolat.

Ten obchod byl sám o sobě uměleckým dílem a všechno tam bylo k jídlu. Posadili jsme se do boxu a drobná servírka nám přinesla to nejhustší a nejchutnější kakao, jaké jsem kdy ochutnal. Pak jsme krmili jeden druhého ze stříbrného tácku s čokoládovými lanýži.

„Do pěti minut upadnu do cukrového kómatu,“ řekla Katherine, když si olízla trochu chocolat noir ze špiček prstů. „Ale bylo to báječné.“

Nějak jsme v sobě našli sílu navštívit ještě Le Bon Marché, francouzský obchodní dům, vedle kterého vypadá Bloomingdale’s jako bleší trh. Katherine trvala na tom, že nic nechce, tak jsem si koupil spodní prádlo Christian Maquer v Katherinině velikosti.

Vrátili jsme se do hotelu, kde si Katherine vyzkoušela neuvěřitelně sexy černý korzet, který jsem jí minutu nato svlékl.

Zhasli jsme, otevřeli žaluzie a nechali do pokoje proudit měsíční světlo, zatímco jsme se sladce milovali.

Kapitola 43

Na kanálu New York One ukázali Taškářovu fotografii více než desetkrát. Zařadili by ji do vysílání víckrát, nebýt pádu jeřábu v Padesáté sedmé ulici. Celá jedna část rozdrtila městský autobus, tři lidi zabila a čtrnáct zranila, včetně jedné těhotné ženy. Podle staré tradice co krvácí, má přednost hodila stanice Taškáře za hlavu a soustředila se celých čtyřiadvacet hodin na tragédii s jeřábem.

I tak ráno čekalo na Rice a Benzettiho jednadevadesát vzkazů. Rozdělili je do tří skupin: Spolehlivé, Pravděpodobné a Pomatené.

Leonard Karns zněl celkem spolehlivě, dokud nedospěli k té části vzkazu, kde říkal, že muž, kterého chce udat, „jako umělec nestojí za nic“. To vypadalo na někoho, kdo chtěl uškodit svému nepříteli, a přesunulo to tip mezi Pravděpodobné. A pak, těsně předtím, než Karns zavěsil, uslyšel Benzetti jeho hysterický smích, jako by právě utekl z uzavřeného oddělení na psychiatrii.

Pomatené, rozhodl.

Oběma detektivům trvalo celý den, než obvolali a vyslechli všechny volající ze skupin Spolehlivé a Pravděpodobné.

„Zatím mám leda prd,“ řekl Rice. „Co ty?“

Benzetti se podíval na svůj seznam čísel. „Mám jednu osamělou starou dámu, která se mě snažila nalákat na čaj, tři naštvané holky, které chtěly hodit loupež na své bývalé milence, a celou bandu žvanilů a podvodníků, kteří se snažili vnutit nám falešné informace, aby získali odměnu.“

„To už můžeme klidně zavolat i pomatencům,“ usoudil Rice.

Vytočil číslo Leonarda Karnse.

„Už bylo načase,“ řekl Karns, jakmile se Rice představil. „Nechal jsem vám tip před půl dnem.“

„Vy a spousta dalších lidí,“ řekl Rice. „Ve svém vzkazu jste se zmínil, že ten muž je malíř.“

„Rád by si to o sobě myslel,“ řekl Karns. „Studuji s ním umění ve stejné třídě na Parsons a jeho věci jsou hrozné patlanice, ale píchá profesorku, takže dostává jedničky.“

Rice ho poslouchal jenom na půl ucha. Už se chystal toho žvanila vyškrtnout, když zaslechl slovo, které mu zvedlo adrenalin.

Parsons.

„Pane Karnsi, osvěžte mi prosím paměť,“ řekl Rice tónem, který teď překypoval respektem a úctou. „Kde se Parsons nachází?“

„V Západní třinácté.“

Blok od místa, kam se Taškář nechal odvézt taxíkem z nádraží Grand Central. Bingo!

„No a jak se ten mizerný malíř jmenuje?“ zeptal se Rice. „Ne tak rychle,“ řekl Karns. „Nejdřív si promluvíme o té odměně.“

Odměna byla samozřejmě čirá fikce, ale Rice s Benzettim usoudili, že bez ní by se nikdo neobtěžoval zavolat.

„Jak říkali v televizi, odměna je pětadvacet táců. A zůstanete anonymní.“

„Na anonymitu kašlu,“ řekl Karns. „Chci mít zásluhu na tom, že ten podvodník padne do rukou policie.“

„Žádný problém,“ řekl Rice. „Pozveme vás na tiskovku.“ Tiskovka. New York One. Ro Sutton. „No konečně z vás vypadlo něco pořádného,“ odvětil Karns.

„Víte, kde bychom ho našli?“ zeptal se Rice ledabyle. „Jeho jméno by nám pomohlo, ale kdybyste nám dokázal povědět, kde přesně je, odměna by mohla být ještě vyšší.“

„Znám ženu, se kterou je, a tu bude snadné najít,“ řekl Karns.

„A kdo to je?“

„Jak se to říká ve filmech, detektive?“ namítl Karns. „Ukažte mi ty peníze. Po telefonu ode mě žádné cenné informace nedostanete. Ukažte mi nějaký oficiální dokument newyorské policie, kde stojí, že dostanu zaplaceno, když vám ho pomůžu chytit. Pak vám sdělím jeho jméno i způsob, jak ho najdete.“

„To je fér, pane,“ řekl Rice. „Pošleme k vám člověka, co má na starosti odměny.“

„A jak se jmenuje?“ zeptal se Karns.

„Je to žena,“ odpověděl Rice. „Jmenuje se detektiv Krallová.“

Kapitola 44

„Mám ho,“ řekl Rice Benzettimu, jakmile zavěsil. „Myslím, že tenhle pitomec Leonard Karns opravdu ví, kde Taškář je.“

„Tak ho tedy poctíme návštěvou,“ opáčil Benzetti. „Teď hned.“

„My ne,“ řekl Rice. „Zapomněl jsi snad na tu lesbickou Němku, která ti strčila do pusy hlaveň revolveru?“

„Zaskočila mě. Myslíš, že byla lesba?“

„Marta Krallová je profík a je drahá. Zmákla dva poldy, jako jsme my, a ani se u toho nezapotila. My jsme Karnse našli. A on je teď její problém.“

„Dobře,“ řekl Benzetti. „Ale domluvíš to s ní ty. Já doufám, že už ji nikdy neuvidím.“

Rice zavolal Krallové na mobil. „Máme stopu na toho chlapa s diamanty,“ oznámil.

„Vy víte, kdo to je?“ řekla Krallová a znělo to naprosto šokovaně.

„Ne.“

„Víte, kde bydlí?“

„Ne.“

„Já znám jeho jméno a už dva dny sleduju jeho byt,“ řekla. „To něco vypovídá o policejní práci, o vašich vychvalovaných policejních postupech.“

„Poslechněte,“ řekl Rice, „můj parťák a já se jenom snažíme dodržet naši část dohody. Ale jestli toho chlapa máte, už nás nepotřebujete. Takže nashle…“

„Moment. Já to chlapa tak úplně nemám“ řekla Krallová. „Aspoň zatím. Ale dříve nebo později se vrátí domů.“

„No, jestli se vám nechce čekat na to později, mám jméno a adresu člověka, který ví, kde ho najít.“

Kapitola 45

Marta Krallová se podívala na hodinky Breitling Starlinger a stiskla zvonek bytu Leonarda Karnse. Bylo třináct třicet jedna. Polovina dne. Dům byl oprýskaný, sešlý a depresivně tichý. Karns ji pustil bzučákem dovnitř a ona vyšla po schodek k bytu B-4.

Ve dveřích stál malý obtloustlý chlap v teplákách a olivově zeleném tričku s nápisem Umění je vzdor.

„Vy jste detektivka Krallová?“ zeptal se.

Usmála se a přikývla. Pak si ukázala na krk a zašeptala: „Laryngitida.“ Ráda hrála a svého času se v Německu neúspěšně snažila přejít od modelingu k filmu.

„To je otrava,“ řekl. „Ale nevadí. Vím, pro co jste si sem přišla.“

Marta se znovu usmála. Hodný chlapec.

Vstoupila do bytu a zavřela dveře. Byl přeplněný a páchl spálenou kávou. Na všech zdech visely obrazy. Nepochybně jeho. Zastavila se, aby si prohlédla jednu z maleb, a ukázala mu vztyčený palec.

„Nazval jsem ho Nepravděpodobnost číslo 6,“ řekl.

„Pěkný,“ zašeptala. Byla to pravda, Nepravděpodobnost číslo 6 se jí skutečně líbila. Z toho obrazu čišela síla, byl propracovaný a velkoměstsky šik. Vůbec ne jako ten ubožák, co ho namaloval.

Marta si položila dlaň na srdce, aby ukázala, jak moc se jí líbí. Karns zabodl pohled do její hrudi a stydlivě zamumlal „děkuji“.

Marta vytáhla snímek muže, kterého se snažila najít, a podala ho Karnsovi.

„Přinesla jste mi papíry o odměně, že?“ řekl.

Odmávla ho gestem, které říkalo „No jistě že přinesla“, a posadila se na pohovku. Povytáhla si sukni, aby si mohl dobře prohlédnout její nohy. Vyndala blok a propisku a čekala, až promluví.

„Ten chlap, kterého hledáte, je Matthew Bannon,“ řekl Karns. „Chodí se mnou do třídy v Parsons. Protože se vám líbí moje umění, jeho by se vám hnusilo. Jde mu jenom o techniku, ale uvnitř je mrtvý. Bez originality.“

Marta přikývla a pokusila se dát najevo, že toho idiota chápe.

„Kvůli čemu ho vlastně hledáte?“ zeptal se Karns.

Marta obrátila v bloku čistou stránku a napsala: Kde ho najdu?

„Věřte tomu nebo ne, píchá s profesorkou z našeho kurzu kritiky. Jmenuje se Katherine Sanborneová. Je pitomá stejně jako on. Vrána k vráně sedá.“

Díval se, jak si to zapisuje. „Ne, tak se její jméno nepíše,“ řekl.

Vzal si blok a velkými tiskacími písmeny napsal Katherine Sanborneová. Marta pod ně připsala „kde je“ a připojila otazník.

„Vteřinku,“ řekl Karns. Došel k psacímu stolu, otevřel prostřední zásuvku a vytáhl svazek papírů, které držely pohromadě dvě mosazné svorky.

„Tohle je telefonní seznam fakulty,“ vysvětlil. „Ne že by ho přímo dávali studentům. Náhodou mi jeden padl do ruky. Jeden nikdy neví, kdy se bude potřebovat spojit s některým z profesorů.“

Nebo po některé profesorce slídit. Marta ocenila zvednutým palcem jeho genialitu.

Otevřel seznam na stránce s Katherininým jménem. Kolem něho byla spousta čmáranic tužkou. Karns zřejmě strávil spoustu času tím, že na ně zíral. To bylo všechno, co Marta potřebovala.

„A vy si myslíte, že tahle Sanborneová je teď s Bannonem?“ zeptala se Marta hlasitě a zřetelně.

„Rozhodně,“ odpověděl Karns. „Jak to, že se vám tak zničehonic vrátil hlas?“

„Asi je to zázrak,“ odpověděla Marta se svým rodným přízvukem.

Karns se zatvářil naprosto zmateně. „Vy jste Němka?“ zeptal se.

„A jaký je v tom rozdíl?“ opáčila Marta a zkřížila nohy jako ostré nůžky.

Ani si nestačil rugeru všimnout. Zíral na její stehna a olizoval si rty špičkou jazyka, když stiskla spoušť a ustřelila mu většinu hlavy.

O pár minut později Marta Krallová pomalu sešla ze schodů a při odchodu z domu se podívala na hodinky. Nesla si malou památku na Leonarda Karnse. Nepravděpodobnost číslo 6.

Kapitola 46

Jako spousta mladých žen, které se přestěhovaly na Manhattan, si ani Katherine Sanborneová nemohla dovolit byt v domě s vrátným. Investovala tedy do tří pevných zámků na dveřích. A do žádného na oknech. Jak řekla svým starostlivým rodičům: „Kdo by se obtěžoval lézt pět pater po zdi domu? Spiderman?“

Marta Krallová nemusela lézt. Vyjela výtahem na střechu, spustila se tři metry dolů a prolezla nezamčeným oknem. Zabralo jí to asi půl minuty.

Byt vypadal jako po zásahu hurikánem Katherine. Zásuvky byly otevřené a na posteli a podlaze ležely hromádky čistého oblečení. Katherine se zjevně ve spěchu sbalila a odešla.

Martě byl ten scénář povědomý. Její terč byl na útěku a pozval tuhle dívku, aby utekla s ním.

Ale kam zamířili?

První stopu poskytl Katherinin velký týkový stůl, který podle všeho sloužil jako jídelní. Červená stužka a hrstka pohlednic s Eiffelovkou, Vítězným obloukem a dalšími pařížskými pamětihodnostmi.

Také tam stála láhev francouzského vína.

Marta instinktivně otevřela lednici. Očekávala obvyklý sortiment dívky, která žije sama, ale vedle nízkotučného jogurtu a Coke Zero ležel kus tučného brie a dvě francouzské bagety.

Všechno součást Bannonova romantického pozvání, usoudila Marta.

Na stole ležel Katherinin počítač. Marta ho zapnula. Nepožadoval žádné heslo, protože opět převládl myšlenkový proces: Nemám nic, co by stálo za to ukrást, a i kdybych měla, jak by se ke mně do bytu někdo dostal?

Marta otevřela Katherininu složku s e-maily. Poslední byl od Beth Sanborneové.

Kat,

nemůžu uvěřit, že jedete s Matthewem takhle narychlo do Paříže. Ach, je to krásné, být mladý a zamilovaný. Pošli mi číslo letu a jméno hotelu. Je mi jedno, kolik ti je. Matky potřebují mít přehled.

S láskou máma a táta

Marta otevřela odeslané e-maily. Katherinina odpověď obsahovala podrobnosti o letu a poznámku: Jméno hotelu ještě neznám. Pošlu ti z Paříže textovku.

Zaklapla počítač a zavolala Etiennu Gravoisovi z Interpolu.

„Ten Matthew Bannon, kterého jste pro mě našel, je na cestě do Paříže,“ řekla. „Cestuje s další Američankou jménem Katherine Sanborneová. Měli přistát na Orly předevčírem. Potřebuju to potvrdit.“

„Moment,“ řekl Gravois. Dvacet vteřin nato se opět ozval. „Pasovou kontrolou prošli včera, bez problémů. Je to student. Měli ho zastavit?“

„Ne, není terorista,“ řekla Marta. „Jenom drobná nepříjemnost, se kterou si musím poradit.“

„Ano,“ přitakal Gravois. „Vím, jak moc dobře to umíte s nepříjemnostmi.“

„A nikdy na to nezapomeňte,“ varovala ho Krallová. „Kde se ubytovali?“

„V Bac St. Germain.“

„Je to slušný hotel?“

„Není to George Cinq, ale je čistý a ve čtvrti Quartier Saint-Germain-des-Prés, která je velmi umělecká. Je docela hezký.“

„Dobře,“ řekla Marta. „Nerada bych bydlela v nějaké díře.“

Kapitola 47

Marta měla hlad. Změkčila si bagetu a sýr v Katherinině mikrovlnce, našla vývrtku na víno a dala si pozdní oběd. Zatímco jedla, zavolala Čukovovi.

„Vím, kde jsou ty diamanty,“ informovala ho.

„Kde? Kde?“ Čukov se nijak nesnažil zakrýt úzkost.

„V Paříži.“

„V Paříži?“

„Bannon a jeho přítelkyně jsou na útěku,“ řekla Marta. „On ale netuší, že ho pronásleduju. Dnes večer sednu do letadla a zítra tam budu.“

„Leťte turistickou třídou,“ upozornil ji Čukov.

„Marta Krallová turistickou nelétá.“

„Dobře, dobře, ale ne, že se ubytujete v hotelu za tisíc dolarů za noc. Celé to už tak stálo majlant.“

„Jen klid,“ řekla a vychutnávala si, jak fňuká pro pár dolarů, když jsou v sázce miliony. „Ubytuji se ve stejném hotelu jako Bannon a jeho přítelkyně, v Quartier Saint-Germain-des-Prés. A navzdory faktu, že je to údajně umělecká čtvrť kypící životem, nezdržím se tam dlouho.“

„Jak se jmenuje ten hotel?“ zeptal se Čukov.

„Proč se ptáte? Chcete mi na pokoj poslat šampaňské? Nebo se chystáte zavolat svému kamarádovi Duchovi, aby mi pomohl?“

„Nezavolám Duchovi,“ snažil se Čukov o přesvědčivý tón. „Pověděl jsem vám přece, že chci, abyste ho zabila. Co se mě týká, pořád máme dohodu. Pokud jste se z ní nerozhodla vycouvat.“

„Vůbec ne,“ řekla Marta. „Ale informace mají sklon unikat, a kdybych vám pověděla, kde se ubytuji, mohl by mě Duch najít dřív, než najdu já jeho. Zavolám vám z Paříže.“ Marta odešla z Katherinina bytu hlavními dveřmi.

Čukov okamžitě zavolal Duchovi. „Ten muž, kterého hledáte, je Matthew Bannon. Je se svojí přítelkyní v Paříži. Jejich hotel je někde v Quartier Saint-Germain-des-Prés. Dokážete ho najít?“

„Ano.“

„Taky doufám,“ řekl Čukov. „Zatím to vypadá, že jsem to já, kdo dělá všechnu práci.“

Zavěsil. Smyčka kolem krku mladíka, který měl jeho diamanty, se utahovala. A teď měl Čukov dva zabijáky, kteří spolu soupeřili, kdo ho vystopuje dřív. Jakmile dostane diamanty zpátky, rád zaplatí Martě Krallové za vraždu Ducha.

Usmál se sám pro sebe. V ideálním světě, pomyslel si, by se zabili navzájem.

Kapitola 48

Když jsem se vrátil do pokoje, seděla Katherine na posteli.

„Bonjour, ospalko,“ řekl jsem, když jsem se posadil vedle ní.

Měla na sobě světle růžovou noční košili vyrobenou z té nejjemnější, nejhedvábnější bavlny, jaké jsem se kdy dotýkal. Výstřih měl uprostřed malou prohlubeň, naprosto nefunkční, ale rozhodně roztomilou.

Dala mi letmý polibek.

„Bonjour i tobě,“ řekla. „Je moc časně ráno na to, abys byl tak svěží. Co máš za lubem?“

„Probudil jsem se v šest, šel jsem se projít, dal jsem si kafe a pak si dlouze a vážně promluvil s recepčním.“

„O čem?“

„O obědě. Přinutil jsem ho, aby nám rezervoval stůl v jedné hezké restauraci, kterou mi doporučil. Jmenuje se Antico Martini.“

„To zní italsky.“

„To by mělo,“ řekl jsem. „Je to v Benátkách.“

„V Benátkách? V Itálii? My pojedeme na oběd do Benátek?“

„To by bylo bláznivé,“ řekl jsem. „Takže nám tam recepční na pár nocí zabukoval hotel.“

„Ale… ale…“ Byla v šoku a já si musel přiznat, že mě baví ji šokovat. „Ale sotva jsme dorazili sem!“

„Mám prostě náladu na dobrodružství. Už jsme se milovali v jednom romantickém městě. Zkusíme to znovu v jiném.“

„Jenom tak?“ podivila se.

„Proč ne?“ opáčil jsem. „Neodjeli jsme jen tak z New Yorku? No tak, letí nám to v deset patnáct.“

Vstal jsem, přinesl ze šatny tašku a začal balit.

„Nemůžu tomu uvěřit,“ řekla. Popadla polštář a hodila ho po mně. „Nejen že úžasně vypadáš, jsi skvělý v posteli a divoce spontánní, ale jsi taky šíleně romantický. Komu na tom sejde, jestli budeš celý život chudý umělec?“

„Komu na tom sejde?“ řekl jsem. „Mně.“ Hodil jsem jí polštář zpátky.

Přitiskla si ho k hrudi. „Miluju tě,“ pronesla.

„Mluvíš na mě, nebo na ten polštář?“

„Takže nám to letí v deset patnáct?“ ujistila se.

„Jo.“

Podívala se na hodinky. „Je teprve sedm nula pět a já umím hodně rychle balit.“

Svlékla si přes hlavu růžovou noční košili, hodila ji na podlahu a vklouzla pod přikrývku.

„Miluju tě,“ zopakovala. „A nemluvím s polštářem.“

Kapitola 49

Marta Krallová chytila na letišti JFK let s Delta Airlines v devatenáct hodin. Měla jenom jeden malý kufřík a navzdory tomu, že v první třídě byla spousta místa na to, aby si ho mohla vzít na palubu, odevzdala ho u odbavení.

Přistála na letišti Charlese De Gaullea následujícího rána v 8.45 a zamířila k dopravníku zavazadel, kde si kufřík vyzvedla.

Prošla celnicí a našla nejbližší dámské toalety. Zamkla dveře kabinky a otevřela zavazadlo. Její fén na vlasy byl v černém pouzdře, přesně jak ho zabalila.

Nebyl to funkční fén. Vyrobil jí ho jeden výrobce forem v Holandsku. Sponou na papír stiskla zapuštěné tlačítko v rukojeti a fén se otevřel. Uvnitř byl rozebraný revolver Ruger Redhawk a každou část držela na místě ocelová spona.

Složit zbraň jí trvalo jen tři minuty.

Čtyřicet minut nato už stála v hale hotelu Bac Saint Germain.

Recepční byla mladá, štíhlá a ve stresu.

„Ne, madam. Nikdo jiný si na tlak vody nestěžoval,“ řekla hostu na druhém konci linky. Její hlas zněl klidně, ale její řeč těla mluvila o opaku. „Samozřejmě. Okamžitě k vám do pokoje pošlu údržbáře. Ano. Já vím. Pokoj 314. Merci.“

Zavěsila a usmála se na Martu. „Bonjour. Jak vám mohu pomoci?“

„Ráda bych pokoj,“ řekla Marta. „Pokud možno ve stejném patře jako moji přátelé, Matthew Bannon a Katherine Sanborneová.“

Rudé nehty recepční zlehka zaťukaly na klávesnici. „Obávám se, že jste je právě propásla,“ řekla.

„Určitě se šli jen projít po památkách,“ namítla Marta. „Nevíte náhodou, kdy se vrátí?“

„Už se nemají vrátit. Dnes ráno se odhlásili.“

Marta stála u pultu, klidná a soustředěná navenek, ale uvnitř kypící vzteky.

„To je zvláštní,“ pronesla klidně. „Ale asi bych jim mohla poslat ty dokumenty, které s nimi chci probrat, přes FedEx. Nechali svou příští adresu?“

„Ne, ale dnes ráno jsem viděla Monsieur Bannona mluvit s hlavním recepčním. Třeba by vám mohl pomoci.“

Telefon v recepci zazvonil, recepční se podívala na číslo na displeji a obrátila se zpátky k Martě. „A jak velký pokoj byste si přála? Všechny mají skvělý tlak vody.“

„Máte moc práce,“ řekla Marta. „Co kdybyste se postarala o pokoj 314 a já zatím zjistím, jestli hlavní recepční neví něco o mých přátelích?“

Marta přešla halu, zatímco recepční neochotně zvedla sluchátko.

Hlavní recepční byl vysoký a upravený, s hustými tmavými vlasy sčesanými dozadu. Na sobě měl dobře ušitou šedou uniformu s černými lemy a zkříženými klíči clefs d‘or na každé klopě. Zaměstnával ho japonský pár a jazyková bariéra celý proces zpomalovala.

Po několika minutách se odmlčel a kývl na Martu. „Promiňte, že vás nechávám čekat,“ omluvil se.

Nevěděla, jestli se chová zdvořile, nebo se snaží těm Japoncům naznačit, že tam jsou i jiní lidé, které musí obsloužit. Několikrát však vzhlédl a usmál se na Martu.

Trvalo dalších pět minut, než hlavní recepční podal páru mapu, balíček brožur a jejich vytištěný itinerář pro ten den.

Hojně mu poděkovali malým pokývnutím hlavou a několika eury.

„Madmoiselle, jsem Laurent,“ představil se jí. „Omlouvám se, že jsem vás nechal čekat. Jak vám mohu být nápomocen?“

Naklonila se dopředu a opřela se rukama o pult, aby jí dobře viděl do výstřihu. Nezdálo se, že by ho to zaujalo. Ach, ti Francouzi. Milovala je.

„Měla jsem se tu sejít se svými přáteli, ale zdá se, že došlo k nějakému nedorozumění,“ řekla hlasem ztišeným v šepot. „Podle vaší kolegyně v recepci se dnes ráno odhlásili.“

„To se stává pořád,“ řekl s úsměvem, který odhalil ústa plná rovných, profesionálně vybělených zubů. „Jak se jmenují?“

„Matthew Bannon a Katherine Sanborneová.“

Jeho rty se napjaly a úsměv zmizel. Dosedl z výšky na židli. V jedné vteřině vypadal, jako by byl připravený pozvat ji k sobě do pokoje, a v následující se změnil v typicky chladného, lhostejného, neochotného Pařížana.

„Je mi líto, Madmoiselle,“ řekl Laurent, „ale příští adresa vašich přátel mi není známa.“

Bylo jasné, že jí lže přes své kosmeticky upravené, perlově bílé zuby.

Otázka byla proč.

Kapitola 50

„Laurente,“ řekla Marta sladce, „samozřejmě že víte, kam jeli. Tohle by vám mohlo povzbudit paměť,“ dodala a položila před něj na stůl padesát eur.

Ignoroval ty peníze. „Není podstatné, jestli to vím, nebo ne. Mým hlavním zájmem je soukromí našich hostů a já nejsem oprávněn komukoli cokoli sdělovat. To je politika hotelu.“ Úplatek penězi nezabral. Marta se naklonila přes jeho stůl a prsa jí málem vypadla z výstřihu. „Mně to povědět můžete,“ zapředla. „A určitě si dokážete představit, jak bych mohla být vděčná.“

Vedoucí recepce se naklonil k ní a zakýval na ni prstem. „Madmoiselle, v žádném případě nemohu odhalit…“

Marta ho chytila za prst a pevně ho sevřela.

„Koukám, že nejste na prsa, jak jsem si původně myslela,“ pronesla lascivně. „Co s vámi dělají prsty?“

Vyvalil oči, ale snažil se zachovat klidný výraz. „Jak to myslíte?“

„Myslím to takhle,“ řekla, zatímco silně zatlačila palcem na jeho kloub a ostatní články sevřela silou svěráku, „jak moc vám záleží na vašich prstech?“

„Tohle je směšné,“ řekl Laurent. „Přece mi nemůžete vyhrožovat…“

Zlomila mu prst vedví a po prasknutí Laurentovy kosti následoval pronikavý výkřik.

Marta ho okamžitě zakryla svým vlastním zaječením a začala se hystericky smát. Ale uštvaný druhý recepční stále telefonoval s nespokojeným hostem a sotva se otočil, aby se podíval, co má ten křik znamenat.

Marta pustila Laurentův zlomený prst a popadla jeho malíček. „Ještě vám jich zbývá devět,“ řekla. „Tak dovolte, abych se zeptala znovu. Jak moc vám záleží na vašich prstech?“ Vedoucímu recepce stékaly po tvářích slzy. Mučivá bolest a ochromující strach převážily nad hotelovou politikou.

„Dnes ráno jsem pro Monsieur Bannona zamluvil rezervaci,“ vykoktal. „Let do Benátek a večeři v Antico Martini na osmou večer. A pokoj v hotelu Danieli.“

„Ještě jednu otázku,“ řekla Marta. „Proč jste mi to neřekl hned? Nevypadáte jako člověk, který by byl otrokem hotelové politiky.“

„Monsieur Bannon mi dal sto eur, abych nikomu neříkal, kam má namířeno.“

Nebo kam veze Čukovovy diamanty, pomyslela si Marta. Pustila Laurentův malíček. Ruce mu vylétly k hrudi a ukryly se do bezpečí v podpaží.

Přikrčený tam stál, zatímco Marta sebrala padesát eur, které předtím položila na stůl. Zastrčila peníze do kabelky, pak se pomalu obrátila a odešla z hotelu.

Začínal se z toho stávat vzrušující lov. Marta Krallová se skvěle bavila.

Kapitola 51

V New Yorku bylo půl páté ráno, když Čukovovi zazvonil telefon. Hlas na druhém konci byl ženský a měl německý přízvuk. Marta Krallová se nemusela představovat.

„Mám ho na mušce,“ řekla.

„Kde jste?“

„Sedím v taxíku na letiště Charlese de Gaullea.“

„Na letiště?“ podivil se Čukov. „Copak nejste na cestě z letiště do města?“

„To jsem zvládla, zatímco jste spal. Šla jsem do jeho hotelu. Dnes ráno se odhlásil.“

„Odhlásil? A kam jede?“

„Do Benátek. Zamluvil si pokoj v hotelu Danieli.“

„Danieli?!“ vykřikl Čukov. „Víte, kolik to tam stojí?“ Marta se zasmála. „Jsem si jistá, že je mu to jedno. Utrácí přece vaše peníze.“

Čukov byl na mrtvici. „To je pětihvězdičkový hotel! Chci, aby měl v hlavě pět kulek, jednu za každou hvězdičku.“ Popadl z nočního stolku inhalátor a zhluboka se nadechl.

Marta zavřela oči a vychutnávala si zvuk Rusova lapání po dechu.

„Pět kulek, to nebude jen tak,“ řekla. „Po prvním výstřelu z mého revolveru Redhawk se mu hlava rozlétne jako meloun.“

„Tak mu nasýpejte zbývající čtyři kulky do jeho bezcenného ptáka,“ zasípal Čukov. „Ale nejdřív získejte ty diamanty.“

„Jestli je pořád má,“ utrousila. „Strávil v Paříži čtyřiadvacet hodin. Mohl je prodat.“

„Ne,“ řekl Čukov. „Jenom idiot by prodával diamanty v Paříži. A v Benátkách už vůbec ne. Není pitomý. Pojede do Antverp, Amsterodamu, nebo dokonce do Tel Avivu.“

„Ne, nepojede,“ namítla Marta. „Benátky budou poslední zastávkou Matthewa Bannona. To vám slibuju.“

Kapitola 52

Čukov pustil horkou vodu ve sprše naplno. Deset minut stál na podlaze koupelny, vdechoval páru, srkal svou ranní vodku a snažil se promyslet další krok.

Oblékl se a ignoroval při tom posilovací nářadí, které si koupil podle nočního teleshoppingu a jež bylo ještě z velké části v původních obalech.

Potom zavolal Duchovi. „Pořád ještě sedíte na zadku v Paříži?“

„Ne,“ odpověděl Duch. „Můj zadek je momentálně v Benátkách a sedí v moc pohodlném křesle v luxusním pokoji hotelu Danieli.“

Čukov by v šoku. „Vy jste v hotelu Danieli? Jak jste zjistil, že je Bannon v Benátkách?“

„Tímhle se živím,“ opáčil Duch. „Lepší otázka je, jak to sakra víte vy. V New Yorku je pět ráno. Kdo vám volal?“ Čukov si znovu srkl vodky. Bylo načase rozjet svůj plán. „Marta Krallová. Znáte ji?“

„Jenom její pověst,“ odpověděl Duch. „Je pomalá a hloupá, ale taky krásná, takže jí nedělá problémy přesvědčit osamělé muže jako vy, aby jí platili tučné honoráře a cestování první třídou. A pak většinou zpacká svou práci.“

Čukov se zasmál. Duch byl stejný jako všichni ostatní v jeho profesi. Neměl rád konkurenci. „Možná máte pravdu,“ utrousil. „Nebo možná budete moci koupit Fraulein Krallové drink na oslavu, až najde ty diamanty a zabije Bannona. To ona udělala všechnu tu těžkou práci.“

„Takže mě propouštíte?“ zeptal se Duch.

„Proč bych vás propouštěl?“ opáčil Čukov. „Dva zabijáci jsou lepší než jeden. Ale pamatujte si – jenom jeden dostane zaplaceno.“

Kapitola 53

Duch Čukovovi zavěsil.

Rozhlédl se po pokoji. Byl nádherný: naleštěný starožitný nábytek, přepychové závěsy z nejjemnějších benátských látek, luxusní mramorová koupelna, to vše v kontrastu se supermoderní elektronikou, jako například s LCD televizí se stodvaceticentimetrovou úhlopříčkou, vysokorychlostním internetem a vířivkou.

Hotel Danieli byl drahý, ale stálo to za to. Zvlášť když účet platil Čukov. A teď, pomyslel si Duch, se ukáže, že si najal posilu.

Krallovou. Navzdory tomu, co řekl Čukovovi, Duch věděl, že rozhodně není pomalá ani hloupá. Nájemné vraždy byly víc než její profesí, byly její vášní. Byla to Královna pomalé smrti.

Jednou vpálila osmnáct kulek do tajného agenta DEA v průběhu tří dnů. Ten muž čtyřikrát zemřel na šok a ztrátu krve, ale Krallová ho pokaždé oživila provizorním defibrilátorem, aby mohl večírek pokračovat. Jamajský drogový boss, jehož operace protidrogové narušilo, rád zaplatil prémii za dodatečnou bolest a utrpení.

Duch vstal a vyhlédl z okna na lagunu přímo pod ním. Ten výhled byl úžasný. Benátky byly nesrovnatelné – prosperující kulturní centrum obklopené vodou. Jenom si přál, aby měl čas zůstat a užít si je.

Natáhl se na brokátový přehoz pokrývající širokou postel a zahleděl se na křišťálový lustr pod stropem.

Zavřel oči a pokusil se uvažovat stejně, jak by uvažovala Marta Krallová. Kde je? Jaký bude její další tah? Jak se dokázala udržet jeden krok před ním?

Dveře pokoje se rozlétly s hlasitým úderem. Než se stačil pohnout, vtrhla do pokoje nějaká žena, skočila na postel a zalehla ho.

A pak ho políbila. Vášnivě.

„Proboha, Katherine,“ vydechl. „Vyděsila jsi mě k smrti.“ Objal ji a políbil znovu.

„Zkusila jsem ti zavolat na mobil, ale měl jsi obsazeno,“ řekla. „Kam jsi volal?“

„Do hotelu Antico Martini,“ odpověděl. „Jenom jsem potvrzoval naši rezervaci na večeři. Chci, aby byla naprosto výjimečná.“

„Je mi jedno, kde se najíme,“ namítla, „pokud budeme u stolu jen sami dva. Jsi opravdu skvělá partie, Matthewe Bannone. Nedivila bych se, kdyby po tobě šla ještě nějaká další žena.“

„A jaká žena by po mně asi tak mohla jít?“ zeptal se Matthew a usmál se té ironii.

„Miláčku, jsi nějak bledý. Není ti nic?“ zeptala se.

„Jsem v pořádku,“ ujistil ji rychle. „Jen trochu unavený. Je to těžká práce, být turista.“

„Tak dobře,“ řekla Katherine. „Ale děláš mi starosti. Vypadáš, jako bys uviděl ducha.“

Třetí část

DIAMANTY

Kapitola 54

Přísahal jsem, že všechno, co vám povím, bude pravda. A byla. Opravdu jsem sloužil u mariňáků. Studuji umění na Parsons v New Yorku. A rozhodně jsem zamilovaný do své profesorky Katherine Sanborneové. Ale pár věcí jsem vynechal. Jako například – že jsem nájemný vrah.

Není to zrovna profese, kterou jsem uvedl, když se nás na střední ptali, čím chceme být. Můj otec byl mariňák a já se víceméně rozhodl kráčet v jeho šlépějích – aspoň na čtyři roky. Toho dne, kdy jsem v armádě skončil, mě táta vzal večer na pivo.

Věděl jsem, že není nijak nadšený z mého odchodu do New Yorku ani z umělecké školy, a bylo mi jasné, že se mi to pokusí rozmluvit.

„Tak co ses naučil u námořnictva?“ zeptal se.

„Nic, co by ses už dřív nenaučil ty,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Tohle jsi chtěl slyšet?“

„Nehraj si na chytráka,“ řekl můj otec. „Snažím se mluvit vážně. Námořnictvo tě toho naučilo spoustu. Chci jenom vědět, co sis odtamtud opravdu odnesl.“

Nebyl jsem si jistý, kam tím míří, ale rozhodně se tvářil vážně.

„Myslím, že jsem přišel na to, jak posouvat své hranice,“ řekl jsem. „Ještě dál, než jsi mě k tomu nutil ty. Pochopil jsem skutečný význam spousty slov, která pro mě neměla žádný obsah, když jsem byl kluk, jako třeba loajalita, odvaha, přátelství, nezištnost.“

Přikývl. „Co ještě?“

„Naučil jsem se, jak přežít,“ pokračoval jsem. „A to znamená, že jsem se naučil zabíjet. Dělal jsem to pro svou zemi, ale pochybuji, že je to schopnost, kterou si budu moct napsat do svého životopisu, až budu hledat práci, která mi pomůže zaplatit si školu v New Yorku.“

„Nebuď si tak jistý.“

Seděli jsme u rohového stolku v malém baru zastrčeném v zadní místnosti restaurace North Fork Diner v Hotchkissu. Otec se dlouze napil piva a postavil láhev.

„Čekal jsem na správnou chvíli, kdy ti to budu moct povědět, Matte.“

Cítil jsem, jak se mi sevřela hruď. Co mi chce povědět? Nelíbil se mi výraz jeho tváře.

„Posledních třicet let jsem ti říkal, že jsem bezpečnostní konzultant. Že cestuju po světě z jednoho ústředí korporace do druhého. Není to tak úplně pravda. Létám po celém světě, ale ne jako konzultant. Zabíjím lidi, Matthewe. Špatné lidi. Ale i tak je to zabíjení.“

Byl jsem v naprostém šoku. Hučelo mi v uších a pálilo mě na hrudi.

„Ty vraždíš lidi?“ vyhrkl jsem. „Pro peníze?“

„Já likviduju lůzu, odpad našeho světa. Většina z nich jsou také zabijáci. Někteří jen nařizují zabíjet ostatní. Samozřejmě mě nijak neospravedlňuje fakt, že zabíjím jen lidi, kteří si zaslouží zemřít. Ale víš ty co? V noci spím dobře. Nemám s tím žádný problém. Ty ano, Matthewe?“

Vážně jsem se nad tím zamyslel. „A ty si myslíš, že tohle bych měl dělat já?“ zeptal jsem se. „Zabíjet špatné lidi?“

„Ne měl dělat,“ řekl. „Mohl dělat. Je to jen možnost, která se ti nabízí. Viděl jsem tvé služební záznamy. Držel v ruce tvé medaile za střelbu. Jsi jeden z nejlépe vycvičených mariňáků, kteří kdy vyšli z Parris Islandu.“

„Tati, bojovat za svou zem je trochu něco jiného než být nájemným zabijákem.“

„Opravdu?“ opáčil. „Lumpové jsou lumpové, ne? Já myslím, že ano. Připadá mi to naprosto logické.“

„Nejsem si tvou logikou jistý, tati.“

Ale jsem si celkem jistý, že v tom baru v Coloradu bylo zaseto sémě.

Pár měsíců nato jsem si promluvil s otcem, vzal svou první práci a od té doby jsem kráčel v jeho stopách. Považuji se za ducha svého otce. Tak vznikla moje přezdívka.

Pamatuji si poslední otázku, kterou jsem tátovi položil poté, co mi řekl o svém tajném životě: „A máma to ví?“ Potřásl hlavou. „No, zpočátku jsem jí to neřekl, ale věděl jsem, že dříve nebo později budu muset. Nemůžeš žít ve lži s někým, koho miluješ. Mohla ode mě odejít. Mohla mi říct, abych toho nechal. Ale tvoje matka se mnou zůstala a nikdy se o tom už nezmínila. Zřídkakdy se o tom zmínila. Občas to ale udělá. Když chce něco, co považuje za důležité – jako třeba školné na tvou uměleckou školu.“

A teď byla řada na mně. Bylo načase svěřit se se svým tajemstvím Katherine.

Šel jsem do šatny a otevřel pokojový trezor. Vyndal jsem doktorskou kabelu s diamanty a posadil se na postel vedle ní. „Katherine,“ řekl jsem, „musím ti něco povědět.“

Kapitola 55

Katherine pohlédla na tašku. „Kouzelná kabela doktora Matthewa,“ řekla. „Je v ní ještě nějaké další překvapení?“

„Tak nějak.“

„No, když jsme přiletěli do Francie, dal jsi mi brie a bagety. Co to bude teď v Itálii? Chianti a cannoli?“

„Ne. Pamatuješ, jak jsem řekl, že jsem našel na nádraží tašku plnou diamantů?“

„Jak bych mohla zapomenout?“ opáčila. „První, na co jsem pomyslela, když jsem vstoupila do tohohle úžasného pokoje, bylo, jestli jsi přivezl dost diamantů.“

„Ale ty si nemyslíš, že ty diamanty skutečně existují,“ řekl jsem.

Obrátila oči v sloup, položila si ruku na bradu a pomalu zavrtěla hlavou. Myslím, že je to něco, co se naučila na pedagogické fakultě. Způsob, jak dát studentovi najevo, že se zcela mýlí, aniž by se to musela dozvědět celá třída.

Strčil jsem ruku do kabely. Diamanty tam teď byly volně. Vysypal jsem je ze svých ponožek, abych je mohl Katherine ukázat v celé jejich dramatické kráse. Nabral jsem jich hrst, právě když se mi profesorka Sanborneové rozhodla sdělit, jak absurdní ta moje historka byla.

„Matthewe, ty víš, že tě miluju,“ řekla. „Ale láska není slepá ani hloupá a celý ten grandiózní příběh o tom, jak jsi našel na nádraží diamanty, je směšný. Nestarám se o to, jak si můžeš dovolit platit tuhle dovolenou, ale cítila bych se mnohem lépe, kdyby ses mi konečně odhodlal povědět pravdu.“

Proč sakra ne? pomyslel jsem si. Vysypal jsem celou hrst diamantů na postel.

„Koukni na tu třpytivou pravdu,“ řekl jsem.

Katherine vyjekla: „Proboha!“

Pak jsem otevřel doktorskou kabelu, aby se mohla dobře podívat na dalších třicet nebo čtyřicet hrstí.

Tentokrát vyskočila z postele a chrlila další „Proboha“ jedno za druhým. Pak se zase posadila. „Jsou pravé?“ zeptala se.

„Naprosto.“

„Bože, Matthewe, ty musejí mít cenu… já nevím… milionů.“

„Tak mi to řekli.“

„A jsou tvoje?“ zeptala se.

„Teď ano. Vlastně jsou naše. Je to klíč k celému novému životu.“

Odvyprávěl jsem jí naředěnou verzi toho, jak jsem je našel na Grand Centrálu. Vybuchla bomba. Narazil jsem na Zelvase. On umřel. Já si vzal diamanty.

„A co s nimi chceš udělat?“ zeptala se.

„Prodat je. Podle toho, co se mi podaří usmlouvat, odhaduju, že za ně můžu dostat sedm až deset milionů.“

Vypustila další proud asi půl tuctu „Proboha“.

„Ale co ten muž, kterého zabili na Grand Centrálu?“ zeptala se. „Třeba měl manželku, děti. Ani nevím, co mám říct, Matthewe.“

„Věř mi, Walter Zelvas nikoho neměl. Žádnou ženu ani děti. Nikoho.“

Nadechla se. Bylo načase, abych Katherine pověděl celou pravdu o sobě, a doufal jsem, že neodejde, až ji uslyší.

„Katherine,“ začal jsem, „je tu ještě jedna drobnost, kterou bys o mně měla vědět. Ten Walter Zelvas, který měl tuhle tašku s diamanty… Já jsem ten, kdo…“

Prásk! Hlasité zapraštění a dveře našeho hotelového pokoje se rozlétly dokořán. A na prahu stála Marta Krallová s velkým revolverem v ruce.

Namířila na mě, pak na Katherine a znovu na mě.

„Kde mám začít?“ zeptala se.

Kapitola 56

„Pan Bannon, předpokládám,“ pokračovala.

Katherine při pohledu na zbraň zalapala po dechu – kdo by nezalapal –, ale teď už mě bombardovala otázkami: „Kdo je ta žena? Jak to, že zná tvoje jméno? Co chce? Matthewe?“ Krallová tu důležitou otázku zodpověděla za mě.

„Něco z toho, co chci, je přímo tady,“ řekla a ukázala zbraní na hrst diamantů na posteli. „A vsadím se, že zbytek je v té černé tašce. Nejste vy slečna Sanborneová?“

Při zvuku svého jména se Katherine roztřásla po celém těle. Pošeptala mi do ucha: „Dej jí ty diamanty. Ano, Matthewe?“ Krallová slyšela každé slovo. „Tak mluví žena, která nechce zemřít mladá. To dokážu respektovat.“

Kdyby Marta Krallová věděla, že jsem Duch, byla by mě zastřelila, jakmile vstoupila do pokoje. Už měla to, pro co přišla – Čukovovy diamanty. Ale Krallová nebyla jen vražedkyně, byla sadistická vražedkyně. V domnění, že jsem Matthew Bannon, student umění, usoudila, že si může dát načas. Nespokojila by se jen s tím, že našla diamanty. Zkomplikoval jsem jí práci. Teď si se mnou chtěla pohrát.

„Tak mi povězte, pane Bannone,“ řekla Krallová, „spíte se všemi svými profesorkami, nebo jenom s těmi hezkými?“ Pak se obrátila ke Katherine. „Doufám, že je dobrý v posteli, protože vás tenhle románek bude stát život.“

Ty řeči byly velká chyba. Zabraly přesně těch pár vteřin, které jsem potřeboval. Shodil jsem Katherine na podlahu a hodil po Martě doktorskou kabelu.

Vystřelila, ale kulka šla o pár centimetrů vedle a najednou po celém pokoji pršely diamanty. To rozptýlení mi poskytlo další vteřinu a já po Krallové skočil. Její zbraň vypálila znovu, kulka zasáhla televizi a střepy se rozlétly všude kolem. Narazil jsem celým tělem do Marty Krallové a revolver jí vylétl z ruky.

Převalil jsem se, ale ona se dostala na mě a začala mě bušit pěstmi do obličeje. Měla moc dobrou ránu. Vyrazil jsem hlavou mezi sprškou pěstí a ostrých loktů a zasáhl ji lebkou do jejího dokonalého nosu. Vyhekla jako chlap, svalila se dozadu a omráčeně se vyhrabala na nohy. Vyskočil jsem a stanuli jsme tváří v tvář. Žádné zbraně. Takříkajíc muž proti muži.

Předstíral jsem výpad nataženými prsty pravé ruky do jejího krásného árijského obličeje. Uhnula a já jí uštědřil pravý hák do žaludku. Zlomila se v pase a lapala po dechu. Zaútočil jsem a opět na ni narazil celou vahou svého těla.

Jsem si celkem jistý, že předpokládala, že narazí do zdi za sebou, ale to jsem v úmyslu neměl. Žádná zeď za ní nebyla. Jenom veliké, klenuté okno s mnoha tabulemi, za nímž jsem ze své pozice neviděl nic než modrou oblohu.

Teď jsem měl na své straně setrvačnost. Vykřikl jsem cosi nesrozumitelného a Krallová prolétla oknem s ručně vyrobeným benátským sklem. S mávajícími pažemi se zřítila do ulice pod ním.

Byl jsem si jistý, že ji ten pád zabije. Ona však nedopadla na chodník. Benátky nejsou proslulé svými chodníky. Spadla do vody. Zvedl jsem z podlahy její zbraň, vyklonil se z okna a rozhlížel se po kanálu.

Trvalo nejméně patnáct vteřin, než se Marta vynořila nad hladinu a prskala kolem sebe vodu. Mohl jsem ji zastřelit, ale neudělal jsem to.

Ne před Katherine.

Kapitola 57

„Je mrtvá?“ zašeptala Katherine přes pokoj.

„Bohužel ne.“

„Matthewe, nemůžu tomu uvěřit. Pokusila se nás zabít. Musíme zavolat policii.“

„Ne, Katherine. Přesně tohle udělat nemůžeme.“

„O čem to mluvíš? Samozřejmě že zavoláme policii. Ta ženská je šílená. Ví o tvých diamantech. Zná naše jména. Co když se vrátí?“

„Poslouchej mě,“ řekl jsem a vzal její obličej do dlaní. Oči měla plné strachu. „Zlato, nemáme moc času a moc nerad se odvolávám na naši lásku, ale miluješ mě?“

„Jistě. Ano. Samozřejmě.“

„Věříš mi?“

Zaváhala.

„Položím tu otázku jinak. Neptám se, jestli chápeš všechno, co se v posledních třech dnech stalo, ale důvěřuješ mi natolik, abys věřila, že ať tě v příštích pár minutách požádám o cokoli, dělám to jen proto, že tě bláznivě miluju a že udělám cokoli, abys byla v bezpečí?“

„Rozhodně,“ odpověděla. Bez zaváhání a s náznakem úsměvu.

„Nemusíme volat policii,“ řekl jsem, „protože za pár minut se to tady bude poldy jenom hemžit. A jestli tu ještě budeme, zatknou nás.“

„Proč? Jsme přece nevinní.“

„I kdyby ti poldové uměli dokonale anglicky, v žádném případě by nám nevěřili ani slovo. V televizi je díra po kulce, někdo prolétl oknem a diamanty za miliony jsou rozsypané po celém pokoji, který je čistě mimochodem vzhůru nohama. Máme přesně dvě minuty na to, abychom posbírali, co půjde, a vypadli. Důvěřuj mi, prosím.“

Klekl jsem na podlahu a začal smetat diamanty z koberce a sypat je do doktorské tašky. Vteřinu nato je Katherine začala sbírat z povlečení.

Psací stůl, prádelník a dvě židle byly převrácené a já je narovnal. Pak jsem posunul ostatní nábytek, abych mohl sebrat to, co se zakutálelo pod něj.

„Devadesát vteřin a jsme v prachu,“ řekl jsem.

„V prachu?“

„To je mariňácký výraz pro to, že vypadneme z tohohle pokoje dřív, než shnijeme v italském vězení.“

Plazili jsme se po podlaze, pátrali mezi střepy i okolo převráceného servírovacího vozíku a sbírali všechny kamínky, které jsme našli.

O minutu později jsem to ukončil. „Čas vypršel,“ řekl jsem. „Máš třicet vteřin na to, abys naházela oblečení do tašky, nebo ho tady musíš nechat.“

Po uplynulých dvou minutách jsem popadl Katherine za paži a táhl ji ke dveřím.

„Co tamhle?“ řekla a ukázala do kouta. „Jsou to diamanty, nebo střepy?“

Byly to diamanty a moje trénované oko odstřelovače zahlédlo asi půl tuctu míst, kde to třpytivé rozhodně nebyly střepy. Neměli jsme ale čas posbírat je všechny.

„Nech je být. Bude to pěkné spropitné po pokojskou,“ řekl jsem, když jsem se rozhlédl po původně nádherném pokoji. „Věř mi, že si je zaslouží.“

Kapitola 58

Situace v hale hotelu Danieli se dala nejlépe popsat jako diskrétní rozruch. Ředitel hotelu, několik jeho asistentů a dva poslíčkové pobíhali kolem a někteří tlumeně mluvili do vysílaček. Slyšel jsem ale podtón paniky.

Zachytil jsem několikrát opakovaná slova al quinto piano. Al quinto piano – páté patro – bylo místo, odkud Marta Krallová doplachtila dolů. Hotelový personál byl na cestě nahoru do pokoje s rozbitým oknem. Bylo mi jasné, že la Polizia di Venezia nebude daleko.

Chaos nám hrál do karet. Katherine a já jsme nenuceně prošli halou a ven hlavním vchodem se zavazadly v rukou. Kdyby nám věnovali pozornost, možná by si někdo všiml, že jsme se neobtěžovali odhlásit. Byli však příliš zaměstnaní na to, aby věnovali pozornost páru, který debatoval o tom, zda má navštívit sbírku Peggy Guggenheimové v Museo D’Arte Moderna, nebo strávit několik hodin v Gallerie dell’Accademia.

Kdybychom byli v New Yorku, naskočili bychom do taxíku a ujížděli po Grand Central Parkway přímo na JFK.

V Benátkách se však mnoho možností rychlého útěku nenabízelo. Gondola by byla romantická, ale ne moc chytrá.

Před hotelem parkovalo vodní taxi a my jsme do něj nastoupili.

Bylo pro deset osob, ale my byli jediní dva cestující.

„Na vlakové nádraží,“ řekl jsem. „Venezia Santa Lucia.“

„In cinque minuti,“ řekl kormidelník a člun se ani nepohnul. Ukázal na osm prázdných míst.

„Co se děje?“ zeptala se Katherine.

„Chce pět minut počkat, jestli se neobjeví víc cestujících.“ Viděl jsem, jak se do hotelu valí policisté. Katherine a já jsme se zapsali pod skutečnými jmény, takže bylo jasné, že nás místní policie začne brzy hledat. Když nás nenajdou, rozšíří pátrání. Museli jsme zmizet z Itálie dřív, než budou naše snímky na každém hraničním přechodu.

„Čekání nepřipadá v úvahu,“ řekl jsem Katherine.

Sepnula ruce a pohlédla k nebi. „Bože, můj přítel je v poslední době trochu vyšinutý,“ pronesla. „Prosím, nedovol mu, aby mě přinutil plavat.“

Políbil jsem ji na čelo a obrátil se ke kormidelníkovi taxíku. „Siamo in ritardo per il treno.“

Katherine na mě pohlédla.

„Řekl jsem mu, že nám ujede vlak.“

Muž pokrčil rameny. „Američani mají vždycky zpoždění,“ odvětil.

„Quanto?“ zeptal jsem se. „Kolik?“

„Devadesát pět eur za jednoho člověka.“

„Kolik za tutto?“ řekl jsem. „Za celý ten zatracený člun. Hned!“

„Šest set.“

Sáhl jsem do kapsy a vytáhl tři dvouseteurové bankovky. Motor naskočil, jakmile peníze opustily mou ruku.

„Jste Američani, ano?“ řekl náš taxikář, když jsme prořezávali vodu kolem Palazzo Ducale.

„Ne.“

Znovu pokrčil rameny. Měl už všechny peníze, které ode mě mohl získat, takže nebylo potřeba mluvit.

Katherine se mi opřela o hruď a já ji objal. „Čistě abys věděl,“ řekla, „jsem v šoku.“

„Promiň,“ omluvil jsem se. „Tohle jsem v plánu neměl.“

„Neomlouvej se, Paříž byla úžasná. Benátky jsou inspirativní. Až na tu blonďatou mrchu, co na nás střílela, to byly parádní prázdniny.“

Políbil jsem ji.

„Kam jedeme teď?“ zeptala se.

„Do Amsterodamu.“

„Co je tam?“

„Krásné kanály, vzrušující noční život a úchvatné umění. Rijksmuseum má všechny holandské mistry: Rembrandta, Van Gogha, Vermeera… Bude se ti tam líbit.“

Pohlédla na mě. Oči teď měla jako z ocele. „Matte, tyhle kecy z průvodce si odpusť. Hledá nás italská policie, a my místo toho, abychom spěchali zpátky do New Yorku, jedeme do muzea v Holandsku? Co se stalo s tím důvěřuj mi?“ řekla. „Takže mi dovol zopakovat tu otázku. Co je v Amsterodamu?“

Naklonil jsem se blíž a zašeptal jí do ucha: „Lidé, kteří kupují diamanty.“

Kapitola 59

Na vlakové nádraží to trvalo patnáct minut. Toužil jsem se Katherine se vším svěřit, ale našich šest set eur zřejmě dost dobře ovládalo angličtinu, takže jsem jen seděl a vychutnával si výhled.

Příští vlak do Milána odjížděl za tři čtvrtě hodiny. Tam jsme mohli přesednout do nočního vlaku do Amsterodamu. Letadlem by to trvalo jen dvě hodiny, ale to znamenalo letištní kontrolu a já se rozhodl ponechat si revolver Marty Krallové.

Koupil jsem dvě jízdenky první třídou do Milána a rezervoval spací vagon na druhou část cesty.

Posadili jsme se k čekání do malé kavárny. Objednal jsem si kapucino a Katherine si dala caffe con panna, což je v podstatě espreso se sladkou šlehačkou.

„Pamatuješ, o čem jsme mluvili v našem hotelovém pokoji před tím hrubým vyrušením?“ zeptal jsem se.

„Jestli si to pamatuju? Nejdřív jsi mi málem způsobil infarkt, když jsi mi ukázal, co máš v té své kabele, a pak jsi řekl něco jako ale moment, to není všechno. Když se rozlétly dveře, chtěl jsi mi právě prozradit další velké tajemství.“ Srkla si espresa. „Povíš mi ho teď?“

Přikývl jsem. „Walter Zelvas byl profesionální zabiják,“ řekl jsem. „Pracoval pro ruskou mafii. Ta se kromě jiného zabývala celosvětovým pašováním diamantů a Zelvas chtěl zmizet s taškou plnou diamantů, které jim ukradl. Zjistili to a najali na něho dalšího zabijáka. Zelvase nezabil výbuch bomby. Byl profesionálně odstraněn.“

Zakryla si rukou ústa. „Ty… ty mi zase říkáš pravdu, viď?“

„Ano. Přísahám.“

„Ale jak to víš? Jak jsi to zjistil?“

„To já jsem ten člověk, kterého najali, aby zabil Zelvase.“

Roztřásla se. „Ne. Ne. Ne. To není možné. Ne.“

„Katherine, především je to pravda,“ ujistil jsem ji. „Nemůžu čekat, že to pochopíš, ale miluju tě tolik, že bych to před tebou nemohl tajit. Ta žena se jmenuje Marta Krallová. Ti lidé, co najali mě, abych zabil Zelvase, najali ji, aby mě našla a získala ty diamanty zpátky.“

„To nemůže být pravda,“ zašeptala Katherine. Zírala teď na podlahu, ne na mě. Nedokázala mi pohlédnout do očí.

„Myslím, že vím, čím si procházíš,“ řekl jsem. „Toho dne, kdy jsem odešel od námořnictva, mi otec prozradil, že je profesionální zabiják. Řekl to tak, že to znělo skoro jako správná věc. Zabíjí jenom zlé lidi – jako popravčí ve vězení. Moc dobře placený kat. Nejdřív jsem o něčem takovém ani neuvažoval, ale nakonec mě přesvědčil. Zabíjím darebáky jako Walter Zelvas. A za peníze, které dostávám, si plním svůj sen – umožňují mi malovat.“

Katherine byla v šoku. Ve tváři měla zmučený výraz. Po tvářích jí stékaly slzy. „Nemůžu tomu uvěřit. Ty zabíjíš lidi? Za peníze? A před tebou to dělal tvůj otec?“ Odmlčela se, jak ji napadla stejná otázka, kterou jsem položil otci. „Pověděl to někdy tvé matce?“

„Ano,“ odvětil jsem. „Prý trvalo léta, než si na to zvykla.“

„No, já nejsem tvoje matka,“ vzlykla. „Sbohem, Matthewe.“ Vstala, popadla tašku a zamířila pryč.

Vyskočil jsem a doběhl ji. „Kam jdeš?“

„Pryč od tebe. Na benátské letiště jezdí autobus. Koupím si letenku a odletím do New Yorku. Jedu domů. Nesleduj mě. Nevolej mi. Nikdy.“

Vzal jsem ji za rameno a otočil ji. „Prosím, Katherine, neodcházej.“

Pohlédl jsem jí do očí, ale ty oči, které se na mě dívaly, byly prázdné a bez života, oči, které jsem nikdy předtím neviděl. Rozum se mě snažil přesvědčit, že je správněji nechat jít. Že bude v New Yorku bezpečnější. Ale hruď se mi dmula, srdce se lámalo a emoce, které se mi vždycky dařilo držet v nitru, se vyvalily ven.

„Víš vůbec, jak moc tě miluju?“ řekl jsem lámajícím se hlasem. „Prosím, neodcházej. Změním se. Udělám, cokoli budu muset.“

„Dej ze mě ty ruce pryč,“ řekla Katherine, „nebo začnu křičet.“

Spustil jsem ruce k bokům. „Katherine, to, co dělám… co jsem dělal… je jenom práce, jako když jsem sloužil v armádě. Ale já takový nejsem. Znáš moje skutečné já. Nic pro mě není důležitější než náš vztah.“

„Mýlíš se, Matthewe. Nikdy jsem tě neznala. A náš vztah byl vybudován na hoře lží. Sbohem.“

Obrátila se a odešla.

Stál jsem tam a díval se, jak mizí v davu, s pocitem, jaký jsem ještě nikdy nezažil.

S osamělostí.

Kapitola 60

Cesta před severoitalský venkov trvala skoro tři hodiny. Vlak stavěl v Padově, Vincenze, Veroně a dalších městech zapsaných do dějin Benátské republiky, ale bez Katherine, která by si cestu užívala se mnou, jsem se na ně sotva podíval.

Bylo sedm večer, když vjel vlak do Milána, a já měl pětačtyřicet minut, abych si protáhl nohy před šestnáctihodinovou cestou do Amsterodamu.

Milano Centrale je jedno z nejkrásnějších nádraží na světě, ale připomnělo mi nádraží Grand Central a tu noc, kdy jsem našel diamanty. A nález diamantů samozřejmě vedl ke ztrátě Katherine.

Byl jsem zoufalý. Vytáhl jsem mobil a vytočil číslo toho jediného člověka, o němž jsem věděl, že pochopí, čím si procházím.

V Coloradu bylo jedenáct dopoledne a otec to zvedl po prvním zazvonění. „Jak se daří?“ zeptal se.

„Už bylo líp,“ odpověděl jsem. „Udělal jsem chybu, když jsem vzal svou přítelkyni na služební cestu, která se zvrtla.“

„Odhaduju, že zjistila, čím se živíš, a není z toho moc nadšená,“ řekl.

„Na starého mariňáka jsi docela chytrý.“

„Nemusíš být chytrý, když máš zkušenosti,“ podotkl.

„Tak mi něco ze svých zkušeností předej. Potřeboval bych trochu té otcovské moudrosti, kterou jsi mi tak rád otloukal o hlavu.“

„To je ten problém s námi divokými psy. Nemáme moc dobrý výcvik v jemné diplomacii. Ale zkusím to. Položím ti tři otázky.“

„Do toho.“

„První otázka: Miluješ ji?“

„Jasně že miluju. Jako nikoho na světě.“

„V tom případě otcovská moudrost nepomůže,“ konstatoval. „Matthewe, mohl jsem tě naučit střílet, žít jako muž i jako voják, ale když dojde na lásku, jsem stejně hloupý jako kdokoli jiný. Chlapi jsou strašně pitomí, co se lásky týče.“

„Takže je to beznadějné.“

„Ne. Jenom se musíš naučit chápat, jak uvažují ženy.“

„Poslouchám.“

„Dobře. Takže druhá otázka: Kolik párů bot rozžvýkala Jett, než jsi ji to odnaučil?“

Usmál jsem se. Jett byla má oblíbená lovecká fena, ale chutnaly jí boty, hlavně ty, co byly cítit mnou. „Přes deset,“ odpověděl jsem.

„Ale nezbavil ses jí poté, co zničila dva páry. Ani čtyři páry. Ani deset.“

„To ne, sakra, měl jsem ji rád a byl jsem rozhodnutý ji vycvičit.“

„A přesně takhle uvažují ženy,“ řekl otec. „Milují nás a jsou odhodlané nás vycvičit.“

Tím mě rozesmál. „Takže mi chceš říct, že prostě potřebuju zkrotit.“

„Podle tvojí mámy to potřebujeme všichni,“ konstatoval. „A teď poslední otázka: Tahle služební cesta, na které jsi – jaký má stupeň obtížnosti?“

„Měla to být hračka, což je důvod, proč jsem s sebou Katherine vzal,“ přiznal jsem. „Ale mám tady agresivního konkurenta, který by mě rád vyšachoval. Jednou provždy.“

„V tom případě je načase otlouct ti o hlavu jednu profesionální radu. Kašli na to, hochu. Vyžeň tu holku z hlavy a soustřeď se na sto deset procent na svoji práci. Nemůžeš si dovolit kňourat jako zamilované štěně, když je tolik ve hře. Rozumíš?“

„Ano, pane.“

Měl pravdu. Jakmile si Marta Krallová obstará suché šaty a novou zbraň, půjde po mě znovu. Truchlení by mě mohlo stát život.

„Takže to shrnu, hochu,“ řekl otec. „Ty jsi muž, takže Katherine očekává, že jsi stejně pitomý jako my všichni ostatní. Ona je žena, takže je naprogramovaná na to, aby se tě snažila napravit, což znamená, že dostaneš minimálně jednu další šanci na vykoupení. Ale nejdůležitější je, že jestli si nebudeš na téhle cestě hlídat zadek, nedočkám se vnoučat. A jestli se to stane, bude z toho tvoje máma vinit mě.“

„Dobrá rada, tati,“ podotkl jsem. „Máš to u mě.“

„Můžeš mi to oplatit hned teď,“ namítl. „Vím přesně, kde jsi.“

Došlo mi proč. Prozradilo mě hlášení nádražního rozhlasu v pozadí.

„Byl jsem tam snad tucetkrát,“ řekl. „Vedle koleje sedm sedí jedna stará jeptiška, sestra Filoména. Sloužila mi jako poštovní schránka. Hoď jí do košíku sto babek, nebo co to vlastně mají v Itálii. Pověz jí, že je to z Colorada.“

„Udělám to.“

„Nechci vědět, kam jedeš, ale nechceš, abych od tebe někoho pozdravoval?“ zeptal se.

To byl kód pro: Chci vědět, kam jedeš, ale neříkej to do telefonu. Hláskuj mi to.

„Jo, pozdravuj Adama, mámu a Sarah,“ řekl jsem. AMS. Zkratka pro Amsterodam.

„Šťastnou cestu,“ popřál mi.

„Díky. Mám tě rád, tati.“

„Semper fi, chlapče.“

Můj otec je ze staré školy. Tohle je nejvíc, jak se kdy přiblíží k mám tě rád.

Kapitola 61

Jak můj otec řekl, nedaleko sedmé koleje seděla na skládací židličce stará jeptiška. Hlavu měla skloněnou, ale vzhlédla, aby poděkovala, kdykoli jí někdo hodil minci do košíku.

Upustil jsem tam stoeurovou bankovku. Hlava jí rychle vyskočila. „Grazie mille.“

„Je to z Colorada,“ řekl jsem.

„Ach, Signor Colorado. Milý muž.“ Bedlivě si prohlédla můj obličej. „Vy jste mladý Colorado, si?“

„Jsem jeho syn,“ přiznal jsem.

Rozzářila se a položila si kostnatou a žilnatou ruku na srdce, tak, jak jsem si představoval, že by to udělala, kdyby byla před třiceti lety v porodnici, když můj otec oznámil: Je to kluk!

„Kam jedete?“ zeptala se.

Zaváhal jsem. „To bych radši neříkal, sestro.“

Sklonila hlavu a pohlédla na mě přes obroučky brýlí. Usmála se pobavená mým nedostatkem důvěry. Její zapadlé uslzené oči a svraštělá papírová kůže určovaly její věk někam přes devadesát, ale její zuby mohly být jen pár let staré. Ty rovné bílé porcelánové protézy byly tak dokonalé, že snad mohly být jen darem od hluboce věřícího katolického dentisty.

„To je v pořádku,“ řekla. „Mně to povědět můžete. Budu se za vás modlit u svatého Kryštofa.“

Věřil jsem svému otci, tak jsem uvěřil i jí. „Do Amsterodamu,“ přiznal jsem.

Vzala mě za ruku, zavřela oči a zamumlala modlitbu. Pak je otevřela, věnovala mi další oslnivý úsměv a řekla: „Vai con Dio.“

Rozloučil jsem se, aniž bych věděl, zda jí otec zaplatil za dřívější laskavost, nebo mi koupil nějakou pojistku na cestu.

Odpovědi se mi dostalo po příjezdu do Amsterodamu. Cestou vlakem se nic nepřihodilo, ale jakmile jsem došel na stanici taxíků před nádražím, nějaký muž zavolal: „Colorado!“

Obrátil jsem se připravený k boji.

Ten muž zvedl ruce. „Jsem přítel sestry Filomény,“ řekl. „Neměl byste jezdit taxíkem. Pamatují si každého cestujícího a zapisují si každou cílovou stanici. Já si nepamatuju nic.“

Otec byl už dlouho v důchodu, ale jeho síť stále fungovala.

Můj řidič se jmenoval Harold a odvezl mě prostorným černým citroenem, který byl stále ještě cítit továrnou.

Harold byl profesionál. Na nic se neptal a promluvil, jen když jsem ho oslovil. Zkušeně se propletl odpoledním provozem, dovezl mě do ulice Zeedijk a dal mi navštívenku, na které bylo jenom telefonní číslo.

„Volejte kdykoli,“ řekl. „Ve dne i v noci.“

Sáhl jsem pro peněženku, ale on jen mávl rukou.

Rozhlédl jsem se po okolí a obrátil se o tři sta šedesát stupňů. Nikdo mě nesledoval. Mlčky jsem poděkoval otci a díval se, jak můj řidič nasedl do auta a zmizel v provozu.

Kapitola 62

Zeedjik mi připomíná čtvrť Times Square v New Yorku, která je částečně módní a částečně usedlá. Ubytoval jsem se v hotelu Bodburg v Beursstraat, který má trochu od obojího.

Bodburg měl nejlepší léta za sebou. Výtah byl mimo provoz, požární potrubí v hale teklo, v pokoji jsem našel krysí exkrementy a z jediného okna jsem měl výhled na sexshop. Po hotelu Danieli jsem si hodně pohoršil. Ale byl dokonalý. Bylo to místo, kde by jen stěží někdo hledal muže s taškou diamantů.

Teď už jen stačilo je prodat. Matthew Bannon by možná nevěděl, jak se zbavit krvavých diamantů v hodnotě několika milionů dolarů, ale Duch ano. A můj kontakt byl přímo tady v Amsterodamu.

Když se zamyslíte nad organizovaným zločinem v Evropské unii, strčí Italové do kapsy každého. V Holandsku však také pracuje několik dobře fungujících pašeráckých gangů. Holanďané hrají tak velkou roli v přepravě legálního nákladu po Evropě, že překročit hranici k pašování byl snadný krok.

Většinu hlavních hráčů jsem znal podle jejich pověsti a rozhodl jsem se, že nejlepší možný kupec v zemi je Deiderik de Smet. Mluvily pro něho dva důvody. Měl peníze na to, aby mohl zaplatit takové množství, jaké jsem prodával. A nenáviděl Rusy. Před rokem vedl operaci zaměřenou na nabourávání do mobilních telefonů, která byla tak zisková, že ruská mafie neodolala a pokusila se na ní přiživit.

Holanďan se nedal a konflikt se rozhořel v krvavou řež s pozoruhodným počtem obětí na obou stranách. Takže jsem se nemusel obávat, že by mě Smet práskl Diamatovému syndikátu, ale starosti mi dělal samotný Smet. Na ulici měl přezdívku de slang – had – a říkalo se o něm, že je zrádný jako kobra.

Na příští odpoledne jsem s ním měl smluvenou schůzku. Ale nejdřív jsem se potřeboval trochu prospat.

Zamkl jsem dveře, stáhl žaluzie, lehl si na podlahu, rozpáral spodní stranu matrace s péry a nacpal kabelu s diamanty mezi pružiny. Pak jsem se natáhl na postel, aniž bych se obtěžoval se svlékáním. Matrace byla hrbolatá a dělalo mi dobře vědomí, že mi jeden z těch hrbů vynese miliony.

Probudil jsem se v devět večer, osprchoval se, oblékl a cítil se skoro jako člověk. Sešel jsem dolů a zeptal se chlapíka v recepci, kde bych se mohl najíst.

„Doporučuji Grasshopper za rohem v Oudebrugsteeg,“ řekl mi. „Je tam steaková restaurace, sportovní bar a coffee bar. Mají tam něco pro každého.“

Zašel jsem tam a rozhodl se pro steak rib eye a brambory v argentinské steakové restauraci Evita ve druhém patře Grasshopperu. Jídlo bylo dobré, aby přivolalo vzpomínky na večer s Katherine v Peter Luger‘s, když jsme steakem oslavili moje přijetí na Parsons.

Večeře proběhla v osamění, a než jsem dojedl, začal jsem sám sebe hrozně litovat. Věděl jsem, že bych se měl vrátit do pokoje a dohlédnout na diamanty, ale někdy se stane, že ať vás problémy pronásledují sebevíc, prostě na ně kašlete. Takže jsem navzdory svému rozumnému úsudku sešel dolů na kávu a trochu trávy.

Technicky vzato je prodej marihuany v Amsterodamu nezákonný, ale není trestný, takže se ten zákon nevymáhá. Většina coffee shopů se řídí základními pravidly jako vyhýbat se tvrdým drogám a neprodávat je dětem. Espreso bylo mizerné, ale tráva skvělá. Po prvních několika šlucích jsem po Katherine toužil ještě víc.

Byla zpátky v New Yorku a já přemýšlel, zda se jí po mně stýská tolik jako mně po ní.

A pak jsem začal přemýšlet, jestli měl otec pravdu. Dá mi Katherine ještě jednu šanci? A co musím udělat, abych si ji zasloužil?

Nekouřil jsem trávu od chvíle, kdy jsem odešel z armády, a tahle byla silná. Zmocnila se mě, a než jsem si to stačil uvědomit, byl jsem napůl zkouřený.

Zoufale jsem toužil zavolat Katherine, ale věděl jsem, že bych toho ráno litoval. Tak jsem udělal to, co by udělal každý zkouřený malíř s bolavým srdcem.

Vytáhl jsem z kapsy pero a začal kreslit její obličej na prostírání.

Kapitola 63

Črtal jsem Katherinin portrét, když se dovnitř nahrnula skupinka středoškoláků. Byli to hlasití opilí Američané. Několik jich srazilo dohromady stoly, zatímco se mi jeden s rozježenou světlou bradkou a v tričku Duke Blue Devils naklonil přes rameno.

„Co to kreslíš, kámo?“ zeptal se.

„Vypadá to, že kreslím dav,“ řekl jsem.

Můj trávou ovlivněný vtip mu unikl. „Kolik bys chtěl za můj portrét?“ zeptal se.

„Bude zadarmo, když mi zapózuješ nahý,“ opáčil jsem.

Ukázal mi prostředník a vrátil se ke svým kamarádům.

Servírka mi přinesla další dvojité espreso a láhev piva.

„Tohle jsem si neobjednal,“ namítl jsem.

„To je na mě,“ řekla. „Nechtěl byste si to vypít venku, kde by vás neotravovali ti pitomci?“

„Díky,“ řekl jsem a lokl si piva. Z těch dvou nápojů chutnalo rozhodně lépe.

„My umělci musíme držet pohromadě,“ řekla. „Já jsem Anna.“

„Matthew.“

Vzala mou kávu a odnesla ji ven. Celou třípodlažní budovu zalévalo strašidelné zelené světlo. „Majiteli se to líbí,“ vysvětlila Anna, „protože to má barvu jako luční kobylka. Ohavné, co?“

Bylo tam asi čtyřicet stolků – všechny prázdné. Anna mě usadila do kouta nejvzdálenějšího od hluku a pouhé tři metry od kanálu. Pouliční lampa vrhala na stůl měkké žluté světlo. Anna se omluvila a po pár vteřinách se vrátila s asi dvaceti čistými papírovými prostíráními.

„Došly nám skicáře,“ vysvětlila.

„Ještě jednou děkuju.“

Pohlédla na mou kresbu Katherine. „Je hezká. Kdo to je?“

„Nikdo,“ odpověděl jsem. „Je to minulost.“

„Za hodinu mi končí směna. Nechtěl byste zajít ke mně, podívat se na mé obrazy a vypít trochu vína?“

Anna měla štíhlé atletické tělo, modré oči, blond vlasy svázané do ohonu a nebeský úsměv. Proto mi trvalo dobrých pět vteřin, než jsem se zmohl na odpověď. „Díky,“ řekl jsem, „ale jsem trochu unavený.“

Anna nepatřila k ženám, kterým se říká ne, takže se zatvářila trochu překvapeně, když jsem ji odmítl. Ale odbyla to pokrčením rameny a smíchem.

Ještě jednou se podívala na kresbu Katherine. „Ještě pro vás není taková minulost, jak si možná myslíte.“ Otočila se a odešla dovnitř, aby si tam poradila s rozdivočelými středoškoláky.

Dlouze jsem se napil piva, zvedl pero a pustil se do práce na druhé kresbě.

„Odhaduju, že to bylo naposledy, kdy mě tady někdo přišel obsloužit,“ řekl jsem Katherininu obličeji, který se začal vynořovat z papíru. „Vím, že neschvaluješ moji práci, ale aspoň mi přiznej nějaké zásluhy za to, že jsem neskočil do postele jiné ženské.“

Kresba rychle ožívala. Nevím, jestli to bylo trávou, nebo bolestí, kterou jsem cítil nad její ztrátou, ale byl to nejlepší portrét Katherine, který jsem kdy nakreslil.

Někdy spočívá rozdíl mezi uměleckých dílem a čmáranicí v malířově schopnosti poznat, kdy má skončit. Zuřivě jsem pracoval. A pak jsem odložil pero. Od chvíle, kdy jsem se s Katherine seznámil, jsem nakreslil více než stovku jejích portrétů, ale tenhle ze mě vypadl za pár minut. Nebyl jen dokončený, byl inspirovaný.

Opřel jsem se a zahleděl se do její tváře. Chtěl jsem ji na zbytek života. Slíbil jsem si, že udělám všechno proto, abych ji získal zpátky.

A pak jsem ucítil na zátylku chladnou ocel.

„Že by se slečně Sanborneové nelíbil život, který vedete, pane Bannone?“ řekl ženský hlas se silným německým přízvukem. „Ale klid, pořád ještě máte mě.“

Strnule jsem tam seděl.

„Večírek skončil, fešáku,“ řekla Krallová. „A teď mi povězte, kde jsou diamaty pana Čukova?“

Hlavou mi proběhl seznam mých možností zabijáka. Nebylo to poprvé v životě, co mi šlo o život. Pokaždé existoval způsob, jak z toho ven.

Ale v tom okamžiku mě žádný nenapadal. Byl jsem zkouřený.

Kapitola 64

„Zopakuju otázku,“ řekla Marta a zaryla mi hlaveň pistole do zátylku. „Kde jsou ty diamanty?“

„Jsem zkouřený,“ řekl jsem, „ne pitomý. Když vám povím, kde jsou, zabijete mě.“

„Máte pravdu, ale když mi ty diamanty dáte, bude to rychlé a bezbolestné. Jedna kulka,“ řekla a přitlačila mi pistoli přímo pod prodlouženou míchu.

„A co se stane, když ty diamanty nevydám?“

„I tak umřete rychle,“ odpověděla Marta. „Ale Katherine Sanborneová takové štěstí mít nebude.“

Katherinino jméno mě probralo k životu.

„Nemá s tím nic společného,“ řekl jsem. „To já vzal ty diamanty. Ona se o nich dozvěděla asi deset minut předtím, než jste se objevila. Vynechte ji z toho.“

„A když říkám pomalá smrt,“ řekla Krallová, „nemluvím o dvou minutách.“

Krallová byla markýza de Sade mezi nájemnými vrahy. Pro mnoho jejích obětí byla smrt jenom začátek. Když se jim zastavilo srdce, vytrhla šňůru od lampy, zastrčila ji do zásuvky a elektrickým šokem nešťastníka probrala. Pak ho pomalu mučila a zabila znovu. Byla úchylnější než Zelvas. A teď vyhrožovala, že bude zabíjet Katherine několik dní, možná týdnů.

Moje mozkové funkce byly otupělé, ale adrenalinová žláza začala pracovat na plné obrátky.

Jsem neporazitelný, pomyslel jsem si.

Můj mozek se zbavil účinků marihuany a já se přinutil myslet jasně – nebo aspoň trochu jasněji. Marta Krallová měla zbraň, ale já měl jednu malou výhodu. Stále neměla tušení, kdo jsem. Kdyby to byla věděla, byl by už Duch mrtvý.

V Benátkách jsem ji přemohl, ale možná se domnívala, že to bylo díky mému mariňáckému výcviku. Byl jsem amatér, který měl štěstí. To se už nestane. Musel jsem ji přesvědčit, že má pravdu.

„Odvedu vás k těm diamantům,“ řekl jsem. „Prosím, neubližujte mojí přítelkyni. Musíte mi to slíbit.“

„Máte moje slovo,“ zalhala mezi svými dokonale bílými zuby.

„Já… já je ukryl.“ Tělo se mi roztřáslo a vrtěl jsem hlavou ze strany na stranu. Snažil jsem se, abych vypadal šokovaně a neposkytl jí šanci všimnout si, že se rozhlížím kolem sebe po nějaké zbrani, po čemkoli, co bych proti ní mohl použít.

Ona však byla o krok přede mnou. „Zvedněte tu láhev od piva,“ řekla, „a postavte ji na zem. Pomalu.“

„Ano, madam.“ Udělal jsem přesně to, co řekla.

„Kde jste je schoval?“

„Na autobusovém nádraží. Do schránky.“

„Dejte mi klíč.“

„Promiňte,“ namítl jsem, „ale ten jsem taky schoval. Je v mém hotelovém pokoji.“

„Doveďte mě tam.“

„Slibte, že neublížíte Katherine,“ požádal jsem znovu.

„Už jsem to slíbila,“ řekla znechuceně. Tohle nebylo chování, které očekávala od muže, jenž ji vyhodil oknem ve čtvrtém patře. Uvolnila se. Pistole už mě netlačila do zátylku. Obešla stůl a postavila se proti mně.

Strnul jsem při pohledu na ni jako srna v reflektorech auta. Moje řeč těla jí sdělila přesně to, co si přála myslet – že vyhrála.

„Vy nejste tak statečný, co? Co?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. Nejsem tak statečný. Vůbec nejsem statečný.“

„Jste jenom srab bez koulí, pane Bannone. Tak jdeme.“

Udělal jsem pár kroků, ale pak jsem se zastavil. „Můj obrázek. Prosím.“

„Cože?“ zeptala se.

„Můj portrét Katherine. Nemůžu ho tady nechat,“ fňukl jsem a předstíral, že jsem vrostl do země. „Nemůžu ho tady nechat.“

Tou dobou mě už Krallová měla plné zuby a byla připravená udělat cokoli, aby mě dostala na autobusové nádraží. „Vezměte si ten zatracený obrázek,“ řekla.

Obrátil jsem se a nejistě se odpotácel ke stolu. Sebral jsem kresbu Katherine a zasténal. „Ach ne. Proboha.“

„Co zas?“ vyštěkla.

Sklonil jsem hlavu. „Počůral jsem se do kalhot.“

„Jste naprosto nechutný,“ utrousila. „Obraťte se, ať na vás vidím.“

Otočil jsem se a její pohled na okamžik padl na můj rozkrok. Sebral jsem ze stolu pero Radiograph. Máchl jsem rukou a zabodl jeho hrot Martě Krallové do pravého oka. Hekla a já ho zabořil hlouběji – až do mozku. Její dlouhé nohy se pod ní podlomily. Zhroutila se na mě, ale já ji nechal spadnout.

Myslím, že byla mrtvá ještě předtím, než dopadla na zem. Její zelené oči se dívaly nahoru na mě. Ani se nepohnuly. Mrtvé oči zabijáka.

Rychle jsem se rozhlédl kolem. Zahrádka byla stále prázdná. Žádní svědkové toho, co se právě odehrálo.

Neubránil jsem se myšlence: v tomhle jsem dobrý, v zabíjení darebáků. I zkouřený.

Kapitola 65

To, co jsem udělal pak, potvrdilo, že jsem byl opravdu zkouřený. Postavil jsem Martu Krallovou zpříma a objal ji paží kolem pasu. Hlava jí spadla a na hruď a z pravého očního důlku jí stále tekla krev. „Škoda že nemám pirátskou pásku přes oko,“ zamumlal jsem, když jsem jí nasazoval své sluneční brýle.

Posadil jsem ji na židli, zvedl své skici a její zbraň – tuponosý Smith & Wesson. Pak jsem ji opět postavil.

„Tak jdeme, zlato,“ řekl jsem. „Najdu ti pěkné místo, kde se z toho vyspíš.“

Kanál byl jenom pár metrů daleko, ale neměl jsem nic, čím bych ji zatížil. „Kromě toho,“ řekl jsem jí, „jsem už měl to potěšení hodit tě do vody při našem prvním rande.“

Začali jsme kráčet po Beursstraat, která překypovala nočním životem.

Tři muži v tričkách Holy Cross, stojící před internetovou kavárnou, nás uviděli a okamžitě se rozesmáli jako blázni.

„Někdo si dneska v noci nezašuká,“ zavolal na mě jeden.

„Hej, kámo,“ křikl druhý. „Ženskou musíš opít, ne přivést do kómatu.“

Hrál jsem to s nimi. „Měl jsem s ní rande naslepo,“ řekl jsem. „Když jsem se s ní sešel, ještě slepá nebyla, ale teď už je.“

To je znovu rozesmálo.

„Kdes ji našel?“ zeptal se třetí.

„Na schůzce Anonymních alkoholiků,“ odpověděl jsem.

Zařvali smíchy a já šel dál. Marta a já jsme se stali chvilkovou atrakcí a lidé se zastavovali a zírali na nás. Někteří mlčeli a jiní trousili rádobyvtipné poznámky. Nikoho nenapadlo, že je mrtvá.

Marta a já jsme zabočili do úzké vedlejší uličky, lemované po obou stranách auty.

„Podívej, zlato, tady je naše auto,“ řekl jsem a popadl kličku stříbrného opelu Astra. Byl zamčený.

Přešel jsem k druhému autu. Zamčené. Stejně jako třetí.

Třetí byla vybledlá červená dodávka Volkswagen. Podařilo se mi otevřít dveře – hned poté, co jsem rozbil okénko Martiným revolverem.

Položil jsem ji na zadní sedadlo a vzal si zpátky svoje sluneční brýle. Nepřítomně zírala do stropu dodávky, pravé oko ještě prázdnější než levé.

„Díky za nezapomenutelný večer, Marto,“ řekl jsem, „ale obávám se, že to bylo naše poslední rande.“

Zabouchl jsem dveře auta a zamířil do svého hotelu, abych se vyspal z účinků trávy. Příští den jsem potřeboval být při smyslech.

Musel jsem prodat diamanty.

Kapitola 66

V šest ráno jsem se odhlásil z hotelu Bodburg a přemístil se do tichého penzionu se snídaní v srdci amsterodamské čínské čtvrti. Měl jsem asi osm hodin na to, abych se připravil na setkání s Deiderikem de Smetem.

Nejprve jsem však musel změnit svůj vzhled.

Matthewa Bannona hledalo příliš mnoho lidí.

Převlek za bezdomovce, který jsem použil, když jsem stopoval Zelvase, byl dost jednoduchý na to, abych ho zvládl sám, ale tentokrát jsem potřeboval naprostou proměnu, která by odolala podrobnému zkoumání.

Využil jsem už služeb mnoha maskérů na celém světě a jeden z nejlepších byl přímo v Amsterodamu – kubánský emigrant jménem Domingo Famosa.

Domingo pracoval pro Dirección de Inteligencia, hlavní tajnou službu Castrovy vlády. Jeho úkolem bylo vytvářet zvláštní převleky – někdy pro agenty DI a někdy na tváře a těla těch, kteří fungovali jako Castrovi dvojníci, když hrozilo velké riziko atentátu na El Jefeho.

Dojel jsem taxíkem k Domingovu studiu ve Waalsteeg.

Táhlo mu na sedmdesát a měl několik vad řeči, za které údajně mohl fakt, že mu někdo popálil jazyk rozžhaveným pohrabáčem. Není jasné, zda šlo o trest z rukou nepřátel, nebo jeho vlastních lidí, ale rozhodně to zabralo. Za těch šest hodin, které jsem strávil v jeho křesle, nepronesl Domingo ani slovo.

Přilepil mi vlasy gelem k hlavě, nasadil umělou pleš a pokryl mi obličej mokrými sádrovými obvazy. Jakmile ztuhly a vytvořily masku, sejmul je, přidal plastelínu a vymodeloval v tom obličeji padesát let vrásek.

Udělal druhý odlitek a naplnil ho horkou želatinou, jež vytvořila dokonalou masku, kterou mi přilepil na obličej chirurgickým lepidlem.

Následujících několik hodin pečlivě nanášel make-up, který mi dodal nerovnoměrnou tělovou barvu a výmluvné skvrny osmdesátiletého muže.

Nakonec mi dal kontaktní čočky, aby okolo mých zornic přidal stařecké kruhy, a završil dílo šedivou parukou.

Podíval jsem se do zrcadla. Mladý Matthew Bannon byl pryč. Díval jsem se na svého dědečka.

„To je strašidelné,“ řekl jsem.

Přikývl, odvedl mě do šatny a sundal z ramínka trojdílný šedý oblek.

„Drahý, ale konzervativní,“ řekl jsem. „Beru ho.“

Doplnil mou garderobu bílou košilí, konzervativní modrošedě pruhovanou kravatou a černými koženými polobotkami.

Oblékl jsem se a pak se postavil před vysoké zrcadlo, abych upravil svou řeč těla. Spustil jsem ramena, nahrbil se a sklonil hlavu.

Domingo stál za mnou. Obrátil jsem se. „Chci vám poděkovat, příteli,“ řekl jsem svým novým, chraptivým hlasem. „Jste skutečný umělec a já jsem vám vděčný za vaše služby.“

Usmál se.

Ještě chvilku jsem zůstal stát a několikrát nasál vzduch mezi zuby, jak to dělal můj dědeček. „Tak co si myslíte, seňore Famoso?“ zeptal jsem se.

Úsměv se rozšířil. Zvedl pravou ruku, palcem a ukazováčkem napodobil pistoli a stiskl imaginární spoušť.

Vzal jsem to jako schválení, i když bylo trochu znervózňující, že přišlo od člověka, jenž svou kariéru postavil na maskování mužů, kteří měli schytat kulku místo Castra.

Kapitola 67

Deiderik de Smet byl v telefonu okouzlující. „Pokud bude kvalita dobrá a prodáváte za rozumnou cenu,“ řekl, „moc rád vaše zboží koupím.“

Z toho, co jsem o Hadovi slyšel, jsem věděl, že by mi moje zboží nejradši ukradl. A že má organizaci, která by to dokázala.

De Smet určil schůzku na druhou odpoledne v Café Karpershoek, nejstarším baru v Amsterodamu. Nachází se skoro přímo naproti nádraží Centraal, takže je obvykle plný turistů, kteří se touží napít heinekenu a nasát atmosféru.

Je to také častá volba místních, protože v baru je zcela zakázaná jakákoli hudební produkce, což z něj dělá dokonalé místo pro každého, kdo se zajímá o pintu piva, něco k jídlu a vážný rozhovor.

Prošel jsem dveřmi přesně ve dvě hodiny, vytáhl z kapsy saka hedvábný červený kapesník a otřel si čelo. Jeden muž u stolu v koutě vstal. Okamžitě jsem ho poznal. Jeho obličej se mnohokrát objevil na titulních stranách místních novin, ale nikdy nešel do vězení.

Došel jsem k němu a potřásl mu rukou. „Jsem Yitzchak Ziffer,“ řekl jsem a přidal ke svému zestárlému hlasu východoevropský židovský přízvuk.

„Deiderik de Smet. Rád vás poznávám.“

„To je kouzelné místo,“ řekl jsem a rozhlédl se kolem. „To tmavé dřevo, mosazné kování, obrazy…“

Dva muži u vzdáleného stolu a další dva u baru sledovali každý můj pohyb.

„Tenhle podnik musí mít bohatou historii,“ pokračoval jsem. „Byl postaven v roce 1606,“ vysvětlil.

„No, je milé najít něco, co je starší než já,“ řekl jsem. Zasmáli jsme se, posadili se a on nalil dvě piva ze džbánu na stole.

„Jak to, že jsme spolu ještě nikdy neobchodovali, pane Ziffere?“ zeptal se.

„Jsem z New Yorku,“ vysvětlil jsem. „Pracoval jsem v Diamantové čtvrti. Před patnácti lety jsem šel do důchodu, ale teď pomáhám příteli. Nečekaně přišel k nějakým hezkým kamenům a nevyzná se v umění vyjednávání.“

De Smet se usmál. Bylo mu okolo pětačtyřiceti, měl orlí nos, tenké rty, dokonalé zuby a na hustých černých vlasech dost gelu k navoskování kuželkářské dráhy.

„Slyšel jsem cosi o jednom mladíkovi, který nedávno přišel ke značnému množství pěkným kamenů,“ poznamenal. „Můžu je vidět?“

„Tohle je jen malý vzorek,“ řekl jsem a podal mu sametový váček s přibližně třiceti diamanty.

Převalil je mezi prsty, pak si nasadil do oka šperkařskou lupu a asi deset jich prostudoval.

„Opravdu pěkné,“ konstatoval. „Dobrá barva, málo inkluzí. Kde je zbytek?“

Podal jsem mu fotografie, které jsem pořídil před odjezdem z New Yorku. Všechny diamanty tam byly ve skleněné nádobě postavené na váze.

„Pozoruhodné,“ řekl de Smet. „Kolují pověsti, že by tyhle kameny mohly patřit mému konkurentovi.“

„Patří mému klientovi,“ podotkl jsem. „Byl byste radši, kdybych je prodal vaší konkurenci?“

„To byste nemohl,“ řekl a jeho úsměv se změnil v úšklebek. „A kdybyste to zkusil, zabili by vás. Zprávy se šíří rychle, pane Ziffere. Rusové hledají nějaké ukradené diamanty.“

Vstal jsem. „Přijel jsem do Amsterodamu najít kupce, pane de Smete. Vy jím zjevně nejste.“

„Posaďte se,“ vybídl mě.

Zůstal jsem stát. „Už jsem promarnil dost času,“ namítl jsem.

„Prosím, posaďte se.“

Sedl jsem si.

„Nechtěl jsem vás urazit, pane Ziffere, ale víte, co se říká: kupec musí být ve střehu.“

„Ve střehu před čím?“ opáčil jsem. „Poskytl jsem vám snad důvod k nedůvěře?“

„Pane Ziffere, nedůvěřoval bych vám, ani kdybyste byl můj holandský strýček. A pokud jsou všechny vaše diamanty tak dobré, jak vypadají, vezmu si je od vás za pět milionů amerických dolarů.“

„Nejsem moc dobrý fotograf, pane de Smete. Ty diamanty jsou lepší, než vypadají, a mají cenu třinácti milionů.“

Upil jsem piva. „Ale v zájmu rychlého prodeje se spokojím s deseti.“

„Šest,“ nabídl.

Zavrtěl jsem hlavou. „Můj klient by nesouhlasil s ničím pod devět.“

„Váš klient bude šťastný, když ho Rusové nenajdou a nepřipojí mu koule na autobaterii. Konečná nabídka: sedm milionů dolarů.“

„Já jsem na devíti, vy na sedmi,“ řekl jsem. „Co takhle sejít se na osmi milionech?“

„Ne, sedm milionů. Berte nebo nechte být. V každém případě je to pivo na mě.“

„To je, jako byste je ukradl,“ řekl jsem. „Ale s krádežemi jsem nikdy neměl problém. Beru to. Můžeme to provést dnes v noci? Zaplatíte mi eurobankovkami. Nevím, kolik váží sedm milionů amerických dolarů, ale myslím si, že bych je ve svém věku neuzvedl.“

Ve skutečnosti jsem dobře věděl, kolik to váží. Sedm milionů dolarů ve stodolarovkách by na váze dalo sedmdesát kilogramů – příliš mnoho na to, aby to někdo odnesl v jakémkoli věku.

De Smet pokrčil rameny. Dolary, eura – to mu bylo jedno. Nejspíš plánoval, že mi předá peníze, vezme si diamanty a pak mi peníze zase sebere.

„Dnešek mi vyhovuje,“ řekl. „Na Rembrandtplein je bar, kde se ten obchod dá uskutečnit v naprostém soukromí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nejenom kupec musí být ve střehu,“ namítl jsem. „Radši bych šel na místo, které by tolik soukromé nebylo. Co třeba udělat si romantickou plavbu s večeří a za svitu měsíce po kanálech? Budu na lodi, která vyplouvá v půl osmé od mola Prins Hendrikkade. Přineste peníze. A přijďte sám.“

„Samozřejmě,“ řekl. „A vy také.“

„Plavba trvá dvě hodiny. Až se vrátíme k molu, budu stát na začátku fronty a vystoupím jako první. Vy, můj příteli, budete na jejím konci. Než se dostanete z lodi, budu pryč a vy nebudete v pokušení mě sledovat. Je tahle podmínka přijatelná?“

„Není problém,“ odpověděl de Smet. „Všechno, co chci, jsou ty diamanty.“

Kapitola 68

Vyšel jsem z Café Karrpershoek a ti dva muži, kteří mě pozorovali v baru, šli za mnou. Duch by je setřásl za půl minuty, ale nebylo by chytré, kdyby se jich starý pan Ziffer zbavil jako profík. Musel jsem to udělat tak, aby si mysleli, že mě ztratili.

Došel jsem po ulici ke stanovišti taxíku u nádraží Centraal. Nasedl jsem do prvního a pověděl řidiči, aby mě odvezl k hotelu Amstel Intercontinental.

„Jeďte pomalu,“ požádal jsem ho. „Chci si užít výhled.“ Znal jsem Amstel dobře. Bydlel jsem tam, když jsem naposledy pracoval v Amsterodamu. Je to krásně zrestaurovaná budova – velký starý palác sedící majestátně v srdci města, s výhledem na řeku Amstel. Je ztělesněním holandského šarmu, elegance a výkonnosti.

Taxík zastavil u vchodu a podsaditý portýr s mohutným knírem v uniformě otevřel dveře. Okamžitě jsem ho poznal.

„Rutgere,“ řekl jsem, když mi pomohl z taxíku. „Jste můj oblíbený portýr. Pamatujete si mě z loňského léta? Yitzchak Ziffer. Skvěle jste se o mě staral. Rád vás zase vidím.“

Strčil jsem mu do dlaně stodolarovku a on vyvalil oči. Neměl tušení, kdo jsem, ale to ho nezpomalilo.

„Je skvělé vás znovu vidět, pane Ziffere,“ řekl. „Vítejte zpátky. Máte zavazadla?“

„Ne, zapsal jsem se včera večer, ale pokud by to nebyl problém, potřeboval bych jednu malou službu.“

Zručně strčil peníze do kapsy, zatímco mi pomáhal do schodů pokrytých červeným kobercem. „Cokoli potřebujete, pane Ziffere.“

„Víte, jsem spisovatel a přijel jsem na autogramiádu své knihy,“ řekl jsem. „Ale někteří moji fanoušci mě pronásledují na každém kroku. Vidíte ty dva muže, kteří právě vystoupili z taxíku?“

Nenápadně se ohlédl na dva de Smetovy muže. „Ano, pane. Obtěžují vás?“

„Oni to myslí dobře,“ řekl jsem, „ale být slavným spisovatelem může být někdy únavné. Mohl byste je jenom na pár vteřin zdržet u dveří, abych se dostal nahoru do svého pokoje a mohl si zdřímnout neobtěžován dalšími lovci autogramů?“

„Byl byste překvapený, jak dlouho je dokážu zdržet,“ řekl Rutger.

„Vždycky jste byl tak laskavý,“ řekl jsem, zatímco jsem se belhal do schodů. „To proto jsem se tady ubytoval.“

Prošel jsem předními dveřmi v okamžiku, kdy se de Smetovi muži přiblížili ke schodům. Postřehl jsem, jak Rutger doširoka rozpřáhl ruce a zastavil je na místě. „Pánové,“ řekl. „Jste registrovaní hosté?“

„Jděte mi z cesty,“ houkl jeden z poskoků a silně do něho strčil.

Není však snadné odstrčit z cesty sto dvacet kilo vážící zarážku dveří. Rutger mu to oplatil.

Gorila máchla pěstí. Já vběhl do haly a ohlédl se. Rutger krvácel z nosu, ale stál na nohou. Sevřel útočníka oběma pažemi a začal pískat na píšťalku.

Do potyčky se vložil druhý portýr, dva poslíčkové a muž parkující auta a náhle se všechna ta palácová vznešenost a evropská zdvořilost změnily v hospodskou rvačku.

Nemohl jsem se zdržet, abych viděl, jak se to vyvine. Bylo jasné, že se de Smetovy muže nepodaří zadržet příliš dlouho. Přeběhl jsem po mramorové podlaze haly k zadnímu vchodu a vyšel do hotelové zahrady.

Odtamtud jsem utíkal po říčním břehu, odbočil doprava do Sarphatistraat a chytil taxík zpátky ke svému malému penzionu v čínské čtvrti.

Díval jsem se zadním okénkem, jak hotel Amstel mizí v dálce.

Jednoho dne se tam vrátím, pomyslel jsem si. Vezmu s sebou Katherine. A pořádné spropitné portýru Rutgerovi.

Kapitola 69

Deiderik de Smet byl zrádnější, než jsem čekal. Věděl jsem, že mě nechá sledovat, ale skutečnost, že ti muži zbili portýra, znamenala, že měli rozkaz neztratit mě za žádnou cenu. Měli nejspíš instrukce sledovat mě až do mého pokoje a sebrat mi diamanty. Takhle je to se zlodějskou ctí.

V půl šesté, dvě hodiny před odplutím lodě, jsem si vzal taxík na molo Prins Hendrikkade.

Je to vyhlídková plavba s večeří, takže povzbuzují lidi, aby přišli dřív – a začali si kupovat spoustu drinků. Koupil jsem si lístek a šel na palubu. Okolo celé jídelny byly prosklené stěny. Několik párů už zabralo stoly s nejlepším výhledem.

Zahlédl jsem malý stolek přímo vedle létacích dveří do kuchyně, kde rachot hrnců a neustálé procházení číšníků muselo připravit plavbu ve svitu měsíce o většinu romantiky.

Pro mě byl ale dokonalý – v koutě, s dobrých výhledem na molo, lávku a celou restauraci.

Objednal jsem si na baru sodovku a prošel se po lodi. Většina jí byla krytá, ale byl tam i kus otevřené paluby pro lidi, kteří by se chtěli nadechnout čerstvého vzduchu.

Žádný z de Smetových mužů se zatím neukázal. Vsadil bych se, že dva z nich se ještě potloukali před hotelem Amstel a čekali, až sejdu dolů ze svého pokoje.

Ve čtvrt na osm jsem spatřil de Smeta na molu. Měl na sobě černé džíny, černou koženou bundu a na rameni pověšenou černou sportovní tašku. Nepochyboval jsem, že mi peníze ukáže. Nevsadil bych však na to, že má v plánu nechat mě s nimi odejít z lodi.

Koupil si lístek, ale na palubu ještě nešel.

Minutu nato se objevili jeho dva muži z Café Karpershoek. Koupili si také lístky a zůstali stát pár metrů od de Smeta. Předstírali, že ho neznají, kouřili a povídali si.

Nakonec se objevily dvě gorily, které mě sledovaly k hotelu Amstel. Ty si lístky nekoupily. Jeden z mužů sebral brožuru a snažil se tvářit, že ho moc zajímá. Čtyři rváči s touhou projet se po kanálech za svitu měsíce? Zbytek cestujících tvořily jen páry. Za jak hloupého mě de Smet má?

19.20 dal de Smet signál a jeho dva poskokové nastoupili na palubu. Zůstali stát na kraji jídelny a rozhlíželi se po stolech. Jakmile mě jeden z nich spatřil, pokynul druhému, který vytočil číslo na mobilu. Díval jsem se, jak de Smet přijal hovor, usmál se a vstoupil na palubu.

Kapitola 70

Přesně v půl osmé odrazil člun od mola a de Smet vklouzl do jídelny. Zachytil můj pohled a s úsměvem zamířil rovnou k mému stolu.

„Yitzchaku,“ řekl a potřásl mi rukou.

„Deideriku,“ odpověděl jsem. Zjevně jsme přešli na křestní jména.

Rozhlédl se po kajutě. „Tohle je výborné místo na schůzku,“ řekl. „Plno lidí, ale nikdo se o nás nestará a my si během obchodu můžeme vychutnat večeři.“

Ty máš ale keců, pomyslel jsem si. „Jsem rád, že se vám tady líbí,“ řekl jsem.

„Jak vás to napadlo?“ zeptal se.

„Moje zesnulá žena a já jsme tuhle plavbu po kanálech podnikli před padesáti lety,“ vysvětlil jsem. „Jsem v Amsterodamu jenom na krátko a nemohl bych odjet, aniž bych si to zopakoval.“

„Sentimentální obchodník s diamanty,“ poznamenal.

„Uhodl jste.“

Byla to částečně pravda. V neobvyklém záchvatu sentimentality jsem přesypal diamanty do malé sportovní tašky Adidas. Zelvasova doktorská kabela mi změnila život a já si ji chtěl nechat na památku.

„Ale jsem také praktický,“ řekl jsem. „Přejděme k věci.“

Položil jsem tašku s diamanty na stůl.

De Smet si ji vzal a podal mi mnohem těžší sportovní tašku.

Otevřel jsem ji a nahlédl dovnitř. Byla plná fialových pětiseteurových bankovek.

„Chcete si to přepočítat?“ zeptal se de Smet.

„Ano.“ Vstal jsem. „Za pár minut se vrátím. To by vám mělo poskytnout čas zkontrolovat si ty kameny. Nebudu daleko. Kam bych také mohl jít?“

Pánské toalety byly na opačném konci jídelny, ale i tak na ně bylo z de Smetova místa dobře vidět. Neměl v plánu pustit mě z očí. Vzal jsem s sebou tašku na toalety a zamkl se v kabince.

Nehodlal jsem ty peníze počítat. Teď, když měl de Smet diamanty v rukou, jsem na to neměl čas. Přelezl jsem přepážku do volné kabinky vedle té mé. Postavil jsem se na mísu a dřepl si.

Dvacet vteřin nato vstoupily de Smetovy gorily. Viděl jsem je škvírou mezi dveřmi kabinky a zdí.

Podívali se na obě kabinky, ignorovali tu, která vypadala prázdná, a namířili pistole na tu se zamčenými dveřmi a taškou na podlaze.

Pak vypálili půl tuctu ran hlavněmi s tlumiči přímo do míst, kde očekávali, že sedím a počítám peníze.

Jeden z nich rozkopl dveře kabinky. Vsadím se, že ho moc překvapilo, když tam nikoho nenašel. Ale do tváře jsem mu neviděl.

Postavil jsem se na míse ve vedlejší kabince a vpálil mu kulku do lebky. Pak jsem zastřelil jeho parťáka.

Seskočil jsem dolů a zvedl tašku lepkavou od krve. Překročil jsem těla ke dveřím toalet. Pootevřel jsem je. Viděl jsem de Smeta, jak sedí u stolu a čeká, až mu jeho muži přinesou zpátky jeho sedm milionů.

Vytáhl jsem mobil a rychle poslal textovku. Měl jsem parťáka a měli jsme plán.

Pak jsem proběhl dveřmi toalet a utíkal na palubu.

De Smet mě uviděl. Vyskočil a pádil za mnou.

Většina lidí byla v jídelně, ale několik jich postávalo i na palubě, kde se rozplývali nad osvětlenými mosty a jasně zářícími domy podél kanálu.

Narazil jsem do nich, až se jeden chudák svalil na zem. De Smet byl hned za mnou, tašku s diamanty v jedné ruce a pistoli v druhé.

Začal pálit za běhu a ani se nenamáhal mířit.

Sklo se tříštilo a dřevo štípalo. Moji spolucestující ječeli a uskakovali do úkrytů.

Pádil jsem po palubě a uhýbal před kulkami.

De Smet běžel hned za mnou. „Tohle je hodně mimo vaši ligu, starochu,“ křikl. „Dejte mi tu tašku.“

„A co pak? Hodíte mě do vody?“ řekl jsem a vylezl na zábradlí na levoboku. „Tak co kdybych vám usnadnil práci?“

Skočil jsem z lodi!

Dopadl jsem na hromadu nafukovacích člunů, které můj přítel jménem Kino svázal dohromady, aby ztlumily můj pád. Před pár okamžiky jsem Kinovi poslal textovku z toalet. To on byl mým parťákem při útěku.

„To se podívejme, kdo spadl z nebe,“ řekl, zatímco nastartoval motor a štíhlý člun Stingray Cuddy/Cruiser vyrazil kanálem.

Za pár vteřin se světla vyhlídkové lodi, pobouřené výkřiky cestujících a divoká de Smetova střelba ztratily v dálce.

„Jak to šlo?“ křikl Kino přes řev tisíce koní motoru.

„Dostal jsem zaplaceno a on dostal, za co zaplatil,“ řekl jsem. „Připadá mi to naprosto fér.“

„To zní jako dokonalý večer,“ podotkl Kino.

„Jo, ale pak jsem se namočil. Pořádně namočil,“ opáčil jsem.

Kino pokrčil rameny. „To se holt někdy stává.“

„To jo,“ přitakal jsem.

Připomněl jsem si, že to přesně takhle nemám popsat Katherine, pokud ji ještě někdy uvidím.

Kapitola 71

Co můžu říct o Kinovi? Můj kamarád je bývalý mariňák, který odešel ze služby s hrudí plnou medailí, zasnoubil se s dcerou bohatého realitního developera v Hongkongu a mohl být do smrti za vodou. Jenže se to nějak zvrtlo.

Kino se tedy vrátil do boje a v dalších deseti letech byl třikrát zraněn, pokaždé ve službách jiné zahraniční vlády.

Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by byl ve své práci šťastnější.

Při svých sto šedesáti dvou centimetrech váží sedmdesát kilo a všechno to jsou pevné svaly, i když Kino tvrdí, že nejméně dvě kila tvoří šrapnely.

„Až umřu, nebudeš mě muset pohřbívat,“ opakuje stále. „Jenom mě odvez na šroťák.“

Pracoval na desítkách horkých míst na celém světě, ale rozhodl se žít v Holandsku, protože „je to ta zatraceně nejtolerantnější země na celé zatracené planetě“.

Jakmile byla výletní loď z dohledu, zpomalil stingray na bezpečnou, rozumnou rychlost na kanálu.

V podpalubí byla malá kajuta na spaní, kde jsem shodil šaty, sloupl masku starého muže a umyl se. Čekala tam na mě moje cestovní taška s oblečením a já si oblékl džíny, čistou košili, tenisky a větrovku.

Vrátil jsem se na palubu. Kino už přirazil k molu a právě uvazoval člun.

„Opustit loď,“ nařídil.

Popadl jsem obě své tašky a došel k jeho autu.

„Kam teď?“ zeptal se.

„Ve Vijzelstraat je banka. Musím tam uložit svůj vklad.“

„Je skoro devět. Asi se chceš vyhnout návalu,“ zasmál se, když jsme se rozjeli. „A jak se má táta?“

„Nedávno jsem s ním mluvil,“ řekl jsem. „Povídal něco o tom, že by chtěl vnoučata.“

„Vysvětlil jsi mu, že to sám nezvládneš?“

Cestou jsme si nezávazně povídali, ale ani jednou se mě nezeptal, co se odehrálo na tom výletním člunu nebo co mám v té tašce, kterou jsem si odtamtud přinesl. Tohle se člověk naučí v armádě. Respektovat osobní hranice ostatních lidí.

Banka byla vedle indonéské restaurace v široké, rušné ulici. Kino zaparkoval přímo před ní. „Počkám tady, dokud se nevrátíš,“ řekl.

Poděkoval jsem mu, rozepnul tašku a podal mu balíček bankovek.

Mávl odmítavě rukou. „Za co mě máš? Za žoldáka?“

„Přišel jsem ke slušným penězům. Mám chuť utrácet.“

„Dej to na studijní fond těch vnoučat.“

„Díky.“ Otevřel jsem dveře auta a vystoupil.

„Semper fi, brácho.“

„Hned jsem u tebe.“

Hala banky byla jasně osvětlená a já došel k dvoukřídlým dveřím a zazvonil na zvonek pro klienty přicházející po pracovní době.

Přišel mi odemknout mladík v khaki kalhotách a košili s rozhalenkou.

„Jsem Matthew Bannon,“ představil jsem se.

„Už vás očekáváme, pane Bannone,“ řekl. „Jsem Jan Schoningh. Pojďte dál.“

Banka byla zařízená v moderním strohém stylu – většinou ocel a sklo –, který zcela postrádal starodávné kouzlo. Ale stále se drželi starých tradic, které volí „otevřít kdykoli člověku, který přijde s pořádným balíkem peněz“.

Očekával jsem, že mě Schoningh dovede do soukromé kanceláře, kde se setkám s nějakým ctihodným starým mužem v drahém obleku, ale v současnosti jsou to nejspíš mladí bankéři, kdo zůstává vzhůru do noci, aby obsloužil pozdní klientelu.

Čekala na mě pokladní, aby peníze spočítala.

„Tohle je Katje,“ představil nás Shoningh.

Katje byla blondýnka s okouzlujícím úsměvem, kterou sedm milionů v hotovosti nijak nevyvedlo z míry.

Vysypala peníze na stůl, rozstřihla pásky na balíčcích a prohnala bankovky strojem.

Pak je jím prohnala podruhé.

Celkem to dělalo sedm milionů, dvacet čtyři tisíc tři sta šedesát dva dolarů a osmnáct centů. Kurz se změnil o pár desetin v můj prospěch.

Věděl jsem, že jsem bohatý, ale nezdálo se, že by to na pana Schoningha udělalo velký dojem. „Chcete uložit celou částku?“ zeptal se mě.

„Všechno až na osmnáct tisíc eur.“

Katja tu částku odpočítala a vložila je do světle žluté obálky. Dalších dvacet minut jsme strávili papírováním a pak mě Schoningh doprovodil k východu.

Kino stále parkoval venku.

Stáhl okénko a zavolal na mě. „Hej, Matthewe, nepotřebuješ odvézt na letiště?“

„Nemusel jsi čekat. Mohl jsem si vzít taxík.“

„Taxíky jsou drahé,“ namítl. „Naskoč si, kámo. Jsem moc rád, že to pro tebe můžu udělat.“

A byl. Myslím, že jediné, co by Kina potěšilo ještě víc, by bylo to, kdyby Marta Krallová byla stále naživu a střílela po nás.

Kapitola 72

Příští letadlo do New Yorku startovalo až ve dvě hodiny odpoledne. To znamenalo, že budu na letišti trčet šestnáct hodin.

Ale život se změní, když máte peníze. Možná si za ně nekoupíte štěstí, ale zcela jistě vás dokážou rychle dostat tam, kam máte namířeno.

Kino mě vysadil před Veřejným leteckým centrem. Dvě minuty nato jsem kráčel po ploše s kapitánem Danem Fennessym, pilotem tryskáče Falcon 900EX, který jsem si pronajal.

Než jsme nastoupili do letadla, věděl jsem o něm všechno, co jsem potřeboval. Pracoval jako pilot už třicet let, před dvěma lety odešel od Delta Airlines a rád mi slevil na pouhých sedm tisíc dolarů, aby nemusel letět zpátky do Států prázdný.

Zaplatil jsem hotově.

Druhý pilot už seděl v kokpitu. „Kde chcete přistát?“ zeptal se. „Na JFK, v Newarku, nebo v Teterboro?“

„Za šestapadesát tisíc bych rád přistál na rohu ulic Bleecker a Perry ve West Village,“ odpověděl jsem.

Oba muži se zasmáli a já se rozhodl pro Teterboro, malé letiště pro veřejnost v New Jersey, které používají hlavně firemní tryskáče a malá soukromá letadla.

„Dobrá volba,“ řekl Fennessy. „Mnohem míň otravování s celníky.“

Rychle mě provedl po letadle, ukázal mi vybavení a vysvětlil nouzové procedury.

„Můžete si vybrat ze čtrnácti sedadel, pane Bannone,“ řekl. „Velká škoda, že jste tady sám.“

Byla to určitě jeho obvyklá poznámka na prolomení ledů. Neopravil jsem ho, ale pokud se mě týkalo, měl dva cestující: Matthewa Bannona a Ducha. A Vadim Čukov byl odhodlaný zabít nás oba.

Posadil jsem se k okénku a zapnul si pás. Pět minut nato už byla všechna kola ve vzduchu.

Pokud by měl velení Duch, letěli bychom kamkoli, jenom ne do New Yorku. Duch byl naprogramovaný, aby byl tak citově netečný, jak jen to je u člověka možné. S ruskou mafií v patách a sedmi miliony dolarů v bance by rád zmizel a začal nový život někde jinde.

Na druhou stranu tu byl Matthew Bannon, vášnivý, starostlivý rádoby umělec, jehož povinností bylo letět domů, získat zpět Katherinino srdce a žít šťastně až do smrti.

Nabízela se však ještě třetí možnost. A po dlouhém pátrání ve své mysli jsem se rozhodl právě pro ni.

Vracel jsem se proto, že jsem pokazil nejlepší vztah, jaký jsem kdy měl, a potřeboval jsem se omluvit.

Vracel jsem se, protože i když Čukov půjde po Matthewu Bannonovi, já zavinil, že se Katherine ocitla v nebezpečí života a musel jsem se postarat, aby byla v pořádku.

Mé staré já do toho letadla vůbec nenastoupilo. Byl jsem vždycky tak opatrný, myslel jenom na sebe. Ale něco mě změnilo. Vlastně mě změnil někdo. Katherine. Zoufale jsem ji miloval. Nechtěl jsem ji ztratit. Chtěl jsem všechno napravit a možná – jen možná – začít svůj život znovu od začátku.

Žádal jsem toho příliš? Nejspíš ano.

Kapitola 73

Falcon dosedl na letiště v Teterboro pár minut po třetí ráno.

Muž v pasové kontrole mi prohlédl doklady a zeptal se mě, proč jsem jel do Paříže, Benátek a Amsterodamu.

„Jsem malíř na cestách,“ vysvětlil jsem mu.

Potlačil zívnutí. Moje jméno nebylo na seznamu hledaných osob, tak mi orazítkoval pas a poslal mě dál.

Celník se mě zeptal, jestli mám něco k proclení.

„Jenom to, že jsem moc rád zpátky ve starých dobrých Spojených státech amerických,“ odpověděl jsem.

Přikývl, jako by to už někdy slyšel. „Vítejte doma,“ zamumlal.

A to bylo všechno. Možná v téhle době mladých rockových hvězd a dětsky vypadajících hollywoodských celebrit není nic divného, když třicetiletý muž v džínách a teniskách cestuje z Evropy soukromým tryskáčem. Nebo to třeba bylo tím, že byly tři ráno a všichni na všechno kašlali.

Kapitán Fennessy pro mě objednal limuzínu a řidič mě odvezl po dálnici Jersey Tumpike, Lincolnovým tunelem a po Deváté avenue do Bleecker Street.

Vystoupil jsem tři bloky od svého bytu a kráčel na jih k Perry Street. Říká se, že tohle město nikdy nespí, ale ve čtyři ráno nemělo daleko ke kómatu. Bary byly zavřené a ani ranní ptáčata nebyla ještě venku.

Prohlížel jsem si auta a okna v Bleecker Street. Nikdo tam na mě nečíhal, až se vrátím domů.

Odemkl jsem domovní dveře a vyšel po schodech ke svému bytu.

Všechno bylo přesně tak, jak jsem to tam nechal.

Položil jsem tašku a uklidil to, co mi zbylo z osmnácti tisíc eur, které jsem si vzal z banky v Amsterodamu. Potom jsem vyhrabal z tašky ruger Marty Krallové. Původně jsem se ho chtěl zbavit, ale v Amsterodamu nebyla žádná bezpečnostní kontrola a v Teterboro už vůbec ne. Byla to šikovná zbraň. Rozhodl jsem se, že si ji nechám.

A pak jsem uslyšel škrábání na dveře, po kterém následovalo dlouhé zamňoukání. Můj kocour byl doma. Pootevřel jsem dveře a Hopper se protáhl dovnitř. Vypadal dobře živený.

„Co nového, kočičko?“ řekl jsem.

Zatlačil jsem na dveře, ale nezavřely se. Otevřel jsem je dokořán, abych viděl, co tomu brání.

A pak jsem je uviděl. Tři muže, po zuby ozbrojené.

„Vítej doma,“ řekl jeden z nich.

Potom se vecpali do bytu a zabouchli za sebou.

Kapitola 74

„Chlapi, moc rád vás vidím,“ řekl jsem.

Zach Stevens, Ty Warren a Adam Benjamin jsou marinád tělem i duší. Seznámili jsme se ve výcvikovém táboře, trénovali spolu a bojovali bok po boku proti bezohledným fanatikům v horách Afghánistánu a ulicích Iráku. Když jsem se rozhodl stát se Duchem, věděl jsem, že to nemohu dělat sám. A nikomu jsem nedůvěřoval víc než těmhle třem. Byli to mí nejlepší přátelé na světě.

Najal jsem je tedy jako své pomocníky a strážce a oni od té doby bydleli v bytě 1. Jsou loajální, smrtící, a přestože by vás to při pohledu na ně nikdy nenapadlo, i docela milí.

Jednoho po druhém jsem je objal.

„Máš kliku, že jsi nekoupil kulku, když ses sem plížil,“ řekl Adam. „Proč jsi nám nedal vědět, že se vracíš?“

„Chtěl jsem vám zaklepat na dveře v nějakou civilizovanou hodinu. Jak to, že jste vzhůru ve čtyři ráno?“

„Spustil jsi tichý alarm,“ řekl Zach.

„Ne, nespustil,“ namítl jsem. „Obešel jsem…“

„Pardon, šéfe,“ přerušil mě Zach. „Mluvím o novém tichém alarmu. Nainstaloval jsem ho na třetí schod pod odpočívadlem před čtvrtým patrem.“

„Tuhle jsi měl moc nepříjemnou návštěvnici,“ řekl Ty. „Napadlo nás, že by se mohla vrátit.“

„Jak vypadala?“ zeptal jsem se.

Zach vytáhl z kapsy fotografii a podal mi ji. Byla černobílá a pocházela ze záznamu bezpečnostní kamery u zadního vchodu.

„Jmenuje se Marta Krallová,“ řekl jsem.

„Pokusila se dostat dovnitř tak, že se vydávala za tvoji učitelku umění,“ vysvětlil Zach.

„No, myslím, že jsem spíš naučil já pár věcí ji,“ opáčil jsem. „A nemusíme si dělat starosti, že by se vrátila. Propadla u závěrečné zkoušky.“

Nikdo ani nemrkl. Zásadu zabij, nebo budeš zabit jsme měli vepsanou do DNA.

„Od chvíle, kdy se ukázala, jsme na červeném stupni ohrožení,“ řekl Ty. „Myslíš, že bychom ho mohli snížit na oranžový?“

„Kdyby byla Marta Krallová jediný člověk, kdo mě chce vidět mrtvého, neobtěžoval bych se ani zamykat domovní dveře,“ odpověděl jsem. „Ale v poslední době jsem si nadělal spoustu nových nepřátel.“

„S tím si nedělej starosti, kapitáne,“ řekl Adam. „Sem se nikdo nedostane.“

„A na co se máme těšit?“ zeptal se Zach.

Pověděl jsem jim celý příběh. O Zelvasovi, Čukovovi, diamantech, Paříži, Benátkách, Amsterodamu, Martě a samozřejmě Katherine.

„Kde je Katherine teď?“ chtěl vědět Adam.

„V New Yorku,“ odvětil jsem. „Aspoň myslím, že odletěla do New Yorku hned poté, co mě opustila v Benátkách. Volal jsem jí a psal textovky, ale neodpověděla. Nejspíš si myslí, že ji jenom chci zpátky, tak se mi vyhýbá.“

„Jak znám ruskou mafii,“ řekl Ty, „tak pokud nenajdou tebe, půjdou po ní.“

„Máš pravdu,“ souhlasil jsem. „Proto jsem se vrátil sem. Chci, aby mě našli. Rychle.“

Vytáhl jsem z kapsy mobil. O čtyři zazvonění později se ozval hlas zastřený spánkem a alkoholem.

„Čukov.“

„Tady je Duch,“ řekl jsem.

Čukov se rychle probral. „Kde sakra jste? Kde jsou moje diamanty?“

„Jsem pořád v Amsterodamu,“ řekl jsem. „Vaše diamanty jsou zpátky v New Yorku.“

„Kde? Kdo je má?“

„Matthew Bannon,“ odpověděl jsem. „Nepodařilo se mu je prodat. Ten kluk je amatér. Neprodal by ani hasicí přístroj v pekle. Než jsem ho dostihl, dostal strach a zmizel z města.“

„Kde je Bannon teď?“ chtěl vědět Čukov.

„Odletěl zpátky domů. Je zalezlý ve svém bytě a snaží se vymyslet, jak se těch kamenů zbavit.“

„On je v New Yorku?“ podivil se Čukov. „Ten parchant.“

„Klid, Vadime. Za pár hodin sednu do letadla na Schipholu. Dnes večer budu v New Yorku a vyřídím to. Pak vám zavolám.“

„Budu čekat,“ řekl Čukov.

Zavěsil jsem a obrátil se ke svým třem osobním strážcům.

„Je čas se zabarikádovat, chlapci. Rusové jsou na cestě.“

Kapitola 75

Čukovovi zazvonil telefon.

Zaťal zuby a zvedl to. „Zdravím, Nathanieli. Právě jsem se chystal zavolat…“

„Poslali pro mě,“ zařval Prince.

„Kdo pro tebe poslal?“ zeptal se Čukov.

„Kdo myslíš? Hlavy Syndikátu. Nadělal jsi tolik zatraceného kraválu při hledání těch diamantů, že zjistili, že nás Zelvas okrádal, a teď požadují vysvětlení.“

„Ale Zelvas okrádal jenom nás,“ namítl Čukov.

„Oni to takhle nevidí. Tak kde jsou ty diamanty?“ zařval Prince.

„Pracujeme na tom,“ řekl Čukov. „Vyskytla se drobná překážka.“

„Cože? Jaká překážka?“

„Marta Krallová je mrtvá,“ řekl Čukov. „Podle toho, co se mi podařilo zjistit, vystopovala Bannona v Amsterodamu a on ji zabil.“

Čukov musel vzdálit telefon od ucha, když Prince vychrlil proud urážek směřovaných na Krallovou, Bannona, Čukova a matky, které vypudily všechny tři ze svých děloh.

„Nathanieli, vím, že to zní špatně, ale je to pod kontrolou,“ snažil se ho uklidnit Čukov. „Právě se mi ozval Duch. Bannonovi se ty diamanty nepodařilo prodat, takže je přivezl zpátky do New Yorku, Přísahám, že je budu za pár hodin mít.“

„Natalia a já jsme teď na letišti,“ křikl Nathaniel. „Za pár hodin budu v Nassau a Syndikát mi přefikne koule vejpůl. Chci ty diamanty zpátky, a pokud už je Bannon prodal, chci peníze.“

„Postarám se o to,“ slíbil Čukov.

„To jsi mi tvrdil, už když jsi najal Krallovou. Ať shnije v pekle,“ řekl Prince. „A pokud nezískáš ty diamanty zpátky hned, půjdeš tam za ní.“

„Nathanieli, slibuju ti, že…“ Čukov se zarazil. Prince už zavěsil.

Popadl z baru láhev vodky, odšrouboval uzávěr a dlouze si lokl. Už dříve viděl, jak se Prince dokázal dostat ze slepé uličky, ale tahle byla nejhorší.

Potřeboval dát dohromady tým. Zavolal pěti nejlepším profesionálům na svém seznamu. Tři byli v zahraničí za nějakým úkolem, ale Sicilan i Jamajčan byli v New Yorku a k dispozici. Potom vytočil číslo Nicka Benzettiho.

„Bannon je zpátky v New Yorku,“ řekl Čukov. „Pořád má ty diamanty a můj šéf zuří.“

„Co se stalo s vaší sladkou Německou kamarádkou, která mi mávala před obličejem rugerem?“ řekl Benzetti. „Myslel jsem, že se má o všechno postarat.“

„Je mrtvá,“ odpověděl Čukov.

„Aj, chudinka,“ pronesl Benzetti. „Je opravdu po smrti, nebo to říkáte jen proto, abych se cítil líp?“

„Dávám dohromady tým,“ řekl Čukov. „Chci ty diamanty zpátky a Bannona na dně řeky East River. Už mám dva muže. Chcete se vy a váš parťák přidat?“

„Jo, ale nebudeme dělat za pár šupů,“ namítl Benzetti. „Dostaneme to, co platíte těm druhým dvěma.“

„Nemůžu si dovolit…“

„Není problém,“ řekl Benzetti. „Je spousta poldů, co pracují levně. Stačí vytočit 911. Rád jsem si s vámi popovídal.“

„Moment. Nezavěšujte.“ Čukov cítil, jak se mu svírá hruď. Popadl inhalátor. „Dobře, dobře,“ zasípěl. „Ale musí to být hned. Dochází nám čas.“

„Jen klid,“ řekl Benzetti. „Ten kluk je jenom zatracený student umění. Jak dlouho by to mělo trvat?“

Kapitola 76

Nathaniel a Natalia chytili ranní let společnosti JetBlue do Nassau na Bahamách. Syndikát tam měl pronajatý blok apartmá v rozlehlém mořském letovisku Atlantis se skluzavkami, umělými řekami a akváriem od objemu tři a tři čtvrtě hektolitru a řadami hracích automatů. Byl to Disneyland, Sea World a Las Vegas v jednom. Prince to místo nenáviděl.

Na letišti je vyzvedla limuzína, která je odvezla do One&Only Ocean Clubu na východním konci ostrova Paradise. Toto kdysi soukromé sídlo je teď oplocenou komunitou s pokoji pro hosty s výhledem na moře, zahradními chatami a luxusními vilami.

„Co jsme odletěli z New Yorku, mlčíš jako zařezaná,“ řekl Nathaniel, jakmile byli sami v pokoji.

„A co bych měla říkat?“ namítla Natalia. „Jsme tady kvůli inkvizici, ne na prázdninách.“

„Inkvizice začne až za pět hodin. Do té doby si můžeme užívat života.“

Okolo poledne Natalia plavala délky bazénu a ignorovala lidi kolem, kteří se snažili uhodnout vztah mezi tou vnadnou ženou v bílých bikinách a stříbrovlasým mužem, který vypadal dost starý na to, aby mohl být její otec.

Utřela se osuškou a obula si sandály. „Už mě unavuje dávat těm mudakům něco k zírání,“ řekla. „Pojďme se projít do parku.“

Přímo za bazénem se rozkládal bujný terasovitý park Versailles Gardens, patnáctihektarový střed Oceán Clubu.

Kráčeli ruku v ruce kolem tropických stromů, bronzových a mramorových soch a jezírka s hladinou zdobenou květy vodních lilií a lotosů, až dorazili na poslední terasu jménem Cloisters – chrám z dvanáctého století, který tam byl lodí přivezen kámen po kameni a znovu postaven s výhledem na Nassauský přístav. Vzduch byl plný vůně růží, ibišků a oleandrů. Natalia se posadila na kamennou lavičku.

„Proč náš chtějí potrestat?“ zeptala se. „To Zelvas ošidil zákazníky a ukradl diamanty. Ty jsi ho dopadl a nechal zabít.“

Oba však věděli, že je to jen polovina pravdy.

Jakmile Nathaniel zjistil, že je Zelvas okrádá, věděl, že to musí ohlásit Syndikátu a ukradené diamanty vrátit.

„Mám lepší nápad,“ pověděl Natalii. „Ať Zelvas padne, ale my shrábneme peníze.“

Poslal Natalii, aby se se Zelvasem sblížila.

„Jak moc?“ zeptala se.

Nathaniel nezaváhal. „Jak bude třeba.“

Natalia tedy použila své kouzlo, velký ošklivý Rus se zamiloval a ukradených diamantů přibývalo.

Všechno fungovalo perfektně, dokud se Čukov neopil a neprozradil Zelvasovi nejstřeženější tajemství rodiny – že Nataliin milenec Nathaniel je také její otec.

Potom se to zvrtlo v ruskou telenovelu. Zelvas se rozhodl odejít ze země.

A došlo to tak daleko, že byl najednou Zelvas mrtvý, diamanty byly pryč a Syndikát byl připravený useknout Nathanielovi ruce za krádež a vpálit mu kulku do srdce za zradu.

„Bude to v pořádku,“ řekl Nathaniel. Byl to jen prázdný slib.

A potom to uslyšel – srdcervoucí zasténání jako od trpícího zvířete. Trvalo mu několik vteřin, než si uvědomil, že ten zvuk vydává Natalia. Pohřbila obličej v dlaních a rozvzlykala se.

Posadil se vedle ní a položil jí paži kolem ramen. „Co se děje?“

„Přísahal jsi,“ řekla Natalia mezi vzlyky. „Noc za nocí jsi mě držel v nemocnici za ruku a přísahal jsi, že mě nikdy neopustíš.“

„A neopustil jsem. Celá ta léta jsem byl u tebe.“

„Ale já je znám, tati. Oni tě zabijí.“

„Všechno, co chtějí, jsou ty peníze. Má je muž, který ukradl diamanty, a Čukov ho najde.“

„A jestli ne?“

„Možná mě to bude stát všechno, co mám,“ řekl Nathaniel, „ale splatím to a Syndikát bude spokojený.“

Zavrtěla hlavou. „Ne. Jsou zlí. Pořád budou chtít svoji libru masa. Zabijí tě. Prosím… prosím… nechoď na tu schůzku. Sbalíme se a utečeme.“

„Nemůžeme utéct. Zelvas to zkusil a víš, jak dopadl. Nejde to.“

„Ale já tě moc potřebuju!“ zanaříkala. „Teď víc než kdy jindy.“

„Ne, ljubímaja majá. Už nejsi malá holčička v nemocniční posteli. Jsi dospělá žena. Chytrá, silná, statečná. Jsem na tebe pyšný. Potřebuješ mě míň než kdy jindy.“

Nataliino tělo se otřásalo vzlyky. Pověsila se mu na krk a po tvářích jí stékaly slzy. Líbala ho znovu a znovu – na tváře, na oči, na rty.

„Tati,“ zasténala. „Teď mě nesmíš opustit. Teď ne. Jsem těhotná.“

Kapitola 77

V hotelu Royal Towers v letovisku Atlantis bylo tisíc dvě stě jedna pokojů. Tisíc dvě stě jich bylo přesně takových, jaké by člověk očekával v luxusním hotelu. Ale dvanáctistý první by si nikdo jen tak představit nedokázal.

Apartmá Bridge Suite čítá deset pokojů na mostě, který spojuje budovy Royal Towers. Je z něho výhled na celé letovisko i přístaviště a s pětadvaceti tisíci dolary za noc je to nejdražší apartmá na světě.

Tam Diamantový syndikát svolal svou schůzi.

Dva muži v tmavých oblecích vyzvedli Nathaniela a Natalii v jejich hotelu, dovezli je do letoviska Atlantis a doprovodili až do apartmá Bridge Suite.

Nathaniela osahali a pak oba prošli dvěma tělesnými skeny: detektorem kovů a detektorem štěnic.

Jasný projev důvěry, pomyslel si Nathaniel.

„Vy počkáte ve vedlejším pokoji,“ řekl jeden ze strážných Natalii.

Odvedl ji chodbou, zatímco další strážný odemkl dveře apartmá a pustil Nathaniela do okázalého obývacího pokoje v červené a černé barvě doplněné spoustou zlata.

Na pohovkách potažených hedvábným damaškem v tlumených odstínech sedělo šest mužů. Nathaniel poznal šest šéfů Syndikátu. Ten šestý muž byl záhadou.

Arnoff, výše postavený člen vedení Syndikátu, promluvil jako první. Přeskočil všechny zdvořilosti, nabídku místa i úvod a šel přímo k věci.

„Věděl jste, že nás Zelvas okrádá?“ zeptal se Amoff.

„Ne,“ odpověděl Nathaniel. „Když doručil zboží našim zákazníkům, pokaždé se vrátil přesně s takovou částkou, jakou jsem očekával. Moje účetní knihy seděly do centu. Viděli jste je každý týden. Až po mnoha měsících jsme zjistili, že okrádal obchodníky s diamanty o několik kamenů na každé zásilce.“

„Ti obchodníci jsou naši loajální zákazníci,“ řekl Amoff. „Bez nich by naše podnikání zkrachovalo. Kdykoli ošidil klienta, poškodil naši dobrou pověst.“

Nathaniel pořád stál. „To nepochybně,“ připustil. „Proto jsem ho nechal zabít.“

„A co se stalo s těmi diamanty?“ zeptal se Amoff. „Bohužel je Zelvasovi někdo ukradl dřív, než jsme je stačili získat,“ odpověděl Nathaniel. „Ale moji lidé je hledají. Jsem si jistý, že je brzy budeme mít.“

„To rád slyším,“ řekl Amoff. „Velmi uklidňující. Posaďte se, Nathanieli. Udělejte si pohodlí.“

Prince klesl na měkkou zlatobílou židli ve slohu královny Anny.

Na stole před Arnoffem stál mosazný samovar. Arnoff se naklonil a nalil kouřící aromatickou kávu do šálku z čínského porcelánu.

„Voní domovem, že?“ usmál se. „Je dovezená z Leningradu. Můžu vám trochu nabídnout?“

„Díky,“ odpověděl Nathaniel.

„Lháři!“ zařval Arnoff, zvedl samovar za základnu a hodil celou nádobu plnou žhavé kávy Nathanielovi do klína.

Prince zavyl bolestí. Vyskočil ze židle, zoufale nahmatal opasek a nechal kalhoty spadnout na zem. Stehna měl už opařená a oběma rukama se chytil za rozkrok, ale nic mu nemohlo ulevit od pálivé bolesti.

„Zelvas byl pitomec,“ křičel Amoff. „Ty ne. On kradl. Ty jsi mu pomáhal.“

„Ne. Přísahám na matčin hrob,“ řekl Nathaniel oslepený pronikavou bolestí. „Vedl jsem severoamerické operace. Proč bych okrádal sám sebe?“

„Protože jsi okrádal nás všechny.“ Arnoff ukázal na ostatní muže v místnosti a všichni přikývli na potvrzení faktu, že jim bylo krutě ublíženo.

„Byl to Zelvas, kdo zradil,“ vzlykl Nathaniel. „Jakmile jsem to zjistil, nechal jsem ho zabít. Musíte mi věřit.“ Arnoff se obrátil na šestého muže, kterého Nathaniel neznal. „Věříte té svoloči, Gutove?“

Gutov na Prince znechuceně pohlédl a pak vyplivl jediné slovo: „Nět.“

Arnoff vstal. Byl vysoký, svalnatý, stále opálený a husté bílé vlasy měl pečlivě učesané.

„Anton Antonovič Gutov je tvůj nástupce. Nevěří ti. Já ti nevěřím. Nikdo ti nevěří.“

Nathaniel tam stál s kalhotami u kotníků, s puchýři na nohou a genitáliích, s důstojností a sny proměněnými v prach.

„Byl jsi náš zlatý chlapec, Nathanieli,“ řekl Arnoff s náznakem lítosti v hlase. „Ještě pět let a seděl bys mezi námi. Ale teď to zlato ztratilo lesk. Tvoje chyba nás stála deset milionů dolarů. Když to splatíš, můžeš se vrátit do Ruska a dožít své dny beze strachu z nás. Zasloužíš si to za své dřívější služby.“

Nathaniel padl na kolena, přemožen spíše požehnanou úlevou nežli pronikavou bolestí. „Děkuju vám,“ vzlykl. „Děkuju.“

Kapitola 78

Zoufale jsem se snažil najít Katherine dřív než Čukov.

Telefonoval jsem, posílal e-maily a textovky. Žádné fňukání, škemrání a vzkazy typu prosím vrať se, potřebuju tě – i když jsem se tak cítil. Jasně jsem dal najevo, že lidé, kteří jdou po mně, půjdou i po ní, a že ji musím okamžitě dostat do bezpečí.

Uprostřed dopoledne jsem stále neměl ponětí, kde je.

Ale Pevnost byla připravená k boji. Ty vybudoval na střeše pozorovatelnu, z níž byl dobrý výhled na všechny přístupové cesty k domu. Zach byl v přízemí a čekal ve svém bytě, aby mohl zaútočit na nepřítele zezadu a polapit ho uvnitř, až vyrazí nahoru po schodech.

Adam a já jsme byli v mém bytě s připnutými taktickými postroji a zkontrolovanými zásobníky a ještě jednou jsme procházeli místa, kde jsme se mohli krýt.

„Tohle je déja vu,“ poznamenal. „Připomíná mi to Phantom Furry.“

„To není místo, kam bych se rád vrátil,“ namítl jsem.

A přesto se tam ve vzpomínkách vracím stále.

Operace Phantom Furry byla součástí druhé bitvy o Fallúdžu. Rok po Saddámově pádu změnili povstalci město v krysí hnízdo plné nástražných systémů a odstřelovačů. Adam, Zach a já jsme byli přiděleni k 3. bataliónu 1. regimentu vojenského námořnictva – Hřmící trojce.

Naším úkolem bylo získat Fallúdžu zpátky blok po bloku.

Vedl jsem oddíl devíti mužů, když na nás nepřítel spustil palbu z nejvyššího patra hotelu Quakayh. Ukryli jsme se v opuštěném domě a vyběhli po schodech nahoru, abychom mohli lépe střílet na povstalce v hotelu. Jakmile jsme dorazili na střechu, dva z našich mužů dostali zásah. Zbytek se rozprchl do krytů, ale byla jen otázka času, kdy nás postřílejí jednoho po druhém nebo zasáhnou střechu raketovým granátem.

Právě jsem se chystal vydat rozkaz k ústupu dolů po schodech, když povstalci vtrhli do domu a postupovali nahoru.

Přimáčknuti k zemi střelbou shora a nepřítelem blokujícím únikovou cestu dole jsme zavolali vysílačkou pro evakuační tým. Tanková podpora byla stále o šest bloků dál a snažila se prokličkovat mezi nastraženými pumami.

Nesli jsme dva raněné, docházela nám munice a neměli jsme dostatečný úkryt, abychom mohli počkat na vzdušnou podporu.

Vedla z toho jen jedna cesta ven. Dolů po schodech deštěm nepřátelských kulek. Odhadl jsem, že to přežije tak polovina z nás. Byl jsem připravený jít první.

Byl bych teď mrtvý, nebýt Middlesona. Jody Middleson bylo devatenáctiletý kluk ze zemědělského Kentucky, který trávil většinu volného času listováním v bibli s oslíma ušima, hraním na harmoniku a psaním dopisů matce, otci a svým čtyřem sestrám. Nikdy jsem ho neviděl opilého, nikdy jsem ho neslyšel klít a říkalo se, že je stále panic.

„Ne, pane,“ řekl Jody. „Oddíl vás potřebuje. První půjdu já.“

„Díky, ale to není vaše povinnost, vojíne Middlesone,“ namítl jsem.

Až do toho dne se nestalo, že by ten mladík neuposlechl rozkazu.

Nehádal se se mnou. Jen vytáhl pojistky ze dvou granátů a rozběhl se ke střešnímu vchodu do domu.

Křikl jsem za ním, aby se zastavil, ale on běžel dál a nějakým zázrakem se mu podařilo dostat ke dveřím, aniž ho zasáhli.

Jakmile však otevřel dveře, provrtalo ho pět povstalců kulkami. Vrhl se dopředu a nechal odjištěné granáty vypadnout ze svých bezvládných rukou.

Za celá léta strávená v boji to byl největší projev odvahy, jaký jsem kdy viděl.

Výbuch otřásl budovou a povstalci byli buď zabiti, nebo omráčeni natolik, že zbytek oddílu mohl práci dokončit. O hodinu později dorazily tanky a zlikvidovaly hnízdo odstřelovačů.

Jody Middleson byl vyznamenán Medailí za chrabrost.

Toho dne jsem se naučil něco, co Duch ani já nikdy nezapomeneme: je třeba promyslet každou možnost. Myslet na nemyslitelné.

Adam měl pravdu. Bylo to déja vu. Ale tentokrát jsem byl na svém domácím hřišti a neměl žádnou výmluvu, proč se nechat dostat do zoufalé situace.

Toho odpoledne ve Fallúdže jsem si slíbil, že už nikdy neztratím dalšího muže kvůli špatnému plánování.

Rusové přicházeli a my na ně byli připravení. Věděli jsme, že máme jednu velkou výhodu: bez ohledu na to, co proti nám Čukov vrhne, máme stále prvek překvapení.

„Nechci zpochybňovat tvoje rozhodnutí,“ řekl Adam, „ale myslíš, že to byl nejlepší nápad?“

„Co máš na mysli?“

„Dát Čukovovi vědět, kde jsme. Tuhle bitvu vyhrajeme, ale ti chlapi jsou jako švábi. Rozmáčkneš jednoho a příští den jich po podlaze běhá deset dalších. Tihle maniaci po tobě půjdou, dokud budeš mít jejich peníze, a nakonec tě zabijí.“

„Nemám na vybranou,“ řekl jsem. „Potřebuju odvést jejich pozornost od Katherine.“

Adam zavrtěl hlavou. „Celá ta léta se ti dařilo udržet Ducha mimo dosah všech radarů. Ale podle toho, jak se tohle rýsuje, bude ruská mafie honit Matthewa Bannona. Po zbytek života budeš na útěku.“

„Já nikam neuteču. Ne dokud nepřesvědčím ženu, kterou miluju, aby utekla se mnou.“

„A když řekne ano?“

Při tom pomyšlení jsem se usmál. „Oni mě nikdy nechytí. Mám spoustu peněz a tři nejlepší osobní strážce na téhle planetě.“

Adam si položil obě ruce na srdce a zamával na mě řasami. „A ženu, kterou miluješ.“

Uhodil jsem ho do ramene. Bylo to jako bacit do žuly. Byl jsem si jistý, že jsem to cítil víc než on. „Děláš si legraci z člověka, který ti podepisuje výplatní šeky?“ řekl jsem.

„Ne, pane. Jenom dej mně a klukům vědět, až se rozhodneš změnit z Ducha v Beznadějného romantika.“

Zazvonil mi mobil. Podíval jsem se na displej. Byla to Katherine.

Zvedl jsem to. „Ahoj.“

Uslyšel jsem ji říkat své jméno, ale spojení bylo mizerné a ona neovladatelně vzlykala.

„Katherine, co se stalo?“

„Leonard… Leonard Karns. Zastřelili ho. Je mrtvý.“

To nemohla být náhoda. Karns ke mně měl svým způsobem stejně blízko jako Katherine. Musel jsem se k ní dostat. „Kde jsi teď?“ zeptal jsem se.

„Na stanici metra. Právě jsem vystoupila z…“

A pak se telefon odmlčel.

„Sakra!“ Obrátil jsem se k Adamovi. „Zabili jednoho studenta z mého uměleckého kurzu. Pitomec, ale stejně… Musíme najít Katherine, a to hned.“

Začal jsem znovu vytáčet číslo, když zapraskalo ve vysílačce. „Barman dýdžejovi, přepínám.“ Byl to Ty na střeše.

Adam odpověděl: „Tady dýdžej. Mluv, barmane.“

„Nahoru míří pět tanečníků a těší se na tango. Přišli na správné místo.“

„Rozumím. Pustíme hudbu. Ať je portýr pustí dovnitř. Přepínám a končím. Uděláme to, co umíme nejlíp.“

Kapitola 79

Přijeli ve třech černých autech: cadillaku Escalade, fordu Crown Victoria a mercedesu S550. Zaparkovali o blok dál, mimo dohled, ale ne mimo dosah kamer. Ty měl dolů do Perry Street namířený supermoderní sledovací systém Pelco. Adam a já jsme přistoupili k monitoru.

„Koukneme se na párek číslo jedna,“ řekl Adam.

Dva muži z cadillaku stáli vedle auta. Ty dvaadvacetkrát zvětšil toho prvního – černocha s jizvou táhnoucí se od levého ucha dolů kolem límce a dál.

„Umar Clarke,“ poznamenal Adam. „Zabiják z Jamajky. Sídlí v Brooklynu.“

Kamera přejela na jeho parťáka. „Rosario Virzi,“ pokračoval Adam. „Naprostý šmejd. A podle toho, co jsem slyšel, taky rasista. Čukov musel být zoufalý, když dal tyhle dva dohromady.“

„To se vsaď, že je zoufalý,“ přitakal jsem. „Dluží někomu spoustu diamantů.“

„Párek číslo dvě,“ řekl Adam.

„Čukov rád najímá úplatné poldy,“ poznamenal jsem, když Ty zabral dva muže ve fordu. „Ten v kombinéze FedExu je Nick Benzetti a s ním je tam John Rice.“

„Tohle je jejich hra?“ podivil se Adam. „Ťuk, ťuk. Kdo je? FedEx. To je zatracená urážka. Mají tě snad za úplného idiota?“

„Nejspíš si myslí, že se všichni studenti umění dají zastřelit stejně snadno jako Leonard Karns. Asi bych měl být Leonardovi vděčný.“

Řidič mercedesu zůstal za volantem. Kamera ho zabrala přes čelní sklo a já uviděl povědomý obličej.

„Čukov,“ řekl jsem. „Musí po něm jít celá ruská mafie, když se tady ukázal, ale nahoru se nechystá. Bude jenom sedět a dívat se.“

„Je ti snad jasné, že by ho Ty mohl sejmout přímo na místě, kde sedí,“ namítl Adam. „Nenašla by se nějaká skulina ve tvém plánu nezasvinit čtvrť mrtvolami?“

„Vůbec žádná,“ namítl jsem.

„Dobře, vrátím se do přízemí. Jakmile je nalákáš sem nahoru, Zach a já je uzavřeme zdola.“

„Barman dýdžejovi,“ promluvil Ty do vysílačky. „Pustit hudbu.“

Připravil se ke střelbě. Čtyři tanečníci byli na cestě.

Čas na tango.

Kapitola 80

Benzetti, polda v uniformě FedExu, vstoupil do haly sám a stiskl můj zvonek.

Odpověděl jsem přes domovní telefon: „Kdo je to?“

„FedEx,“ řekl. „Mám spěšnou zásilku pro Matthewa Bannona. To jste vy?“

„Jo,“ řekl jsem. „Ale právě jsem se chystal skočit do sprchy. Nechte to u vchodových dveří. Pak si to vyzvednu.“

„To nejde, člověče,“ namítl. „Potřebuju váš podpis.“

„Od koho to je?“ zeptal jsem se.

„Od Katherine Sanborneové.“

„Sakra,“ řekl jsem. „Teď dolů nemůžu. Nevadilo by vám vyjít do čtvrtého patra?“

„Žádný problém.“

Pustil jsem ho bzučákem dovnitř. Otevřel dveře. Nevšiml si bezpečnostní kamery a já viděl, jak zajistil západku kusem lepicí pásky. Dveře se zavřely, ale nezamkly. Pár vteřin nato ho do domu následovali tři další.

Zach zavolal z bytu 1: „Chlap z FedExu a ostatní jsou na cestě nahoru. U předních dveří nechali hlídku.“

Třicet vteřin nato zabouchal Benzetti na dveře mého bytu. „FedEx.“

„Je otevřeno,“ zavolal jsem.

Všichni tři vtrhli dovnitř – Benzetti, Clarke a Virzi –, pistole s tlumiči připravené ke střelbě. Ale neměli na koho střílet. Pomalu se rozestoupili po mém obývacím pokoji.

„Kde jste?“ křikl Benzetti. „Čeká mě ještě spousta práce.“

„Hned tam budu,“ zahalekal jsem. „Jsem na záchodě.“

Když uslyšel můj hlas, odstrčil Virzi Benzettiho stranou a doběhl ke dveřím koupelny. Kopl botou kousek nad kliku, rám se rozštípl a dveře se rozlétly dovnitř. Vpálil jsem mu kulku do hlavy dřív, než vůbec stačily narazit na zeď. Ani nepřekročil práh.

Jakmile se Virzi svalil na zem, uviděl jsem, jak ke mně v jeho stopách pádí Jamajčan. Vypálil jsem, ale ten parchant byl rychlý. Vrhl se přímo na mě s tělem vodorovně a o vlásek unikl kulce. Zabořil se mi doprostřed těla a oba jsme se zřítili na jednu hromadu na podlahu koupelny.

Benzetti, který byl zvyklý spíš na papírování než na přestřelky, začal pálit naším směrem. Jsem si jistý, že mu bylo jedno, jestli Jamajčana zabije, hlavně když ho to udrží naživu. Ale Umaru Clarkovi to jedno nebylo. Když kulka roztříštila kachlík dva centimetry nad našimi hlavami, vytřeštil oči a jizva na tváři mu zrudla. Odvrátil pozornost ode mě a bez míření vystřelil na Benzettiho. Kulka pronikla Benzettimu stehnem a odhodila poldu na zeď.

Benzetti se odpotácel ke dveřím a Jamajčan se obrátil ke mně. Oba jsme drželi pistole, ale jeho koleno tisklo moji ruku k podlaze. Zoufale jsem ho popadl za zápěstí a obrátil hlaveň jeho zbraně od svého obličeje. Tiskl ji ke mně tak pevně, že jsem cítil, jak mě lučík jeho spouště škrábl pod nosem. Ze všech sil se snažil stočit hlaveň o pár centimetrů zpátky, aby mi mohl vpálit devítimilimetrovou kulku do levého oka.

Kdyby byl chytrý, zaklonil by se a udeřil mě pistolí do hlavy. Možná by mě obrátil, což by mu poskytlo výhodu nutnou k vypálení kulky.

On ale chytrý nebyl. Byl silný. Rozhodně ne ve stylu mého otce. Tátovo Pravidlo číslo jedna znělo: „Nejsou žádná pravidla. Udělej cokoli, abys vyhrál. Kopej do něho, tahej ho za vlasy, vydloubni mu oči, per se jako holka, kousej ho.“

Kousl jsem ho.

Zatímco jsem měl jeho obří dlaň přitisknutou pod bradou a jeho prsty se mi zarývaly do obličeje, sevřel jsem zuby první kloub jeho palce a silně stiskl. Opravdu silně. Zuby pronikly kůží a masem až mezi obě části kloubu. Vyplivl jsem mu článek palce přímo mezi oči.

Jamajčan si přitiskl zakrvácenou ruku na hruď, zaklonil se dozadu a zvedl koleno z mé ruky s pistolí.

Strčil jsem mu pistoli pod nos a vystřelil. Z bezprostřední vzdálenosti byla jedna kulka víc než dost. Postříkaný krví a kousky šedé hmoty jsem se vypotácel z koupelny a rozběhl se ke dveřím, abych pronásledoval Benzettiho.

Noha mu krvácela a kulhal ke schodům.

Adam stál přímo pod ním na odpočívadle pod čtvrtým patrem s glockem ráže 9 mm v ruce. Benzetti vypálil. Adam střelbu opětoval. Jediný rozdíl byl v tom, že si Adam dopřál čas na míření. Benzetti se zhroutil dopředu a hlasitě žuchl na schody.

Rice zavolal z přízemí: „Nicku. Nicku. Jsi v pořádku?“ Pak jsem uslyšel, jak běží nahoru. Počítal jsem rychlé kroky, než jsem zaslechl zašeptání Zachovy zbraně.

Skončilo to. A všichni použili tlumiče, takže nebyl skoro žádný hluk, jen smrt.

Vysílačka ožila. „Barman dýdžejovi. Čukov ví, že se objevily problémy. Jeden z jeho mužů musel jít dovnitř s vysílačkou nebo s ním byl spojený mobilem. Naskočil do mercedesu a odjíždí. Je přímo před domem. Můžu ho sejmout.“

„Zadrž, barmane,“ řekl Adam. „Nestřílej.“

Očekával jsem, že Ty řekne rozumím, ale místo toho se ozvalo: „A kruci. Matte, to je Katherine.“

Popadl jsem vysílačku. „Co myslíš tím to je Katherine?“

„V celé své kráse,“ řekl Ty. „Jde po Perry Street směrem k nám.“

Připojil se Zachův hlas. „Matte, půjdu pro ni.“

„Nehýbej se!“ křikl Ty. „Čukov míří pistolí na dveře. Sejme tě dřív, než se dostaneš na horní schod.“

„Kde je Katherine teď?“ zeptal jsem se.

„Deset metrů od domu,“ řekl. „A sakra – viděl ji. Je to jasné – poznal ji.“

Takhle jsem dopadl se svými ohledy na naši čtvrť. Stiskl jsem tlačítko vysílačky. „Sejmi ho,“ řekl jsem. „Hned.“

„Nemůžu střílet!“ křikl Ty. „Popadl ji!“

Zach mu do toho skočil. „Jdu za ním. Kryj mě. A kruci – má ji, Matthewe. Odvlekl Katherine do auta. Je pryč.“

Kapitola 81

„Matte, je mi to moc líto,“ řekl Zach. Můj kamarád vypadal hrozně nešťastně. „Měl jsem…“

Zvedl jsem ruku. „Neomlouvej se. Tohle jsi nemohl předvídat. Měl jsem na to myslet já. Ach bože. Katherine je Čukovův vyjednávací argument. Vymění ji za diamanty.“

A vtom mi zazvonil mobil. Katherine.

„Kde jsi?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ řekla. „V autě. Unesl mě nějaký chlap.“

„Mrcho!“ To byl Čukov. „Dej mi ten telefon.“

Slyšel jsem Katherine vykřiknout, když jí Čukov vytrhl mobil a zařval na mě: „Bannone, chcete slyšet, co se stane vaší přítelkyni?“

„Nechte ji jít,“ řekl jsem. „Tohle je mezi vámi a mnou.“

„Vámi a mnou?“ vykřikl. „Ani nevím, kdo vlastně jste. Ale vsadím se, že vy víte, kdo jsem já. Jsem Čukov, muž, jehož diamanty jste ukradl, a chci je zpátky!“

„Dobře, dobře, jenom jí neubližujte.“

„Neublížil jsem jí. Ještě ne. Právě teď hezky leží na předním sedadle mého auta s hlavou pohodlně na mém klíně.“

„Dotkněte se jí a přísahám bohu, že vás najdu a v klíně vám nezbyde nic než krvavý pahýl!“

„Drsný chlap,“ řekl Čukov. „Vy nejste jen tak nějaký student umění, co, pane Bannone?“

„Byl bych, kdybyste mě vy pitomci nechali na pokoji. Chci svoji přítelkyni zpátky.“

„A já chci svoje diamanty,“ řekl Čukov.

„Nemám je teď u sebe,“ zalhal jsem. „Uděláme obchod. Vezměte si svoje zatracené diamanty, jenom mi vraťte Katherine. Nedotčenou. Nezraněnou.“

„Teď mluvíte rozumně,“ řekl Čukov. „Pod Williamsburgským mostem je skladiště…“

„Ne. Přinesu diamanty přesně na to místo, kde jsem je našel,“ řekl jsem. „Do hlavní haly nádraží Grand Central.“

„Moc lidí,“ namítl Čukov.

„Mám dav rád. Je v něm bezpečněji,“ trval jsem na svém. „Uděláme to po dopravní špičce. V deset večer. Bude tam klid, ale pořád budou okolo nějací lidé. Když se budeme oba chovat rozumně, proběhne výměna civilizovaně. Nikomu se nic nestane a všichni budou spokojení.“

„Já jsem spokojený už teď, pane Bannone,“ řekl Čukov. „Víte, vaše přítelkyně má krásný zadek.“ Uslyšel jsem plesknutí a Katherine vykřikla.

Čukov vydal odporný smích. „Tak v deset, Bannone.“

Kapitola 82

Pro velké finále výměny s Čukovem jsem si vybral velkou scénu: hlavní halu nádraží Grand Central.

Čukov z toho nebyl nijak nadšený, ale souhlasil. Nejspíš usoudil, že Matthew Bannon, student umění, se bude cítit bezpečněji obklopený lidmi procházejícími terminálem.

Realita však byla taková, že Matthew Bannon alias Duch zvolil to místo proto, že nabízelo nejlepší palebné pole.

Adam se Zachem si už prohlíželi budovu, když jsme tam dorazili já a Ty. Pak jsme společně pracovali na nejlepším bojovém plánu.

Od toho večera, kdy jsem odpálil kouřové granáty a způsobil na Grand Centrálu malý konec světa, byla bezpečnost posílená. Což znamenalo, že čtyři urostlí bývalí mariňáci stojící uprostřed hlavní haly na průzkumné misi by rozhodně přilákali poldy.

Proto jsme zvolili vzdušný průzkum. Stůl pro čtyři v restauraci Michael Jordan’s Steakhouse na severním balkonu terminálu, odkud byl výhled na místo schůzky. Byla to dokonalá rozhledna – a navíc jsme měli hlad.

Objednali jsme si a pak jsme seděli a mlčky sledovali provoz dole. Když stojíte uprostřed terminálu, zdá se vám, že lidé chodí sem a tam bez jakéhokoli systému. Ale z výšky sedmi metrů se perspektiva změní a začne to vypadat spíš jako kolonie mravenců, z nichž každý spěchá za svým úkolem.

Velmi málo lidí přicházelo na Grand Central, aby se tam bezcílně toulalo. Všichni měli svůj cíl – mířili ke schodišti, k vlaku, do Starbucksu, k východu. Kdyby podlahu haly tvořil obrovský trávník místo naleštěného mramoru, bylo by vidět, kde pravidelný proud cestujících udupal trávu a vyšlapal pěšinky.

„Přímo tam dole,“ řekl jsem a ukázal na oblast, kudy čtvrt hodiny nikdo neprošel. „Tohle vypadá jako nejvhodnější místo na výměnu.“

Adam pomalu přikývl. „Na výměnu,“ řekl a přes rty mu přelétl sarkastický úsměšek. „O jaké výměně to mluvíme?

O té, kdy Čukov vymění Katherine za diamanty, nebo o výměně kulek, které začnou lítat, jakmile mu dojde, že se právě vzdal svého esa za tašku bezcenného skla?“

Nemohl jsem se tam přece ukázat s úplně prázdnýma rukama. Našli jsme tedy obchod s divadelními rekvizitami v Dvanácté avenue, kde prodávali volné napodobeniny drahokamů po pětadvaceti dolarech za veletucet. Zelvasova doktorská kabela jich teď byla plná po okraj.

„Jak dlouho myslíte, že bude Č4ukovovi trvat, než mu dojde, že jsme ho podvedli?“ zeptal se Ty, zatímco se rýpal v misce louisianské račí polévky. My ostatní jsme přežvykovali to jediné, za čím se do steakové restaurace chodí – maso.

„Z dálky vypadají jako pravé,“ řekl jsem. „Pomůžou mi dostat se blíž ke Katherine, ale jsem si jistý, že Čukov pozná, že jsou falešné, jakmile je dostane do ruky.“

„A já jsem si jistý, že jakmile se to stane, začnou on i jeho ruské gorily pálit po celém Grand Centralu.“

To byl náš největší problém – civilní ztráty. Ať se je člověk snaží sebevíc minimalizovat, někdy jsou nevyhnutelné. Padlí nevinní lidé jsou součástí válečné reality. Už tak nebezpečnou operaci nám tedy komplikovalo riziko zasažení civilistů, jakmile začnou létat kulky. A protože jsem věděl, jak zoufalý Čukov je, zdálo se mi to nevyhnutelné.

Já na sobě budu mít neprůstřelnou vestu, ale nějaký unavený manažer vlekoucí se z kanceláře ke koleji sedmnáct v naději, že chytí spoj ve 22.14 do Larchmontu, nebude mít výhodu kevlaru.

A Katherine také ne.

Kapitola 83

Nechali jsme Zacha na pozorovatelně, aby sledoval oblast uvnitř a okolo Grand Centrálu a zavolal nám, pokud zahlédne nějaké známky toho, že Čukovovi muži dorazili dřív a zaujímají pozice. My ostatní jsme se vrátili metrem do Pevnosti.

Jen jedna věc mi dokáže nahnat větší strach než setkání s Čukovem a jeho ruskými střelci. Je to setkání s mým otcem.

Věděl, čím se živím. Sakra, to on mě přece do toho oboru dostal. Myslím, že přirozeně očekával, že budu stejně dobrý jako on – a budu mít stejné štěstí.

Ale tentokrát to bylo jiné. Jít na Grand Central vyměnit diamanty za mou unesenou přítelkyni byla sebevražedná mise. A skutečnost, že jsem ty diamanty ani neměl, ji dělalo ještě nemožnější.

Pokud by si mě někdo chtěl na něco takového najmout, poděkoval bych mu a odešel – bez ohledu na to, kolik by mi za to nabídl. Ale tady nešlo o peníze. Šlo o Katherinin život. Bylo mi jedno, jestli schytám kulku. Prostě jsem ji musel zachránit.

Zavolal jsem otci. V Coloradu byl podvečer. Vzala to matka.

Strávil jsem pět minut odpovídáním na její nadšené otázky na můj výlet do Paříže.

„Zní to tak romanticky,“ řekla. „Kéž by mě tam tvůj otec někdy vzal.“

„Povím mu to,“ slíbil jsem. „Je někde poblíž?“

„Je v dílně se svým harémem,“ odpověděla a použila svůj oblíbený výraz pro otcovu sbírku zbraní. „Zavolám mu přes domácí telefon a řeknu mu, aby to zvedl.“

Dokázal jsem si představit otce v jeho dílně, před sebou čisticí nářadí a láhev rozpouštědla Hoppe’s, jak se pečlivě zabývá stejným rituálem, který ho naučil jeho otec a on ho pak předal mně. „Vyčištěná zbraň je připravená zbraň,“ říkal pokaždé.

Je to filozofie, podle níž jsem žil. Alespoň zatím.

„Ahoj chlapče,“ řekl táta, když zvedl telefon. „Jak se vede?“

Pověděl jsem mu celý příběh od večera, kdy jsem našel diamanty, po poslední telefonát s Čukovem, všechno, co jsem mu neřekl, když jsem volal z Milána. Jako obvykle naslouchal bez jediného slova.

Když jsem skončil, řekl jen: „Můžu ti nějak pomoct?“ Poskytl jsem mu všechny informace, které potřeboval, aby dostal peníze z holandské banky. Pak jsem mu řekl, jak je má rozdělit. „Polovina se rozdělí mezi Adama, Zacha, Tyho a Katherine. Druhou si necháš ty s mámou.“

Zasmál se.

„Co je k smíchu?“ zeptal jsem se.

„Z těch peněz nikdy neuvidím ani cent,“ namítl.

„Proč to říkáš?“

„Protože jestli se ti něco stane, tvoje máma mě zabije rychleji, než stačím mrknout. Takže mě poslouchej, chlapče, a poslouchej dobře. Tohle musíš zvládnout. Musíš to zvládnout proto, že v sázce není jen tvůj a Katherinin život, ale i život jednoho starého chlapa.“

„Díky,“ řekl jsem. „Mám tě rád, tati.“

„Taky tě mám rád, hochu.“

Kapitola 84

V 17.30 zavolal Zach. Bylo to tu.

„Před čtvrt hodinou se ukázali dva chlapi. Něco málo přes dvacet, tmavé obleky, tmavé svetry, zlaté šperky, ruský přízvuk. Prozkoumali místo předání.“

„Nejspíš se snaží odhadnout, jaký máme plán,“ usoudil jsem.

„Na to by potřebovali trochu vojenské inteligence,“ řekl Zach. „Tihle chlapi jsou gorily, ne taktici. Počítají poldy a hledají bezpečnostní kamery – je to, jako by chtěli přepadnout sámošku.“

„To mě uráží,“ řekl jsem. „Zřejmě je pořád ještě nenapadlo, že bych mohl představovat hrozbu.“

„Snaž se to nebrat osobně,“ namítl Zach. „Zatím vědí jenom to, že jsi nějaký potrhlý student umění. Starosti jim dělají poldové.“

„To mně taky,“ řekl jsem. „Co jsi ještě zjistil?“

„Můžu ti dát místa, kam Čukov rozestaví své muže.“

„Jak ses dostal tak blízko, aby sis tohle poslechl?“

„Matte, já ani blízko nemusel. Ti idioti to přímo vysílají. Ukazují rukama tam, tam a tam.“

Adam se naklonil k mikrofonu. „Pověz nám kde, kde a kde.“

Když jsem se cpal steakem v Michael Jordan’s, načrtl jsem si plánek hlavní haly. Zach nadiktoval tři místa a Adam je do něj zakreslil.

„Kde jsou teď?“ zeptal jsem se.

„V Oyster Baru. Posilují se před akcí vodkou. Chceš, abych je sledoval, až budou odcházet?“

Zach je tvrdý a sebejistý, někdy až příliš. I kdyby se mu podařilo nepozorovaně sledovat Čukovovy muže, nechtěl jsem, aby ho napadlo, že Katherine osvobodí sám.

„Ne,“ řekl jsem. „Budeme se držet plánu. Už jsi našel dobré místo pro králíka?“

„Nejlepší místo je na druhé straně ulice naproti vchodu z Vanderbilt Avenue,“ odpověděl Zach. „Napočítal jsem šest policistů kroužících po hlavní hale a nižším podlaží. Když nejsou na hlídce, shromažďují se na severním balkonu kousek od vchodu z Vanderbilt Avenue. Jeden králík by mohl zvládnout většinu z nich.“

„Co K-9?“ zeptal jsem se.

„Jo, mají psy. Zatím jsem žádného neviděl, ale popovídal jsem si s jedním chlapíkem za pultem ve Starbucksu a ten mi pověděl, že halu náhodně kontrolují poldové se psy cvičenými na výbušniny. Vypadá to na další důvod, proč by měl být králík radši venku před nádražím.“

„Dobrá práce,“ řekl jsem. „Zavolej, kdykoli bude něco nového. Jinak se sejdeme v 19.00.“

Zavěsil jsem.

Pocit, který jsem měl na dně žaludku, byl až příliš povědomý. Nervozita před bitvou. Ten, kdo tvrdí, že to nikdy nezažil, lže – ostatním nebo sám sobě.

„Vypadá to, že jsme vyřídili Čukovovy nejlepší lidi, takže musel povolat partu amatérů,“ poznamenal Adam.

„Myslím, že to hraje v náš neprospěch,“ řekl jsem. „Amatéři mají sklon zpanikařit a začít kolem sebe střílet. Nechci civilní ztráty.“

„Matt má pravdu,“ řekl Ty. „My do toho jdeme dobrovolně, ale lidi, kteří budou dnes večer procházet nádražím Grand Central, ne. A Katherine taky ne. Naším úkolem je postarat se o to, aby se jim nic nestalo.“

„Však taky nestane,“ řekl Adam. „Ale až spustí ty ‚té čtyři sedm jedničky‘, budou si přát, aby dnes ráno vůbec nevstali z postele.“

„Budete mít jenom chvilku, než se Rusové vzpamatují z ‚té čtyři sedm jedniček‘ a začnou střílet,“ řekl jsem. „Jakmile bude Katherine mimo palebné pole, sejměte je. Do jednoho. Rychle.“

„Jen klid, Matte,“ ujistil mě Ty. „Zabijeme ty parchanty, co Katherine unesli, a dopravíme ji domů v pořádku.“

Nešli jsme do bitvy poprvé, ale zařekl jsem se, že tentokrát to bude jiné. Bez ohledu na výsledek bude tahle bitva mojí poslední.

Kapitola 85

V sedm večer se už čtyři z nás nacházeli v postavení Alfa.

Čekalo nás tříhodinové čekání na Čukovův příjezd, což se v naší práci dá zvládnout na jedné noze s plným měchýřem. Čekat v naprostém tichu a celé hodiny, dokonce dny skoro nedýchat je jedna z věcí, na kterou jsme vycvičení.

Ty byl ve Východní čtyřicáté třetí ulici před vchodem do stanice metra Lexington Avenue. Adam byl ve Čtyřicáté druhé a kryl zadní stranu nádraží. Zach byl na rohu Čtyřicáté páté a Vanderbilt s králíkem.

Já se nacházel uvnitř, v jedné ruce jsem svíral doktorskou kabelu a pohledem přejížděl po cestujících, kteří proudili z mrakodrapu Met Life Building, aby sjeli po eskalátoru dolů do hlavní haly.

My čtyři jsme byli vybavení stejným bezdrátovým komunikačním systémem, jaký používá tajná služba: miniaturní sluchátka v uších, vysílačky zavěšené na krku pod límcem a neviditelné mikrofony v klopách. Každý měl povinnost hlásit každou čtvrthodinu, co je nového.

Desátá hodina přišla a odešla. Deset patnáct. Deset čtyřicet pět. Po Čukovovi ani vidu.

V jedenáct se jako první ohlásil Adam.

„Taxi čtyřicet dva dispečinku. Náš cestující je stále nezvěstný. Co si o tom myslíš?“

„Dispečink pro čtyřicet dvojku,“ ozval jsem se. „Však on se objeví. Jenom chce vidět, jak se potím. Ale to nezabere.“

Jednou z nejdůležitějších schopností mariňáka je trpělivost. Jednou jsem seděl bez pohybu dvaasedmdesát hodin v odstřelovačském hnízdě. Tohle však bylo mnohem těžší. Vědomí, že Katherine je v rukou sadistického maniaka jako Čukov, způsobovalo, že se každá minuta vlekla a každá čtvrthodina byla nekonečná.

Přecházel jsem z jednoho konce své čekací oblasti na druhý. Eskalátor z Met Life Buildingu tiše hučel. Už dvacet minut na něj nikdo nevstoupil. Provoz na Grand Centralu výrazně prořídl. Aspoň to bylo pozitivní. Méně lidí. Menší riziko zasažení nevinného kolemjdoucího.

Byl jsem připravený. Můj tým byl připravený. Ale kde byl sakra Čukov?

Jedenáct patnáct. Jedenáct třicet. Jedenáct čtyřicet pět.

Tři minuty před půlnocí mi zazvonil mobil. Na displeji jsem uviděl Katherinino číslo. Přijal jsem hovor. Hlas na druhém konci byl ledově chladný a krutý. Byl to Vadim Čukov. „Je konec,“ řekl.

„Konec? Kde jste?“ zeptal jsem se. „Já stojím od deseti hodin na Grand Centralu s vašimi diamanty.“

„Strčte si je do zadku,“ řekl.

„O čem to mluvíte? Máme dohodu.“

„Dohoda neplatí. Lhal jste mi. Prodal jste ty diamanty v Amsterodamu.“

„To je šílené,“ namítl jsem. „Ano, snažil jsem se je prodat, ale nepodařilo se mi to. Mám je přímo tady – v ruce.“

„Víte, co mám v ruce já, Bannone?“ zavrčel Čukov. „Nůž s osmnácticentimetrovou čepelí z karbonové oceli, a jakmile se moji muži vystřídají na vaší hezké přítelkyni, podříznu jí krk.“

Zavěsil.

Stál jsem tam a třásl se. Nemohl jsem dýchat. Lil ze mě pot.

Kapitola 86

„Čtyřicet tři dispečinku.“

Byla půlnoc a Ty se po čtvrthodině ozval se svým hlášením z Lexington Avenue.

„Klidná noc,“ řekl. „Žádní cestující.“

„Tady dispečink všem vozům,“ řekl jsem. „Právě jsem měl telefonát. Rus nepřijde. Odstoupil od dohody.“

Nikdo z nás neřekl ani slovo, jak se každý muž z týmu vypořádával s tou špatnou zprávou. Pak ticho prolomil Adam.

„Čtyřicet dva dispečinku. Možná máme protichůdné informace. Říkáš, že Rus nepřijde, ale jeho mercedes právě zajel k zásobovacímu vchodu Grand Hyattu.“

Grand Hyatt byl hotel vedle nádraží Grand Central. „V tomhle městě je spousta mercedesů,“ namítl jsem. „Víš jistě, že je jeho?“

„Moment,“ řekl Adam. „Nasadím si brýle na čtení.“ Adamovy brýle na čtení byly ve skutečnosti odstřelovačský dalekohled 13X Steiner za tři tisíce dolarů.

„Potvrzuji,“ zahlásil. „Je na předním sedadle spolujezdce. Vzadu jsou tři lidé, ale nevidím na ně.“

„Čtyřicet dva dispečinku.“ To volal Zach z Vanderbilt Avenue. „Mám tady tři muže hledající taxík. Dva z nich jsem už viděl odpoledne. Za pár vteřin by se měli objevit u vás.“ Ještě než domluvil, vešli vchodem z Vanderbilt Avenue tři muži v tmavých oblecích a sjeli dolů po schodech. Jeden z nich ukázal na tři místa, která jsme už měli označená na plánku, a každý zamířil k tomu svému.

Snažil jsem se ty nové informace zpracovat. Čukov byl před nádražím. Jeho muži zaujímali pozice uvnitř. Snažil jsem se v tom najít nějaký smysl, když mi zazvonil mobil. Byl to Čukov.

„Tak pane Bannone,“ řekl. „Věnujete mi pozornost?“

„Bezvýhradnou,“ odpověděl jsem.

„Bolí to, když si myslíte, že je vaše láska navždy pryč, viďte?“ Nepočkal na odpověď. „Přesně tak jsem se cítil, když jste mi utekl s těmi diamanty. Celé týdny jsem trpěl. Vy jste si prožil jen okamžik bolesti, ale bylo v mé moci způsobit, aby vaše bolest trvala do konce života. Rozumíte?“

„Naprosto,“ řekl jsem. „Chci vidět Katherine.“

„A já chci projet svým ostřím od jejích malých špičatých ňader po její smetanově bílá stehna. Uvidíme, kdo dostane, co chce. Kde jsou moje diamanty?“

„Přímo tady v mé ruce,“ řekl jsem. „Neprodal jsem je.“

„Ani jsem si to nemyslel,“ opáčil Čukov. „Nevěřím, že byste to dokázal. A víte proč? Protože na to nemáte rozum ani koule. Kde jste teď, Bannone?“

Udal jsem mu přesnou polohu.

Zavěsil.

Pár vteřin nato se ohlásil Adam.

„Rus právě vystoupil z mercedesu. Oboje zadní dveře se otvírají. Vystupují lidé. Jeden muž… druhý muž…“

Zadržel jsem dech.

Konečně Adam promluvil znovu. „… a žena. Matte, je to Katherine. Míří tvým směrem.“

Vydechl jsem a vydal rozkaz, se kterým jsem čekal celou noc: „Dispečink všem taxíkům: jeďte hned na pozici Bravo. Jdeme na věc.“

Kapitola 87

Z toho, co jsem uviděl potom, se mi chtělo zvracet.

Vadim Čukov, ten malý tlustý potetovaný astmatický šmejd, který seděl nahý, zpocený a k smrti vyděšený toho rána v ruských a tureckých lázních, kráčel širokým mramorovým průchodem ze Čtyřicáté druhé ulice. Překypoval sebedůvěrou a byl zavěšený do Katherine.

Vždycky jsem jí říkal, že je nemožné, aby vypadala jinak než nádherně. Dokonce i tehdy, když se probudí bez make-upu a rozcuchaná, vyzařuje z ní krása, která vychází z její duše.

Teď ale ta duše byla zle poškozená. Chtěl jsem z toho vinit jen toho tlustého parchanta, ale znal jsem pravdu. Začalo to se mnou. Nejdřív jsem přivedl Katherine do svého života a pak jsem ji zatáhl do svého životního stylu.

Čukov a Katherine se zastavili hned za průchodem. Za nimi stáli další dva ruští grázlové. Vysoko nad nimi visela Stará sláva – obrovská americká vlajka, která byla spuštěna ze stropu v těch temných hodinách po teroristických útocích z 11. září 2001.

Čukov mě spatřil okamžitě. Pak vzhlédl k obrovské rozloze hvězd a pruhů – k vlajce, za kterou jsem bojoval, k barvám, za něž už tolik Američanů položilo život – a ten ruský parchant pomalu zvedl prostředník.

Pohlédl přes rozlehlou jeskyni Grand Centrálu a posměšně mi zasalutoval.

Vytáhl z kapsy mobil a vytočil číslo. Pár vteřin nato mi zazvonil telefon.

„Jsem připravený uzavřít obchod,“ řekl. „Přineste diamanty sem.“

„Pošlete mi Katherine,“ namítl jsem. „Položím diamanty na zem a v tichosti odejdeme.“

„Nět. Ona nikam nepůjde, dokud je neuvidím,“ řekl Čukov. „Zamiřte ke mně. Pěkně pomalu. Tři pistole míří na vás a tři na ni.“

Ztlumil jsem mobil.

„Připravení na tango, chlapci?“ zeptal jsem se tiše.

Tyův hlas se ozval jako první: „Na pozici Bravo, taneční boty na nohou.“

Pak Adam: „Byl jsem připravený zadupat ho do země, už když vlajce ukázal prostředník.“

Potom Zach: „Králík a já supíme vzteky. Chceme nakopat pár ruských zadků.“

Mě a Čukova dělilo zhruba sedmdesát metrů. Začal jsem kráčet k němu. Operace Noční ptáci začala.

Město, které nikdy nespí, dokazovalo, že je hodno své pověsti. I když davy zřídly, stále kolem nás byly stovky lidí. Někteří si povídali nahoře v restauraci, jiní čekali na pozdní noční vlak pro dojíždějící Metro North a plynulý proud chodců se valil ke stanici metra Lexington Avenue nebo autobusu na Times Square.

„Je tu velký provoz,“ utrousil Adam.

„Máme tady pár očí na balkonu nad vchodem z Vanderbilt Avenue, který kontroluje halu,“ upozornil Zach. „Je to polda. Nepoznám, jestli se soustředí na tebe, nebo jenom zírá do prázdna.“

Byl jsem v polovině cesty, zbývalo jen něco přes třicet metrů. Nevzhlédl jsem, abych se na policistu podíval. Šel jsem prostě dál.

Teď už jsem viděl Katherine zřetelně. Kalhoty měla špinavé od hlíny a oleje, vlasy slepené potem, oči zarudlé, opuchlé a plné strachu.

Když jsem se dostal na deset metrů, zastavil jsem se a zrušil ztlumení mobilu. „Dál už nepůjdu, Čukove,“ řekl jsem.

Dal jsem mobil do kapsy, otevřel doktorskou kabelu, naklonil ji dopředu, nabral hrst falešných kamenů a nechal je proudit mezi prsty zpátky do tašky.

Po jeho tlustém obličeji se rozlil úsměv a já věděl, že bezcenné sklo splnilo svůj účel. Zavřel jsem kabelu a vzal do ruky mobil.

„Chtěl jste je vidět?“ řekl jsem. „Tak jste je viděl. Teď sem pošlete jednoho ze svých mužů s Katherine a já mu dám diamanty.“

Čukov zaváhal.

„Ať vám to netrvá moc dlouho,“ řekl jsem. „Na balkoně je polda, který se už o tuhle malou scénku začal zajímat, a myslím, že bychom odtud měli všichni vypadnout dřív, než se nám rozhodne položit pár nepříjemných otázek.“

Čukov vzhlédl k policistovi, který stál na balkoně. Obrátil se k jednomu ze svých mužů – mohutnému Východoevropanovi s nahrbenými rameny.

„Grigore,“ řekl. To bylo všechno, čemu jsem rozuměl. Zbytek byl rusky.

Čukov pustil Katherininu paži. Grigor postoupil kupředu, zlehka ji poplácal po rameni a řekl: „Jděte. Prosím.“

Došli ke mně a zastavili se asi půl metru daleko. Cítil jsem strach vycházející z Katherinina těla.

„Vezmi tu tašku,“ řekl jsem Grigorovi. „Odnes ji Čukovovi a zmizte z našich životů.“

Čekal jsem, že se skloní a zvedne ji. Neudělal to. Místo toho ji posunul nohou a pak ji silně nakopl. Sklouzla po podlaze a zastavila se přímo před Čukovem.

Bylo mi jasné, že Čukovovi nebude trvat ani deset vteřin, než tašku otevře a dojde mu, že ty diamanty jsou falešné. Grigor stál mlčky, v jedné ruce držel pistoli a druhou Katherine.

Naklonil jsem hlavu ke klopě.

„Vypustit králíka,“ řekl jsem.

Kapitola 88

Nejlepší způsob, jak přinutit chrta, aby závodil na dráze, je nabídnout mu k pronásledování mechanického králíka.

Naším králíkem byl olivově zelený ruksak plný kouřových granátů, jako byly ty, které jsem odpálil toho večera, kdy jsem našel diamanty. Jakmile Zach stiskl dálkový detonátor, vybuchl před prestižním Yaleským klubem v čísle 50 ve Vanderbilt Avenue hned naproti nádraží kouřový granát.

Naším cílem bylo vytvořit chaos před Grand Centralem, než uvnitř propukne peklo.

Zabralo to.

Exploze nezpůsobila nic víc než hluk a kouř, ale ta ohlušující rána stačila, aby někomu o blok dál přivodila srdeční infarkt, a kouř by zahalil celé fotbalové hřiště.

K výbuchu došlo tak daleko, že v hlavní hale zněl jako tlumené prásknutí výfuku auta. Ti, kteří to vůbec zaslechli, nad tím jen mávli rukou; klasická ukázka postoje: Tohle je New York. Mám své vlastní problémy. Ten hluk mezi ně nepatří.

To však neplatilo pro poldy u dveří. Pro ně, kteří tam postávali hodinu za hodinou, den za dnem, noc za nocí, to byl okamžik, na který čekali.

A navzdory faktu, že ulice New Yorku spadají výhradně pod jurisdikci newyorské policie, vyrazili státní policisté MTA ze dveří jako smečka chrtů ze startovních boxů, aby dostali explodujícího králíka.

Katherine to slyšela také. Pokud vůbec mohla být ještě vyděšenější, tohle jí málem podrazilo nohy. Trhla sebou leknutím a čerstvé slzy jí začaly stékat po zaschlých cestičkách těch dřívějších na špinavých tvářích. Zoufale jsem toužil pevně ji obejmout a omluvit se jí za bolest a utrpení, které jsem jí způsobil, a poprosit ji, abych mohl celý zbytek života strávit snahou jí to vynahradit. Ale jediné, co jsem v té chvíli mohl udělat, bylo slíbit to sám sobě. Obrátil jsem pozornost zpátky k Čukovovi.

Jeho ten zvuk nevyvedl z míry. Zcela ho zaměstnalo otvírání tašky. Sáhl dovnitř a nabral hrst třpytivých kamenů. Vteřinu nato prudce zvedl hlavu a zařval na mě. Ta slova byla ruská, ale překlad jsem nepotřeboval. Byl to výkřik muže, který právě zjistil, že drží hrst bezcenného skla.

„Rozsviťte to,“ křikl jsem do vysílačky.

Čukov rozmetal falešné kameny po podlaze a sáhl po pistoli.

Já jsem přitáhl Katherine k sobě a vykřikl: „Zavři oči a zakryj si uši!“ Pak jsem ji zaštítil svým tělem.

Byla příliš šokovaná na to, aby poslechla. Přitiskl jsem si její obličej na hruď, zakryl jí uši pažemi a připravil se.

Na rozdíl od neškodných kouřových granátů, které vylákaly policisty na ulici, vytvářel granát ALST471 jasný záblesk, ohlušující tlakovou vlnu a spršku žhavých jisker. Byla to vojenská zbraň, jejímž úkolem nebylo zabít, ale šokovat a ochromit. Granát byl vyvinut pro různé taktické operace včetně záchrany rukojmích. Po odpálení v davu za sebou zanechal jen dočasně oslepené a ohlušené, naprosto dezorientované lidi. Adam a Ty odpálili dva.

Zábleskové granáty dopadly na určená místa a explodovaly. I se zavřenýma očima a zakrytýma ušima bylo to bílé světlo a hromové zadunění jako zásah bleskem.

Křik a jekot ze zaskočeného davu se odrážel od mramorových stěn a klenutého stropu.

Zavolal jsem vysílačkou Zacha, otevřel jsem oči a uviděl ho běžet ke mně.

„Jsi v bezpečí, jsi v bezpečí!“ křikl jsem na Katherine, když jsem ji předával Zachovi. „Zachu, nespouštěj ji z očí. Běž, běž, běž!“

Kapitola 89

Zach objal Katherine paží a zpola ji táhl, zpola nesl ke schodišti na severní balkon, naši vybranou bezpečnou zónu.

Ostatní jsme se museli postarat o šest rozzuřených Rusů. Jako všichni okolo nich byli stále omráčení a neschopní se bránit.

Nejdřív přišel na řadu Grigor. Mával kolem sebe rukama, stále oslepený, a snažil se zorientovat. Hranou ruky jsem ho tvrdě udeřil do ohryzku. Ten úder mu poslal do plic značné množství krve. Padl na kolena, lapal po dechu a vykašlával husté rudé cucky. Jednou rukou jsem ho popadl za čelist, druhou ruku mu dal na zátylek a trhl. Silně. Silněji, než kdybych se snažil uvolnit zarezlou matici na kole.

Dokonce i přes výkřiky rozléhající se obrovským prostorem nádražní haly se mi zdálo, že jsem zaslechl vlhké prasknutí. Nechal jsem ho dopadnout na zem.

„Tango zneškodněn,“ ohlásil jsem svému týmu.

Grand Centralem otřásla palba. Přicházela shora. Adam a Ty už vyběhli po schodech nahoru do restaurace Michael Jordan’s Steakhouse a zaujali pozice na severním balkonu.

Jeden z Čukovových mladých poskoků se nacházel pod odjezdovou tabulí spojů na New Haven. Když Adam vystřelil, byl ještě zmatený po výbuchu granátů. Mužův hrudník se roztrhl jako dýně shozená ze střechy. Košile mu zrudla a svalil se na podlahu.

„Tango tři je na západním balkonu,“ řekl jsem.

Ozval se Ty. „Nevidím ho.“

„Padl na zem, když vybuchly granáty. Ukrývá se za tím mramorovým zábradlím.“

Ty mluvil dál: „Ten zbabělý parchant se tam pěkně zašil. Vidím kousek jeho zadku mezi šestým a sedmým sloupkem.“

Jednotlivé sloupky zábradlí byly jen několik centimetrů od sebe a Ty byl nějakých sedmdesát metrů daleko. Zasáhnout takový terč bylo jako prohodit golfový míček okem v drátěném plotě.

„Máš ho na mušce?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

Pak se ozvalo hlasité třesknutí.

„Ale stejně jsem to zkusil,“ dodal. „Tango tři zneškodněn.“

Díval jsem se, jak skrz mramorovou balustrádu na západním balkonu protéká čůrek krve a kape na podlahu dole.

„Dobrá práce,“ řekl Adam.

Na místě vládl naprostý chaos. Použil jsem už zábleskové granáty v boji a viděl, jaké účinky mají na nepřítele. Tohle však bylo stokrát horší. Tihle lidé neměli žádný výcvik. Mnoho z nich bylo náhle oslepeno, ohlušeno nebo obojí. Bylo to dočasné, ale oni to nevěděli. A teď začaly létat kulky.

Vzduch naplnily náhodné výkřiky. Lidé volali boha, proklínali neviděného nepřítele, vyjadřovali lásku rodičům, partnerům a dětem, o nichž si mysleli, že je už nikdy neuvidí. Bylo tam cítit strach.

Uprostřed toho šílenství byli Rusové postiženi stejně zle a nemohli najít protivníka. Ty a Adam měli vynikající střelecké pozice, ale museli být opatrní, aby nezasáhli nějakého nevinného kolemjdoucího potácejícího se bezmocně davem.

Jeden z Čukovových mužů, kterému se ještě zcela nevrátil zrak, začal divoce pálit směrem, odkud slyšel střílet Adama a Tyho, a jeho kulky se odrážely od mramorového zábradlí, tříštily sklenice a zhasínaly žárovky.

„Tam dole někdo pálí jako blázen,“ křikl Adam.

Ty vystoupil ze svého úkrytu. Jenom na vteřinu. Jeden z Rusů ho zahlédl a vypálil. Kulka zasáhla Tyho přímo do hrudi. Šel k zemi a já zasténal.

„Dobrá muška, ten parchant,“ řekl, když zvedal své dvoumetrové tělo z podlahy. Poklepal na štít, který kulku zastavil. „Bůh vám žehnej, pane Kevlare.“

Vrátil se na svou pozici a spustil palbu na střelce. Ne jen jednu kulku, ale hned tři – dvě do hrudi a jednu do čela. Dokonalý Mozambický dril.

„Tango čtyři zneškodněn,“ řekl jsem. „Ta poslední byla navíc.“

„Jo, tohle se stane lidem, co mě naštvou.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Jasně. Ale vesta je trochu potrhaná.“

„Jen pro pořádek,“ řekl jsem, „tohle není pan Kevlar. Měl bys poděkovat panu DuPontovi.“

„Beru na vědomí,“ řekl Ty.

Zbývali dva střelci. Čukov a jeho číslo 2. Probírali se z omráčení a Čukov – teď se zbraní v ruce – křikl: „Zastřel tu děvku. Zabij ji.“

Pak Čukov namířil pistoli na mě. Skrčil jsem se, zatímco kulky vysekávaly úlomky z mramoru za mnou. Rus pronásledující Katherine byl už deset metrů daleko a pohyboval se rychle. Měl jsem jeden výstřel. Možná. Rychle jsem zamířil, vydechl a zlehka stiskl spoušť. Kulka mu provrtala díru do středu zátylku. Udělal šipku obličejem na mramor.

„Matte, za tebou!“

Obrátil jsem se a Čukovova první kulka mě zasáhla do hrudi. Druhá se mi zaryla do levého ramene. Bolest byla okamžitá a mučivá. Tvrdě jsem dopadl na podlahu. Pravda byla, že mě do té chvíle ještě nikdy nikdo nepostřelil.

Kapitola 90

I v tom zmatku jsem uslyšel Katherine vykřiknout, když jsem dostal zásah. Pak jsem ve sluchátku zaslechl Adamův hlas: „Vrakoviště šest padl.“

To jsem byl já. Od Iráku mi nikdo Vrakoviště šest neřekl, ale Adam se v zápalu boje vrátil k zažité terminologii. „Kryjte ho, kryjte ho,“ zařval Adam.

Následovalo krupobití kulek. Moji muži na Čukova spustili palbu, aby ho přinutili se krýt a přestat na mě pálit.

Do vesty jsem byl zasažen už dvakrát, ale zatraceně, zvyknout se na to nedá. Trpěl jsem bolestí, ale byl jsem vděčný. Kulka, kterou mi Čukov vypálil na hruď, se zaryla do mého štítu, a ne do těla. Ale síla nárazu mi vyrazila dech a já měl pocit, že mám několik naštíplých žeber.

Kulka v mém rameni byla tím, co medici neformálně nazývají ránou do masa. Je však nemožné zůstat neformální, když je to maso vaše. Vyhrabal jsem se na nohy.

„Matte, Matte, jsi v pořádku?“ zeptal se Ty.

„Kde je Katherine?“ vykřikl jsem.

Ozval se Zach: „Otřesená, ale v bezpečí. Jsi v pořádku?“

„Ne. A nebudu, dokud nedostanu Čukova.“ Rozhlédl jsem se kolem. „Kde je?“

„Běží nahoru po jižní rampě,“ řekl Adam. „Z balkonu na něho nemůžu zamířit. Matte, jak moc jsi zraněný?“

„Dost na to, aby mě to pořádně naštvalo. Jdu za ním.“ Viděl jsem, jak si Čukov proráží cestu zpanikařeným davem nahoru po rampě k východu do Čtyřicáté druhé ulice.

Rameno mě pálilo, když jsem utíkal k rampě. Čukov se ohlédl a uviděl mě. Pak se podíval na zužující se průchod před sebou. Stovky lidí řvaly hrůzou, když se tlačili v úzkých dveřích, kterými se dalo projít jen po jednom.

Deset vteřin a měl bych ho.

Čukovovi došlo, že se ven dveřmi nedostane.

Byla tam druhá rampa – ta, po níž se scházelo do metra. Byla prázdná. Dolů se nikomu nechtělo. Lekce z 11. září byla v jejich myslích stále čerstvá. Rychle ven z budovy. Na Grand Central někdo zaútočil. Neriskuj polapení pod zemí. Jenom šílenec by utíkal tam dolů.

Dav se tlačil k východu. Jeden šílenec se od něj oddělil a rozběhl se po rampě k bludišti tunelů metra dole.

Čukov.

Druhý člověk – krvácející, trpící bolestí a nejspíš stejný šílenec – ho následoval.

Já.

Kapitola 91

Stanici metra Grand Central tvoří labyrint křižujících se tras. Spolu se svou sesterskou stanicí pod autobusovým nádražím Port Authority na Times Square jsou to dvě nejrušnější stanice v celém systému, takže je snadné se v tom podzemním bludišti ztratit, i když nechcete.

A Čukov rozhodně chtěl.

Než jsem seběhl po rampě dolů, byl už mimo dohled. Byly tam desítky cestujících, kteří právě vystoupili z metra nebo vstoupili do stanice vchodem z boční ulice a neměli ponětí o chaosu nad sebou.

Zastavil jsem prvního muže, kterého jsem uviděl. „Neviděl jste malého tlusťocha? Nejspíš běžel…“

„Tedy, člověče!“ vyhrkl muž. „Vy krvácíte!“

Neuvědomil jsem si, jak špatně musím vypadat. „Nic mi není,“ řekl jsem. „Neviděl jste…“

Zvedl obě ruce a couvl. „Nikoho jsem neviděl. Radši byste měl jet do špitálu, chlape.“

Bylo tam půl tuctu schodišti a nejméně tolik chodeb, ze kterých si Čukov mohl vybrat.

Pokusil jsem se zvážit klady a zápory za použití stejné logiky jako on. Ty chodby ho nakonec dovedou k východu na ulici. Ale ulice budou ucpané poldy reagujícími na výbuchy a střelbu. Schody by ho dovedly k metru. Mohl by být už kilometry daleko. To byla nejpravděpodobnější možnost.

Ale kterou trasu mohl použít?

Zamířil jsem ke schodišti trasy do centra, když jsem uslyšel křik.

Po protějším schodišti vyběhla žena a volala: „Utečte. Tam dole je muž s pistolí.“

Vyrazil jsem tím směrem a bral schody po třech.

Nástupiště bylo opuštěné. Žádní cestující. Žádní poldové. Žádný Čukov. Před chvilkou tam byl, ale ženin křik ho přinutil dát se znovu na útěk.

Koleje. Čukov byl šílenec. Mohl být ale takový blázen, aby se pokusil utéct tunelem?

Postavil jsem se na kraj nástupiště a pohlédl do polotmy. Bylo tam dost světla, aby viděl na cestu, a pokud by byl chytrý a opatrný, mohl by se dostat na stanici v Padesáté první ulici.

„Otoč se.“

Strnul jsem. Ten šílenec byl za mnou. Pistoli jsem měl zastrčenou za opaskem. Ani jsem se nemusel dívat, abych viděl, kde je ta jeho – mířila mi přímo na záda.

Pomalu jsem se obrátil a on tam stál s poloautomatem Makarov PM namířeným na mou hruď.

Oči mu plály a já slyšel astmatický rachot v jeho plicích, když dýchal. Věděl jsem, co přijde teď: slovní výpady, tirády, zuřivý výčet všech nespravedlností, kterých jsem se na něm dopustil, následovaný hrozbami a sliby pomsty, jež postihne mě i všechny mé blízké. A potom ještě jedno – poslední vyjednávání. Pořád chtěl ty diamanty, a přestože jsem ho při výměně podvedl, stále si myslel, že je mám.

Řvi si na mě, jak chceš, pomyslel jsem si. Potřebuju co nejvíc času, abych vymyslel, jak z toho ven.

Ale zmýlil jsem se. Nepronesl jediné slovo. Jen mi namířil pistoli na srdce a stiskl spoušť.

Kulka narazila do plátu mého štítu a srazila mě po zádech z nástupiště do kolejiště. Bolest byla nesnesitelná, ale vesta mi znovu zachránila život.

Ale jenom na pár vteřin. Čukov popošel na kraj nástupiště a namířil mi Makarov na hlavu.

„Da svidanija, parchante,“ řekl.

Kapitola 92

Neprůstřelné vesty zachraňují životy, ale o kosti se moc nestarají. Mám čtyřiadvacet žeber a měl jsem pocit, že je každé z nich zlomené.

Čukov mi mířil na hlavu. Můj výcvik mi velel odkulit se, než stiskne spoušť, ale mohl jsem sotva dýchat, natož uhnout před kulkou.

Byl jsem mrtvý.

Uslyšel jsem výstřel a uviděl záblesk z hlavně, ale nezemřel jsem. Kachlíková stěna za mnou se roztříštila a tunelem se rozlehl Čukovův mocný řev, když se jeho tělo zřítilo z nástupiště.

Někdo seběhl ze schodů a udeřil Čukova zezadu, takže jeho kulka šla mimo a tlustý Rus se svalil na koleje.

Nebyl to zázrak. Bůh vám žehnej, Adame, Zachu a Tyi. Posadil jsem se, abych se podíval, který z těch tří mi zachránil život. Ale nebyl to žádný z nich.

„Matthewe, seber jeho zbraň!“ Byla to Katherine.

Čukovova zbraň dopadla vedle koleje. Zvedl se ve mně adrenalin. Podařilo se mi kleknout a sáhnout po své vlastní pistoli. Čukov už stál. Jeho noha prolétla vzduchem a zasáhla mě do čelisti. To bolelo. Navíc to rozpoutalo peklo v ráně v mém rameni.

Svalil jsem se na záda a Čukov hrábl po pistoli v mé ruce. Prsty jedné ruky mi zaryl do obličeje a druhou trhl za zbraň.

Bolest byla oslepující. Skoro jsem ztratil vědomí. Pustil jsem pistoli.

„Ty zasranej šmejde,“ zařval a namířil mi hlaveň do obličeje.

Došly mi síly. Věděl jsem, že jakmile Čukov skoncuje se mnou, zastřelí Katherine. Musel jsem ji přinutit, aby utekla. Vzhlédl jsem k nástupišti.

A tam stála ona a zvedala nad hlavu odpadkový koš Newyorského dopravního podniku silou, která se musela zrodit ze strachu a žhavého vzteku. Hodila ho na Čukova.

Zasáhla ho přímo do obličeje a on ztratil rovnováhu. Kovové pletivo mu rozedřelo tvář do krve.

Zuřivostí bez sebe se opřel dlaní o mé rameno, zvedl se a mé tělo znovu zaplavila vlna agónie.

A pak jsem to uslyšel. Vlak číslo 6.

Čukov ho zaslechl také. Přeskočil pohledem ze mě na nástupiště a rozhodl se zachránit si vlastní zadek a nechat vlak, ať se o mě postará.

S mou pistolí stále v ruce se vrhl na nástupiště jako tlustá horská puma.

Katherine vykřikla.

Čukov vyhodil pravou nohu na nástupiště a zařval: „Zabiju tě, ty zatracená děvko!“

Vymrštil jsem se a popadl ho za levou nohu. Vší silou jsem trhl a oba jsme se po zádech svalili na koleje. Jak jsem padal, převalil jsem se, takže když jsme se vzpamatovali, seděl jsem mu obkročmo na hrudi.

Chytil jsem ho za hlavu a udeřil jí o kolejnici. Naklonil jsem se dopředu, abych mu vypáčil zbraň z ruky, ale Čukov mě zasáhl svým širokým čelem do obličeje. Cítil jsem, že mi zlomil nos.

Z tunelu se rychle blížily reflektory soupravy směřující do Bronxu. Zaječela píšťala.

Vsadím se, že strojvůdce zaječel také. Nejlépe ze všech musel vědět, že i když použije brzdy, nepodaří se mu včas zastavit.

Uslyšel jsem kvílení kovu o kov, jak kola vlaku klouzala po kolejích.

Čukov a já jsme byli plně zaměstnaní bitvou na život a na smrt. A ta bitva měla za pár vteřin skončit.

Kapitola 93

Čukov a já jsme se stále přetahovali o pistoli. Vypadalo to však, že vyhraje někdo třetí: vlak číslo 6.

Věděl jsem, že mi došel čas. Pustil jsem pistoli. Stáhl jsem zdravé rameno dozadu a vrazil mu pravý loket do levého oka. Myslím, že jsem slyšel zapraskat kost, jak se mu zabořil do očního důlku. Pak jsem vyskočil na nohy. Vykopl jsem mu pistoli z ruky a druhou nohou mu šlápl na krk.

Katherine se naklonila z nástupiště a podívala se do tunelu na blížící se vlak. „Matthewe,“ křikla, „zmiz z těch kolejí!“

Pohlédl jsem do tmy. Reflektory vlaku, ještě před pár vteřinami jen světlé tečky, byly mnohem jasnější a větší.

Čukov se snažil vstát, ale já jsem měl váhu a páku na své straně.

„Matthewe, prosím, on za to nestojí,“ řekla. „Prosím, prosím, uteč!“

Nemohl jsem. Kdybych sundal nohu z Čukovova krku, pořád by měl dost času vytáhnout se na nástupiště. Tohle jsem musel dokončit.

A pak jsem si na něco vzpomněl. Vybavil se mi obraz Čukova sedícího v parní sauně s inhalátorem v klíně. Čukov byl astmatik.

Zvedl jsem nohu z jeho krku a dupl mu hrudník. Tlak byl větší, než jeho plíce dokázaly zvládnout. Začal lapat po dechu.

Sáhl jsem mezi koleje a zvedl hrst černé hlíny a špíny z metra ležící mezi dřevěnými pražci. A právě když se Čukov pokusil zhluboka nadechnout, mrštil jsem mu to svinstvo do obličeje.

Všechno vdechl.

Nabral jsem další hrst prachu a vmetl mu ji na nos a ústa. Teď už ho dusil silný astmatický záchvat. Plival, dávil ze sebe nesrozumitelná ruská slova, poulil oči hrůzou.

Naklonil jsem se nad ním. „Copak, Vadime? Vypadáš, jako bys viděl Ducha.“

Čukov vytřeštil oči ještě víc, když mu pravda pronikla do mozku, a konečně si uvědomil, proti komu po celou dobu stál.

Ještě jednou jsem se podíval do tváře zla a zabořil obě pěsti do jeho selhávajících plic.

„Da svidanija, parchante,“ řekl jsem.

Dal jsem se na útěk. Čukov mě nepronásledoval.

„Matthewe, pospěš!“ křičela Katherine. „Vlak se blíží!“

Jako kdyby mi to musela připomínat.

Píšťala ječela, ječela a ječela. Obrátil jsem se, jak jsem jen dokázal. Zpod kol smýkajících se po ocelových kolejnicích vylétávaly snopy jisker. Dokázal jsem dokonce rozeznat strojvůdce v kabině, ale čirou hrůzu v jeho očích jsem si mohl jen představovat.

Opačný konec stanice byl asi sto padesát metrů daleko. Bylo mi jasné, že to nezvládnu. Neuniknu. Zemřu.

Kapitola 94

I tak jsem pádil ze všech sil.

Katherine běžela podél mě po nástupišti.

„Chyť se mě za ruku,“ volala na mě. „Vytáhnu tě nahoru, Matthewe.“

„Ne,“ křikl jsem, „stáhl bych tě dolů.“

„To je jedno,“ řekla.

Její slova byla jako balzám. Pokud by byla poslední, která bych slyšel, zemřel bych šťastný.

No, možná ne šťastný, ale rozhodně o něco více smířený se světem.

„Je mi to všechno líto,“ zvolal jsem v naději, že mě uslyší přes hukot vlaku číslo 6. „Miluju tě.“ A pak jsem přešel do sprintu – takového, na jaký jsem se zmohl s mnohanásobnými frakturami a velkou ztrátou krve.

Stanice metra Grand Central má dvě nástupiště a čtyři koleje. Jednu na každé straně a dvě souběžné uprostřed. Kdybych stál na jedné z vnitřních kolejí, mohl bych ustoupit na druhou a nechat soupravu přejet. Ale vnější kolej je smrtící past – nástupiště na jedné straně a zeď na druhé. Jedinou šanci na únik skýtaly servisní dveře zasazené do zdi.

Jedny jsem uviděl sedm metrů před sebou.

Ohlédl jsem se. Vlak právě vjel do stanice, jiskry létaly, píšťala hvízdala a ve tváři strojvůdce se zračila panika, když viděl jednoho člověka ležet na kolejích a druhého utíkat tunelem.

A pak jsem uslyšel tupý úder.

Kdyby Čukovovi zbýval v plicích nějaký vzduch, když do něho vlak narazil, možná by vykřikl. Ale ozvalo se jen plesknutí, jako když se tenisovou raketou udeří do matrace. Nebylo pochyb – Čukov byl mrtvý.

Natáhl jsem ruku k servisním dveřím ve zdi tunelu. Vzal jsem za kliku. Zamčeno.

Od bezpečí mě dělilo ještě asi třicet metrů.

Vlak zpomaloval. Možná mu nakonec uteču.

A pak jsem zakopl o pražec a svalil se obličejem do štěrku a prachu mezi kolejemi.

To byl konec. Útěchou mi mohlo být jen to, že je jeden z největších lumpů světa mrtvý a nejkrásnější žena naživu a v bezpečí, což bylo přesně to, o co mi šlo.

Mise splněna.

Kvílení brzd bylo ohlušující. Dokonce i student umění se trochu vyzná ve fyzice.

Ten vlak nemůže zastavit včas.

Setrvačnost vyhraje.

Prohrál jsem a zemřu na kolejích.

Kapitola 95

Zach ten pláč uslyšel dřív, než doběhl na nástupiště. Pádil po schodech dolů. Byla to Katherine. Obličej měla zabořený do Tyova ramene a nezvladatelně lkala.

„Tyi, jsem rád, že jsi Katherine našel,“ řekl Zach. „Matt by mi nakopal zadek, kdybych dovolil, aby se jí něco stalo. Seženeme ostatní a zmizíme odsud.“

„Zachu…“ Ty zaváhal.

„Co?“ vyhrkl Zach. „Co se stalo?“

„Matt je mrtvý,“ vzlykla Katherine.

„Matt s Čukovem se porvali na kolejích,“ řekl Ty. „Vlak je oba srazil.“

Poslední tři vagony vlaku číslo 6 stály ještě uvnitř tunelu. Dveře soupravy zůstávaly zavřené. Hrstka cestujících se tiskla k oknům a snažila se zjistit, proč strojvůdce sedí na zemi, zády se opírá o ocelový sloup a nohy má natažené před sebou. Vedle něho klečela nádražní policistka.

„Proboha,“ sténal strojvůdce. „Bože, nemůžu tomu uvěřit.“

„Snažte se uklidnit, pane Perezi,“ řekla policistka a položila mu ruku na paži. „Zdravotníci jsou už na cestě.“

„Zdravotníci?“ podivil se. „K čemu? Oba jsou mrtví.“

„Kvůli vám,“ řekla. „Postarají se o vás. Snažte se uklidnit.“

„Měl jsem zelenou celou cestu z Třicáté čtvrté,“ řekl Perez. „Tak jsem jel. Ale podle předpisů. Na sto procent podle předpisů.“

Katherine zoufale zasténala.

Policistka se prudce otočila a pohlédla na ni. „Snažím se tu získat výpověď. Nemohl by prosím někdo…“

„No tak!“ vyštěkl Ty na policistku.

„No jo, omlouvám se,“ řekla. „Ale tohle je složitá situace.“

Obrátila se zpátky ke strojvůdci. „Spadli tam, skočili, nebo co se stalo?“

„Ne. Už tam byli, když jsem je uviděl. Jeden chlap byl na kolejích a nemohl vstát. Vypadalo to, jako by mu ten druhý pomáhal. Zapojil jsem brzdy, jakmile jsem je spatřil, ale ten muž na kolejích byl moc blízko u začátku stanice. Neměl šanci.“

Zavřel oči a sklonil hlavu.

„A ten druhý muž?“ zeptala se.

„Dal se na útěk. Vlak zpomalil na šest kilometrů v hodině. Byl by to dokázal, ale upadl. Nebyla to moje vina.“

Po schodech seběhlo pět policistů. Jeden z nich byl seržant.

„Seržante,“ řekla policistka, „máme tady dva civilisty pod vlakem a strojvůdce je v šoku. Pověděla jsem průvodčímu, aby nechal dveře zavřené, dokud nepřijde někdo, kdo udrží dav pod kontrolou.“

„Nějací svědci?“ zeptal se seržant.

„Tahle žena,“ řekla a ukázala na Katherine.

Tou dobou se už asi deset cestujících přesunulo do předního vagonu. Jeden začal bušit na okno a skandovat: „Pusťte nás ven. Pusťte nás ven.“ Ostatní se okamžitě přidali.

„Nenechte ji odejít,“ řekl seržant. „Nejdřív se postarám o cestující.“

„Počkám tu s ní,“ řekl Adam a položil Katherine paži kolem ramen.

„Musíme vás odsud dostat,“ pošeptal jí. „Hned. Dokud mají poldové plné ruce práce.“

„Nemůžu,“ vzlykla. „Matthew je pořád tam dole. Jeho tělo je tam.“

„Katherine, to byste neměla vidět,“ řekl Zach.

„Je po něm,“ řekl Adam. „Pro kapitána už nemůžeme nic udělat. Chtěl, abychom se postarali o vaše bezpečí. A to taky uděláme.“

Pokusil se odvést ji ke schodům.

Ale Katherine padla na kolena. „Matthewe. Tolik tě miluju. Miluju tě,“ vzlykla. „A odpouštím ti.“

Zpod vlaku se ozval slabý hlas. „Jestli seženeš někoho, kdo ze mě dostane ten vlak, můžeš mi to říct do očí. Taky tě miluju.“

Kapitola 96

Ležel jsem přímo pod druhým vagonem, možná sedm metrů od Katherine. Podařilo se mi přitisknout se k pražcům. Přes čtyřicet tun přejelo nade mnou, než se vlak číslo 6 konečně zastavil.

Nevím, jak dlouho jsem tam ležel v bezvědomí. Kvůli ztrátě krve a po tom, jak jsem se při pádu udeřil do hlavy, to muselo nějakou dobu trvat. Ale když jsem se probral a uslyšel Katherine říkat, že mě miluje, měl jsem další důvod dostat se odtamtud.

Nahoře na nástupišti jsem slyšel plakat Katherine a smát se a jásat mé chlapce. Pak zazněly rozkazy někoho, kdo to měl na povel.

„Nehýbejte se,“ řekl něčí hlas.

„Nebojte se,“ odpověděl jsem, „já nikam nejdu.“

„Matte!“ To byl Adam. „Jsi v pořádku?“

„Ne,“ řekl jsem. „Víš, jak hnusné je to tady dole na kolejích? Nejspíš umřu na tu špínu.“

Pak jsem uslyšel Tyho. „Aspoň víme, že jeho smysl pro humor je stejně mizerný jako dřív.“

Trvalo půl hodiny, než se podařilo vypnout proud ve třetí kolejnici a hasiči mě mohli vytáhnout ven. Zdravotníci mě položili na nosítka na nástupišti. Vzhlédl jsem a další, koho jsem uviděl, byla Katherine. „Dobrá rána, tím odpadkovým košem,“ řekl jsem.

Klekla si a přitiskla se k mému špinavému, páchnoucímu, zakrvácenému tělu. Líbala mě na tvář tak dlouho, dokud ji ode mě zdravotníci neodtrhli.

„Paní, musíme ho odvézt do nemocnice. Můžete jet s námi.“ Čtyři hasiči a dva zdravotníci zvedli nosítka a zamířili ke schodům.

„Moment. Musím s ním mluvit. S tamtím mužem.“

Byl to strojvůdce. Přišel blíž a postavil se vedle mě. Ve tváři byl popelavý a plakal. „Je mi to líto. Uviděl jsem vás, když už bylo moc pozdě. Je mi to moc líto.“

Byl jsem to já, kdo by se měl omluvit. Byl jsem to já, kdo nechal Čukova lapat po dechu a učinil z tohohle chudáka jeho kata.

„Neomlouvejte se,“ řekl jsem. „Ten chlap na kolejích byl darebák. Pokusil se zabít tuhle krásnou ženu. Katherine. A na těch kolejích se snažil zabít i mě. Oba jste nás zachránil. Děkuju vám.“

Přikývl, ale jeho výraz se nezměnil a já věděl, že jeho život už nikdy nebude jako dřív.

I z něho byl teď vrah.

Kapitola 97

Odvezli mě do nemocnice Bellevue, kde mi doktoři na pohotovosti vyndali z ramene kulku, dali mi krevní transfuzi a řekli mi, že zlomený nos a naštíplá žebra se do šesti týdnů zahojí samy.

Pak mě napumpovali léky proti bolesti a nechali mě vyspat. Katherine spala v křesle v mém pokoji a mí tři kamarádi se celou noc střídali na stráži u dveří.

Ve čtyři odpoledne jsem měl první návštěvu: detektivy Stevea Garbera a Nathana Watta z newyorské policie.

„Snažíme se poskládat dohromady, co se včera v noci stalo,“ řekl Watt. „Nevadilo by, kdybychom vám položili pár otázek?“

„Mám to všechno rozmazané,“ řekl jsem. „Ten šílenec napadl moji přítelkyni. Pokusil jsem se ho odrazit a rvačku ukončila souprava metra.“

Katherine souhlasně přikývla.

„Zná někdo z vás toho chlapa?“ zeptal se Watt.

„Ne.“

Watt se usmál. „Vadim Čukov. Má záznamy na dvou kontinentech. Pašování, žhářství, loupeže, vraždy… je to dlouhý seznam, ale tohle bylo poprvé, co se pokusil napadnout nevinnou ženu čekající na metro. Víte jistě, že jste ho neznali?“

„Já nikoho takového neznám,“ trval jsem na svém. „Jsem jenom chudý student umění.“

„Chudý student umění a válečný hrdina námořnictva, který sloužil v Iráku a Afghánistánu,“ doplnil Garber.

„Moje dny u námořnictva jsou pryč,“ namítl jsem.

„Víte o tom, že Čukov a pět jeho mužů provedli na začátku toho večera něco jako teroristický útok na nádraží Grand Central?“ otázal se Garber.

„Dnes ráno to bylo v novinách,“ řekla Katherine.

„Byl někdo zraněn?“ zeptal jsem se.

„Včetně Čukova se našlo šest mrtvých. Samí darebáci. Vypadá to, jako by někdo věděl, že přijdou, a vyčistil tu špínu bez pomoci poldů.“

„Asi nějací samaritáni,“ konstatoval jsem.

„Ale vy jste tam nebyl,“ řekl Watt.

„Ne,“ potvrdil jsem.

„Dá se to snadno ověřit,“ dodal Watt. „Mají celý ten incident na videu.“

Katherine vytřeštila oči a stiskla mi ruku.

„A sakra, teď jsem si vzpomněl,“ vstoupil do toho Garber. „Nádraží není pod naší jurisdikcí. Patří pod MTA – státní poldy.“

„Pak myslím, že nemá smysl se na ty záznamy dívat,“ konstatoval Watt. „Jsme tady jen proto, abychom se zeptali na ten incident v metru. Chce k němu někdo z vás něco dodat?“

„Ne, pane,“ řekl jsem.

„V tom případě myslím, že je to všechno,“ ukončil to Watt. „Detektive Garbere, co kdybychom tomuhle válečnému hrdinovi a jeho přítelkyni dopřáli trochu odpočinku.“

Zamířili ke dveřím. Watt se zastavil a ohlédl.

„Pane Bannone, měl bych jen menší připomínku k jedné věci, kterou jste řekl.“

„A ke které?“

„Povídal jste, že vaše dny u námořnictva jsou pryč.“

„Ano, pane.“

„Ty nejsou nikdy pryč. Můj parťák a já jsme oba sloužili v Pouštní bouři.“ Usmál se. „Semper Fi, kámo.“

Zamrkal na mě, zasalutoval a pak oba vyšli ze dveří a už se nevrátili.

Kapitola 98

Rozhodl jsem se nechat školy. Přestože jsem chtěl získat titul, měl jsem na práci něco důležitějšího: získat zpátky Katherine – pokud to půjde.

Odletěli jsme do Paříže a pronajali si ateliér ve třetím patře domu ve stylu art deco v Quartier Saint-Germain-des-Prés. Matrace byla příliš měkká, toaleta zas náladová, ale severní světlo proudící dovnitř okny od podlahy ke stropu bylo malířovým snem. Zlomený nos mi srostl, prasklá žebra se zahojila. A tři měsíce od té noci v tunelu metra se můj vztah s Katherine začínal vyvíjet docela slibně.

Bylo nedělní zářiové ráno. Po probuzení mě čekala vůně čerstvě pražené kávy, hudba Coldplay z přehrávače a pohled na Katherine v džínách a topu zastříkaném od barev sedící na pohovce. Na nahá ramena jí svítilo slunce a na klíně měla stočeného kocoura Hoppera, který tiše předl.

„Zůstaň tak,“ řekl jsem. „Dojdu si pro kávu a štětec.“

„Ty portréty neděláš,“ namítla.

„Ale maluju nahé ženy.“ Usmál jsem se. „Nevíš, kde bych nějakou našel?“

„Čistě náhodou je jedna tady pod tím,“ řekla. Pak si svlékla top a stáhla džíny. Bože, byla ve svlékání tak šikovná.

„Kafe může počkat,“ řekl jsem.

Náš ranní sex bývá obvykle rychlý, naléhavý, jako kdyby se na Zemi řítil asteroid a nám zbývalo jen pár minut. Toho rána jsme mu však věnovali skoro celou hodinu.

„Nerada bývám praktická, zvlášť ve chvílích, jako je tahle, ale měli bychom se osprchovat a obléknout,“ řekla nakonec Katherine.

Leželi jsme na hromadě zmuchlaných přikrývek a rozcuchaných vlasů, kůže na kůži, mokří potem. Byl jsem stále v ní. Víceméně.

Položila rty na mé, jemně mě políbila a našla svým jazykem můj. To stačilo ke znovuprobuzení mého libida.

„Musíme jít, Matthewe,“ řekla Katherine. „Měli bychom vstát.“

„Jak sis možná všimla, já už stojím,“ namítl jsem. „Dej mi dva dobré důvody, proč bych měl vůbec někdy vylézt z téhle postele.“

„Tvoje matka a otec,“ podotkla. „V deset s nimi jdeme na pozdní snídani.“

„Tak se opozdíme,“ namítl jsem. „Oni to pochopí.“

Kapitola 99

O hodinu později jsme seděli v kavárně na chodníku, jedli vejce Benedikt a máslové briošky, zatímco moje matka, které se točila hlava po polovině koktejlu mimosa, opěvovala krásy Paříže. Byla jako školačka z Colorada na prvních prázdninách. Dokonce i otec se trochu usmíval.

Byla to snídaně na rozloučenou. Moji rodiče strávili týden v Paříži a teď měli pokračovat do Říma, Florencie, Benátek… Celé to měla završit čtrnáctidenní plavba po Středozemním moři. Bylo to skandálně drahé, ale v sedmimístném kontě, které jsem jim otevřel ve své holandské bance, to žádnou velkou díru neudělalo.

Odvezli jsme je na letiště a vrátili se domů, kde jsem šest hodin v kuse maloval a dělal si přestávky jenom na kávu a pár slov inspirace.

V sedm jsme se s Katherine posadili na naši malou terasu, srkali jsme lehké bílé burgundské a pozorovali, jak se na ocelově šedé západní obloze střídají nádherné odstíny červené, oranžové a indigové.

Zazvonil zvonek.

„Chudák,“ poznamenala Katherine. „Moc nerada mu tohle dělám.“

„Je to pro jeho dobro,“ opáčil jsem.

Očekávali jsme společnost, ale starých zvyků se člověk těžko zbavuje, takže jsem se podíval na obraz z malé bezpečnostní kamery, kterou jsem nainstaloval u domovních dveří, než jsem návštěvníka pustil bzučákem dovnitř.

Dupal hlasitě po schodech a často se zastavoval, aby popadl dech nebo si postěžoval.

„Zlatíčka moje,“ zafuněl Newton, když se konečně dostal k našim dveřím. „Jde to s vámi z kopce.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Katherine.

„Když jsem se s Matthewem setkal poprvé, byl to hladovějící umělec žijící ve čtvrtém patře domu bez výtahu. Dneska jste ve třetím patře. Těším se na den, až budeš bohatý a slavný a já budu moct vyjet výtahem do tvého střešního apartmá.“

„Samé kecy, Newtone,“ řekla Katherine. „Jakmile bude Matthew bohatý a slavný, najdeš si jiného strádajícího umělce bez peněz a se spoustou schodů.“

Newton se zasmál. „Má pravdu. A teď mi ukažte to, pro co jsem přišel.“

Vstoupil do ateliéru. „No páni,“ zajásal, když se rozhlédl po mých nových dílech. „Já žasnu. Geniální.“

„Opravdu?“ zeptala se Katherine. „Skutečně si myslíš, že je Matthew génius?“

„Nebesa, to ne. Já jsem geniální. Říkal jsem, že se zlepší, a taky že ano. Ten kluk objevil barvu. A naději. A vášeň.“

„Mluv dál, Newtone,“ pobídla ho Katherine. „Každé slovo chvály tě přijde draho.“

Newton pokrčil rameny. Nebyly to jeho peníze.

Vybral si pět obrazů.

„Jednoho dne budou mít cenu milionů,“ řekl. „Ale prozatím je ocením na deset táců za kus.“

Vypsal mi šek na padesát tisíc dolarů. Nemohl jsem tomu uvěřit.

„Je v tom ale háček,“ řekl a zamával mi šekem před obličejem. „Musíte mi dovolit, abych vás pozval na večeři.“

„Neměl bych to zaplatit já?“ zeptal jsem se. „Tenhle šek vydá na večeře na celý rok.“

Zasmál se. „Ne tam, kde budeme večeřet, chlapče. Už jste slyšeli o La Tour d‘Argent?“

„Já ano,“ utrousila Katherine. „Přijímáme tvou štědrou nabídku.“

„Výborně. Vyzvednu vás ve tři čtvrtě na devět.“

Jakmile Newton odešel, začala se Katherine přehrabovat v šatně. „Nemám nic na sebe,“ pronesla. „Rien. Nic.“

„V ničem vypadáš skvěle. V tom se mi líbíš nejvíc.“

„Tím mi nepomůžeš,“ namítla. „Hoď sebou a oblékni se.“

„Jedna otázka,“ řekl jsem. „Proč nás pozval na večeři?“

„Protože hrozně rád jí, má spoustu peněz na výdaje a chce se nechat vidět na veřejnosti s pohledným artisté Américain a jeho ošklivou profesorkou, která nemá, v čem jít. Napadá tě nějaký jiný důvod, proč by nás zval na večeři?“ Nenapadal. A to mě znervózňovalo.

Kapitola 100

Tour d‘Argent je pařížskou institucí už od šestnáctého století. Tato restaurace u řeky Seiny je Mekkou pro lidi, kteří žijí, aby jedli. Není to zrovna podnik, kam člověk jen tak přijde a požádá o stůl pro tři.

A ne jen tak nějaký stůl. Od toho našeho byl nádherný výhled na řeku a katedrálu Notre Dame.

„Jak se ti podařilo sehnat tak nádherný stůl na poslední chvíli?“ zeptal jsem se.

„Chce to jen šarm a peníze,“ řekl Newton. „Já poskytuji to první a můj zaměstnavatel má spoustu toho druhého. Voila – a jsme tady.“

Sommeliér mu podal vinný lístek.

„Tohle je zjednodušená verze,“ řekl Newton a podal ho mně. „Mají tady ve sklepě půl milionu láhví vína a kompletní seznam má čtyři sta stránek.“

Objednal láhev Louis Roederer Champagne Cristal Brat z roku 1990, která stála víc než moje první auto.

„Přípitek,“ pronesl Newton, jakmile nám naplnili sklenice. „Na vzkvétajícího mladého umělce Matthewa Bannona.“

„A na krásnou ženu, která to celé umožnila,“ dodal jsem. „Na Katherine Sanborneovou.“

„A na Matthewova štědrého nového mecenáše,“ řekla Katherine. Nevinně pohlédla na Newtona. „Jakže se jmenuje?“

„To vám bohužel nemůžu říct,“ odpověděl Newton. „Je to milý člověk, ale dost tajnůstkářský.“ Usmál se na mě.

„Určitě to chápete, že, Matthewe. Každý máme svá malá tajemství.“

„Ale my na něho připíjíme,“ řekla Katherine. „Musí mít nějaké jméno.“

Newton se usmál. „V tom případě se nerozpakujte mu nějaké dát.“

„Koperník,“ řekla Katherine. „Newton a Koperník – oba přitahovaní hvězdami.“

Připili jsme si na Koperníka.

„Tak Newtone,“ řekl jsem, „jsi tak tajnůstkářský jako tvůj šéf, nebo nám o sobě něco povíš ?“

„Tajnůstkářský? Moi? Nebesa, ne. Můj život je otevřená kniha. Vlastně mám v plánu jednoho dne takovou napsat. Už mám i jméno: Zpověď umělecké děvky.“

„Už teď se na tu knihu těším,“ řekla Katherine. „Pověz nám něco o těch světlých stránkách.“

„Vlastně, drahá, má jenom světlé stránky. Když mi bylo dvacet, zamiloval jsem se do Andyho Warhola. Někteří lidé jím pohrdají, ale byl to hlavní představitel trhu s uměním,“ řekl Newton. „Všimněte si, že říkám trhu. Andy byl ten vzácný druh umělce, který dokáže balancovat mezi uměním a komercí. Znáte jedno jeho rané dílo – Osm Elvisů? Nedávno jsem ho prodal za sto milionů dolarů.“

„A znal jsi ho osobně?“ zeptala se Katherine.

„Intimně,“ odpověděl Newton. „Andy mě seznámil s Timothym Learym, který mě samozřejmě seznámil s LSD.“

„Ty jsi bral LSD?“ podivila se Katherine.

Newton pokrčil rameny. „Bylo to jen přechodné období, ale kdo z nás s ním v osmdesátých letech neexperimentoval?“

„Vím, jak to myslíš,“ řekl jsem. „Já byl v roce 1980 závislý na matčině mléku. Ale to bylo taky jen přechodné období.“ Newton se zasmál a následujících několik hodin jsme si vyměňovali historky z našich životů. Ty moje byly pečlivě upravené. Jeho byly velice zábavné, ale vsadil bych se, že z větší části smyšlené.

V jednu hodinu v noci jsem měl pocit, že jsem se toho dozvěděl velice málo o tomhle člověku, kterého jsem znal jen jedním jménem. A doufal jsem, že on se o mně dozvěděl ještě míň.

Cestou domů požádal řidiče, aby otevřel střešní okno. Všichni tři jsme mlčky seděli a dívali se na oblohu.

„Co se mě týče, nevím nic jistě, ale pohled na hvězdy mě přivádí ke snění,“ řekl Newton, když jsme přijeli před náš dům.

„To je krásné,“ namítla Katherine.

„Vincent van Gogh to řekl přede mnou. A teď do postele, vy dva,“ dodal a zamrkal na nás.

Poslechli jsme na slovo.

Té noci jsme se navzájem pomalu svlékli, jemně se dotýkali jeden druhého, zkoumali se a hladili. Neřítily se na nás žádné hrozivé asteroidy. V srdci jsem cítil, že nás čeká spousta jasných, krásných zítřků. Přinejmenším jsem tomu té krásné noci v Paříži chtěl věřit.

Kapitola 101

Byl teplý zářijový večer, když Nathaniel Prince vyrazil na svůj osmikilometrový běh ulicemi Moskvy. Po půl hodině se jemné mrholení změnilo v prudký déšť. Ten po dvou minutách ustal stejně nenadále, jako začal, ale Nathaniel byl už promočený na kůži.

Zasmál se. Bylo mu to jedno. Brzy bude doma a Natalia mu přichystá horkou koupel. Potom si dají svou tradiční nedělní večeři: boršč, golubcy polité kysanou smetanou a jeho oblíbený kisel.

Běh, koupel, doma uvařená večeře a pak si sednout a několik hodin se před spaním dívat na hloupou ruskou televizi. Život byl teď jednodušší. Nathaniel to nedokázal pochopit, ale poprvé od svého dětství byl šťastný. Víc než šťastný. Smířený se světem.

Stálo ho to hodně. Jeho moc, domov i bohatství byly pryč. Výměnou za to, že bylo jemu a Natalii dovoleno žít.

Té noci v hotelu Atlantis v Nassau stále choval naději, že se Čukovovi podaří získat diamanty zpátky a on dokáže uchlácholit Arnoffa a ostatní členy Syndikátu. Ale pár hodin po schůzce byli Čukov a pět jeho mužů mrtví a diamanty byly ztracené navždy.

Nathaniel prodal svůj dům v Park Slope, vyraboval své bankovní účty a s Arnoffovou zárukou amnestie bez odpuštění se s Natalii odstěhoval do Moskvy.

Přestože musel vyplatit deset milionů dolarů, nebyl ani zdaleka chudý a Natalia našla krásný byt ve starém domě ze stalinské éry na nábřeží Frunzenskaja. Šest prostorných pokojů, vysoké stropy a široká terasa s dechberoucím výhledem na řeku Moskva.

Byla to čtvrť osídlená rodinami s dětmi a Natalia měla za dalších pět měsíců tlačit kočárek ulicemi lemovanými stromy přes most pro pěší do parků Gorkého a Něskůčnyj na protějším břehu.

V šedesáti znovu otcem. Před třemi měsíci si myslel, že ho Syndikát nechá zabít. Teď měl všechno, pro co se dá žít. Kdo ví, pomyslel si, když dorazil ke dveřím domu, kde bydlel, třeba nám ten parchant Zelvas všem prokázal službu.

Protáhl si lýtka a zadní strany stehen a vyjel výtahem do devátého patra.

Ještě než otevřel dveře, přivítala ho doma omamná vůně masa s cibulí zabaleného do zelného listu a vařeného v hrnci s rajskou omáčkou.

Vstoupil do bytu a uviděl vetřelce. Instinktivně sáhl po pistoli, ale pod svým přiléhavým běžeckým oblečením samozřejmě žádnou neměl.

Ti muži v bytě ano. Všichni čtyři.

Natalia seděla uprostřed obývacího pokoje přivázaná k židli. Oči měla zarudlé a opuchlé, ústa přelepená páskou.

„Jak se opovažujete?!“ vykřikl Nathaniel. „Co má tohle znamenat? Víte, vy mužici, kdo já jsem?“ Vrhl se kupředu, aby dceru odvázal.

Jeden z mužů ho udeřil do obličeje hlavní pistole, Nathaniel se zapotácel dozadu a plival krev a zuby.

Pak si prohlédl útočníka. Jednu stranu mužova obličeje pokrývaly jizvy a kožní štěpy. Byl to obličej, na který se špatně dívalo, ale Nathaniel věděl, že kdyby ho už někdy viděl, rozhodně by ho teď poznal. Ale ten muž mu byl cizí.

„Sednout,“ přikázal ozbrojenec.

Strčili pod něj další židli a srazili ho na ni.

„Kdo vás tímhle pověřil? Kdo vás poslal?“ ptal se Nathaniel, když ho jeden z mužů přivazoval k židli.

Zdálo se, že jim velí ten muž se zjizveným obličejem. „Nikdo nás neposlal,“ řekl a zamrkal na ostatní. „Slyšeli jsme, že je tady dnes večírek, tak jsme sem přijeli sami –– bez pozvání.“

Ostatní tři se zasmáli.

Ale Prince na tom nic vtipného neviděl. Zuřil. „Dal jsem těm hajzlům ze Syndikátu deset milionů dolarů a oni souhlasili, že mě nechají v klidu žít, pokud se už nikdy nevrátím do Spojených států. Měli jsme dohodu. Neporušitelnou, jak velí Vorovskoj zákon.“

„Chápu,“ řekl vůdce. „Dohodu. Smlouvu mezi Diamantových syndikátem a úžasným panem Nathanielem Princem. Nebo bych vám měl říkat pane Nikito Primakove?“

Byly to už desítky let, co Nathaniel naposledy slyšel své skutečné jméno.

„Je mi jedno, jak mi říkáte. Jen mě odvažte a vypadněte. Udělali jste velkou chybu. V Diamantovém syndikátu není nikdo dost vysoko postavený na to, aby mohl nařídit moji likvidaci. A žádný vysoce postavený člen Syndikátu by se neodvážil porušit Vorovskoj zákon.“

„To je možná pravda,“ řekl pistolník a udeřil Nathaniela do úst, až mu vyrazil další zuby. „Ale my nejsme z Diamantového syndikátu.“

Kapitola 102

Jakmile její otec dostal ránu, vydral se zpod pásky na Nataliiných ústech tlumený výkřik.

Jeden z mužů jí vlepil políček. „Sklapni, mrcho.“

Prince se vzepjal proti provazům. „Zabiju tě!“ zařval.

„Tvoje dny zabijáka skončily,“ řekl vůdce a udeřil Prince pěstí do levého ucha.

Nathaniel cítil, jak se drobné kůstky v jeho uchu roztříštily. Ale neslyšel to. Jeho levé ucho už neslyšelo nic.

Ten úder mu protrhl bubínek. Z vnitřního ucha mu vytekla tekutina, takže se mu začala točit hlava a udělalo se mu zle od žaludku. Snažil se soustředit.

Nejsou z Diamantového syndikátu?

Na okamžik pocítil záblesk spravedlivého hněvu. Jeho tušení se ukázalo být správné: Syndikát by mu tohle nikdy neudělal. Tak kdo?

„Kdo jste?“ zeptal se a z úst mu vylétly krvavé úlomky dvou předních zubů.

Vůdce ukázal na své muže a ti odpověděli jeden po druhém.

„Fjodor Dmitriov.“

„Kosťa Dmitriov.“

„Leonid Dmitriov.“

„A já jsem Maxim Dmitriov,“ dodal vůdce. „My jediní jsme zbyli z Dmitriovy taxikářské společnosti. Zavraždil jsi mého otce a mé strýce, kteří byli jejich otci. Zabil jsi naše bratry, naše bratrance…“

„A mého syna,“ zavrčel Kosťa. „Mého jediného syna Alexeje. Bylo mu osmnáct a zemřel při tom požáru v garážích.“

„Já toho dne přišel do práce pozdě,“ řekl Maxim. „Když jsem dorazil do garáží, vládlo tam peklo. Dvacet sedm mých přátel a příbuzných bylo zamčených ve skladu. Pokusil jsem se je dostat ven a tohle je všechno, co jsem tím získal.“ Vyhrnul si rukávy košile. Paže měl pokryté kožními štěpy ještě hroznějšími než v obličeji.

„Moje nevěsta byla v tom skladu zamčená také,“ pokračoval Maxim. „A to tam ani nepracovala. Přišla mi jen ukázat fotografie našeho svatebního dortu. Za dva dny jsme se měli brát. A tys ji zabil.“

„Já ne,“ řekl Nathaniel. „To byl Čukov. Vadim Čukov…“

Umlčel ho rychlý úder do pravého oka.

„Čukov byl tvoje loutka,“ řekl Maxim. „Za šňůry jsi tahal ty. To ty jsi rozškrtl sirku.“

„To, co se stalo, nebyla moje vina,“ namítl Nathaniel. „Přísahám. Já byl v nemocnici. Moji vlastní rodinu právě srazil jeden z vašich řidičů.“

„Jeden!“ vykřikl Maxim. „Ne dvacet sedm. Ne tři generace jedné rodiny.“

„Chápu vaši bolest,“ řekl Nathaniel. „Oba jsme poškození. Dovolte mi, abych se vám to pokusil vynahradit. Mám peníze – ne moc, ale nějaké ano. Mohl bych napravit Čukovovy skutky.“

„Peníze? Myslíš, že jsme přišli pro peníze?“

„Peníze potřebují všichni,“ řekl Nathaniel. „Tak mi povězte, co chcete.“

„Vzal jsi nám, co jsme chtěli. Zavraždil jsi ty, které jsme potřebovali. A teď za to budeš muset pykat.“

Vytáhl z kapsy malý kazetový přehrávač a stiskl tlačítko. „Svatební hudba,“ vykřikl Maxim.

Jedno zdravé ucho stačilo, aby Nathaniel slyšel housle, mandolínu a garmošku hrát veselé tóny jeho národní lidové hudby.

„Všichni,“ řekl Maxim, „na zdraví nevěsty.“

Čtyři muži pozvedli imaginární sklenice.

„Na zdaróvje,“ zvolali. Pak začali tančit kolem nevěsty.

Natalie.

„Tohle je svatební tanec, o který jsi mě připravil,“ křikl Maxim.

Z Nathanielova vnitřního ucha vytékala tekutina. Místnost se kolem něj otáčela a pohled na ty čtyři kroužící okolo Natalie to ještě zhoršoval.

Maxim strhl Natalii pásku z úst a ona zalapala po dechu.

„Pozvedněte vysoko nevěstu,“ zahalekal.

Čtyři muži popadli každý jednu nohu židle a zvedli ji skoro až ke tři metry vysokému stropu.

Natalia zaječela hrůzou. „Papa!“

A v tom okamžiku Nathaniel pochopil.

„Prosím,“ zasténal. „Dám vám všechno, co mám. Tři miliony dolarů. Dostanete každý cent.“

„To nám nestačí,“ řekl Maxim, zatímco čtyři muži tančili ke dveřím na terasu.

Leonid je rozkopl a Natalia si uvědomila, co ji čeká. „Prosím,“ vykřikla. „Jsem těhotná!“

„Doufám,“ řekl Kosťa Dmitriov, „že čekáš syna.“

„Smrt té děvce,“ zařval Maxim a hodili židli, ženu i její nenarozené dítě přes zábradlí.

Nataliin jekot byl hlasitý a pronikavý, ale Nathaniel ho neslyšel. Zvracel. Ještě se dávil vlastními zvratky, když ucítil, jak se židle pod ním zvedla. Zavřel oči a ucítil chladný zářiový vzduch pronikající jeho propocenou běžeckou soupravou.

Poslední, co uslyšel, byl hlas muže se zjizveným obličejem.

„Nakrmte tou krvesmilnou sviní holuby.“

Epilog

ODPLATA

Kapitola 103

Několik týdnů po naší večeři s Newtonem odletěla Katherine zpátky do New Yorku, aby se zúčastnila každoroční konference Asociace uměleckých škol. Letěl jsem s ní. Měl jsem nějakou nedokončenou práci, kterou jsem nemohl vyřídit po faxu, telefonu ani e-mailu.

Sešel jsem se s Tym, Zachem a Adamem v jednom z našich oblíbených podniků, White Horse Tavern. Je na rohu Hudson Street a Jedenácté ulice, několik bloků od Pevnosti, ale jeho pověst se už rozšířila po všech kontinentech.

Městská legenda říká, že White Horse je místem, kde se upil k smrti Dylan Thomas. Nalil do sebe osmnáct panáků whisky, došel domů a tam zemřel. Restaurace legendu podporuje tím, že změnila jednu z místností na svatyni toho velšského básníka.

Mladí úspěšní Američané a turisté tam chodí, aby vstřebávali historii a možná i proto, aby se posadili na stejnou barovou stoličku, ze které padal Thomas a další opilí umělci. Mí přátelé a já tam chodíme proto, že tam mají skvělé hamburgery za rozumné ceny a sedm druhů točených piv.

Našli jsme si tichý stůl pro čtyři pod červenobílým slunečníkem v Hudson Street. Mládenci si moc nepotrpí na vzpomínková setkání, ale po deseti minutách a jednom pivu jsme už byli samé Brácho, tak rád tě vidím – jako v pitomých reklamách na pivo.

Ale sakra, stejně bylo fajn je vidět.

Dorazily hamburgery a po několika minutách Jak bylo v Paříži? a Jak se máš? šel Adam k věci.

„Co dál?“ zeptal se.

„Jo,“ prohodil Zach. „Jenom sedíme na zadku, stárneme a tloustneme. Potřebujeme nějakou práci.“

„Proto jsem tady. Jednu bych pro vás měl. Velkou.“

„Sem s ní,“ řekl Ty.

„Musíme někoho eliminovat.“

„Koho?“ zeptal se Adam.

„Nejdříve vyřídíme tohle,“ řekl jsem, vytáhl tři obálky a rozdal je. „Zaplatím vám předem.“

Každý si vzal jednu obálku a začali si je strkat do kapes. „Ne, musíte je otevřít,“ namítl jsem.

„Ale no tak, Matte,“ řekl Zach. „Ať je v ní cokoli, jdeme do toho.“

„Otevři to.“

Dostalo se mi několika útrpných pohledů, pak jeden po druhém otevřeli obálky a jeden po druhém zareagovali. Ty jenom seděl s otevřenou pusou. Zach reagoval slovy: „To mě podrž.“ Adam na mě zmateně pohlédl a nakonec se zeptal: „Koho máme zabít? Prezidenta?“

„Ne,“ řekl jsem. „Ducha.“

„Matte, to nedává smysl,“ namítl Adam. „Myslím, že ti někdo nasypal něco do suflé, když jsi byl ve Francii.“ Ukázal svůj šek Tymu a Zachovi. „Dostali jste vy dva stejně?“

Přikývli.

„Milion babek každému za co?“ zeptal se. „Za vraždu Ducha?“

„Protože Duch jsem já, nechci, abyste ho skutečně zabili. Ale rozhodl jsem se ho eliminovat. Je konec, kluci. Tohle je Duchův rozlučkový večírek před odchodem na odpočinek a všichni moji věrní zaměstnanci dostali prémii.“

„Matte, tohle je milion babek,“ řekl Ty. „To je jako zlatý padák ve Wall Street.“

„Jo, vydělal jsem balík na trhu s diamanty. Věřím, že je potřeba se o bohatství podělit.“

„Proč?“ zeptal se Zach. „Proč končíš?“

„Protože jsem šťastný v životě, který žiju teď, a nechybí mi ten život, který jsem měl dřív.“

„Budeme ti chybět,“ namítl Zach.

„Vy přece nikam nezmizíte. Jste moji kámoši. Můžeme chodit na ryby, lovit, hrát poker. Sakra, když teď máte prachy, oberu vás o poslední cent.“

„Matte, já chápu, že toho života chceš nechat. Ale na sto procent? Proč neudělat pár kšeftů za rok?“

„Však mě znáš, Zachu. Cokoli dělám, dělám naplno. Teď se budu na sto procent věnovat budování života s Katherine.“ Přišel k nám číšník a odnesl talíře. Všichni čtyři jsme tam jen seděli ve strnulém mlčení. Konečně jsme zase byli sami.

Adam zvedl své pivo. „Na Matthewa a Katherine,“ pronesl. „Na dlouhý, šťastný a zdravý život.“

„A na Ducha,“ dodal jsem. „Ať odpočívá v pokoji.“

Kapitola 104

Po obědě jsem došel do Šesté avenue, chytil metro na trase F na stanici Jamaica a usadil se ke třičtvrtěhodinové jízdě na stanici Union Turnpike.

Vynořil jsem se v Queens Boulevardu, jedné z nejrušnějších ulic v té čtvrti. A s dvanácti proudy plnými autobusů, aut a náklaďáků i nejnebezpečnější.

Mám rád svou Pevnost na spodním Manhattanu, ale bylo příjemné projít si ulici v New Yorku, a nebýt přitom obklopený modelkami ze SoHo, přestárlými hipíky a rádoby kopiemi Trumpové. Kráčel jsem po Metropolitan Avenue kolem nejrůznějších restaurací, které nabízely mexickou, čínskou, korejskou, italskou, karibskou a košer kuchyni.

Jediné, co tam chybělo, byl nápis „Tady žijí skuteční lidé“.

Zabočil jsem doprava u židovské školy Yeshiva Tifereth Moshe do 16. ulice a tam jsem ho uviděl. Toho skutečného člověka, kterého jsem hledal. Měl na sobě šortky a tričko Mets a shraboval těch pár listů, které spadly na jeho malý trávník.

Uviděl mě a upustil hrábě.

„Matthew Bannon,“ představil jsem se. „Pamatujete si mě?“

„Budu až do své smrti,“ řekl a objal mě svými hnědými pažemi. „Je prima vidět vás ve svislé poloze. Omlouvám se, že jsem vás nenavštívil v nemocnici. Byl jsem příliš… já nevím… nějakou dobu jsem na tom nebyl moc dobře.“

„Poslechněte, pane Perezi…“

„Manny.“

„Manny, nemáte se za co omlouvat,“ řekl jsem. „Jak se vám vede?“

„Jsem na neschopence. Odbory řekly, že mě nemohou vyhodit, ale nejsem si jistý, jestli budu ještě někdy schopný řídit metro. Možná už nikdy.“

„Pomáhá vám někdo?“

„Zaměstnavatel mě poslal za psychiatričkou. Je mladá, hezká, dala mi nějaké prášky na posttraumatický syndrom, ale já je neberu. A co vy?“

„Rozhodl jsem se vzít svoje zlámané kosti a přítelkyni na nějakou dobu do Paříže.“

„Milé.“

„Manny, víte něco o tom druhém muži, který byl toho dne na kolejích?“

„Na kolejích. To se mi líbí. Myslíte ten muž, kterého jsem zabil? Pověděli mi, že to byl nějaký ruský obchodník. Bez příbuzných – to bylo dobré.“

„Na tom muži nic dobrého nebylo. Byl to vrah, zloděj, pašerák, žhář… cokoli si vybavíte. Vadim Čukov byl kriminálník a vy jste ho jen pomohl odstranit ze světa.“

„Vzpomenu si na to, až se ve dvě ráno probudím zalitý studeným potem.“

„Sloužil jsem u námořnictva,“ podotkl jsem. „Třikrát mě poslali za moře a vím, čím si procházíte. Hluboká noc je opravdu sebedestruktivní doba.“

Odvrátil zrak a já poznal, že jsem uhodil hřebík na hlavičku. Ten dobrý katolík se potýkal s myšlenkami na sebevraždu.

„Ale to se může spravit. Nestane se to ze dne na den. Potřebujete dobrého terapeuta, zkušeného a chytrého, ne mladého a hezkého. Potřebujete přestat postávat na svém předním trávníku uprostřed září a čekat na listí, které spadne až v říjnu.“

„Mluvíte jako moje žena. Ta si myslí, že bych se cítil líp, kdybychom odjeli na dovolenou.“

„Má pravdu,“ řekl jsem.

„Není to tak snadné, když žijete z nemocenské.“

„Tak můžete nějakou dobu žít z tohohle.“ Podal jsem mu přesně stejnou obálku, jakou jsem dal Adamovi, Zachovi a Tymu.

Otevřel ji, zakryl si rukou ústa a klesl na zem. Posadil jsem se vedle něho.

„To má být vtip?“ zeptal se.

„Ne, je skutečný.“

„Kde vzal mladík jako vy milion dolarů?“

„Čukov mi dlužil nějaké peníze. Dostal jsem je z pozůstalosti. Napadlo mě, že byste si část zasloužil.“

„Část?“ Znovu se podíval na šek. „Proč tohle děláte?“

„Máte děti?“ zeptal jsem se.

„Dvě dcery, syna a čtyři vnoučata.“

„Dělám to proto, že to potřebuje vaše žena a rodina. Jsem částečně zodpovědný za to, že jste se jim teď vzdálil. Chci jim vás vrátit.“

Zamával na mě šekem. „Jestli to tohle nedokáže, tak už nevím co.“ Jeho hnědé oči se zaleskly. „Matthewe, měníte můj život.“

„Je to vzájemné, Manny,“ řekl jsem a konečně vstal. Postavil se vedle mě. „Nemáte už dost francouzského jídla? Zůstaňte na večeři. Moje žena Nilda vaří arroz con pollo.“

„To by bylo skvělé,“ řekl jsem.

Zazvonil mi mobil.

„Promiňte,“ omluvil jsem se. „Nejspíš Katherine. Moje přítelkyně.“

„Je taky zvaná,“ řekl.

Přijal jsem hovor.

„Matthewe?“

Nebyla to Katherine. Byl to někdo, koho jsem nikdy nečekal.

„Tady Newton. Matthewe, volám ti, abych ti řekl, že na mého zaměstnavatele udělala vaše práce velký dojem.“

„Na tvého zaměstnavatele? Myslíš muže, kterému říkáme Koperník?“

Zasmál se. „Ano. Koperník je tvůj velký fanda. Vlastně si tě chce najmout.“

„Děláš si legraci?“ otázal jsem se. „Chce mi zadat obraz?“

„Ne,“ řekl Newton. „Ale práci pro tebe má. Pro tebe a tvé tři kamarády mariňáky: Zacha Stevense, Tyho Warrena a Adama Benjamina. Máš zájem?“

Stál jsem tam na trávníku, ale necítil jsem nohy. Ani zbytek těla. Manny Perez poodešel, aby mi poskytl soukromí. Vyšel po předním schodišti a čekal, až půjdu dál. Celý zářil. Věděl jsem, že se nemůže dočkat, až poví své ženě tu neuvěřitelnou novinu.

Newton zopakoval otázku: „Máš zájem? Aspoň si o tom promluvit?“

Na pár vteřin jsem zaváhal. „Ne,“ odpověděl jsem pak. „Dneska ne.“

• Uncategorized